Proč se o dětech, jež mají minimálně jednoho z rodičů ve vězení, říká, že jsou neviditelné?
Tento pojem vznikl v naší organizaci, protože jde o děti, jichž se dotýká trestný čin jakožto sekundárních obětí trestného činu. Primární obětí je například paní, kterou někdo přepadne v parku, a ona si s sebou pak nese trauma. Ale sekundární trauma prožívá i její rodina a bohužel také rodina pachatele. Když někdo spáchá trestný čin, jeho dítě za to sice nemůže, ale přitom nese celou tu tíži, tedy sociální propad, stigmatizaci a vše, co k tomu patří. Děti bývají velice často přítomny u zatčení rodiče. Nebo jim naopak rodina skutečnost tají a ony přitom tatínka zoufale potřebují, a dítě je na to samo. Těžko se může svěřit učitelce či kamarádům ve škole, protože se bojí posměchu. Jenže trýznivou životní situaci těchto dětí jako by nikdo neviděl.
Ty děti nám často říkají, že se ani netěší na prázdniny, protože vědí, že na rozdíl od jiných dětí nebudou mít jiné zážitky, než že byly doma s babičkou.