Co jste dělala teď prvního ledna?
Byli jsme na krásné dovolené v Jeseníkách, zrovna jsme se z ní vraceli.
To je dobře. Říká se přece, že jak na Nový rok, tak po celý rok.
Nejsem pověrčivá a po tom, co jsem prožila, už vůbec ne. Všechno nasvědčovalo tomu, že to dobře dopadne. Bylo to sedmé dítě, rok sedmiček... A nedopadlo. Tátovi, který v tom roce taky umřel, bylo 83 let, měl za sebou několik klinických smrtí, infarktů a mrtvic a umřít v tomto věku je celkem přirozené. Tady se naopak stala vada, která se, jak někde vypočetli, stává v jednom z osmdesáti milionů případů. To je, jako když vás v Chicagu přejede autem člověk z Chebu.
Dozvěděla jste se někdy příčinu brániční kýly, kterou měl váš malý syn?
Ne. Nemá na to vliv věk, rodová dispozice, genetika, nic. Příčinu nikdo nezná, nejvíc se podezřívá ekologie. Psalo se o mně taky, že jsem katolička, a proto jsem odmítla ukončení těhotenství. Ale to je nesmysl. Na vadu přišli lékaři na začátku sedmého měsíce, kdy už se ukončení nepovoluje. Nebylo ani vidět, jak moc je velká a že bude pro život fatální. Já měla všechna genetická vyšetření v pořádku, až do sedmého měsíce jsem neměla žádné problémy. Brániční kýla vznikne už v prvním měsíci, ale ten gynekolog - a sám byl z toho nešťastný - ji uviděl až v sedmém. Já nevím proč, to byste se musela zeptat jeho, rozhodně když se objeví v prvním, tak se žena posílá na potrat. Nejsem blázen, abych porodila někoho, kdo se pak bude sedm měsíců takhle trápit.
Takže kdybyste to věděla dřív...
Pojďme se nebavit o tom, co by se stalo, kdyby vás dnes přejelo auto. Je to tak, jak jsem před chvílí řekla: určitě bych nedopustila, abych se musela sedm měsíců dívat na něco, co je jako zlý sen, jako kotě, které se chytlo do pasti a naříká, a vy se modlíte, aby se stal zázrak, a protože reálně víte, že nenastane, tak si říkáte, ať to proboha skončí...
I takové myšlenky jste měla?
Myslím, že by je měl každý. Není nic bližšího než dítě, žádný partner, nikdo. Když se někdo vybourá a skončí na vozíku, říká se, že to trvá dva roky, než se s tím srovná, nechtějte tedy, abych byla po měsíci bez emocí. Když se Honzy Potměšila ptali, jestli si po havárii neřekl: "Proč zrovna já?", tak on prý odpověděl: "A proč zrovna ne já?". To byla věta, která mě často napadala.
A pomohla?
Nepomohla. Nepomůže vám nic. Samozřejmě jsem si mockrát řekla: Proč mi to nevyšlo? Jenže mně tolik věcí v životě vyšlo! Do pětačtyřiceti jsem neznala smrt. Moje matka přišla o rodiče v osmnácti, lidi ztrácejí své blízké celý život - a já měla do loňska strašnou kliku. Teď jsem ji holt neměla. Každý den slyšíte, že někdo přišel o dítě. Zabíjel meningokok, někdo se zabil v autě, někdo zabil dítě sám, úmyslně. Teď v těch Jeseníkách jsem byla v lázních, Vincent Priessnitz, který je založil, měl spoustu dětí a tři mu umřely, když byly malinké. To tak je.
Kdo vás nejvíc podržel z rodiny? Nebo si musíte stejně pomoci sama?
Nejvíc mi pomohl partner Martin a dcera Agáta. Protože Agáta je strašně kvalitní člověk a Martin taky. Ale proč mně? Stejně tak musím pomáhat já jim. Vždyť jsme v tom zůstali všichni.
Kdo je silnější v takové situaci? Chlap, nebo ženská?
Zažila jsem několik mezních situací a poprvé byl silnější ten chlap. Tady byl silnější Martin.
Poznamenalo to, co se stalo, nějak váš vztah?
Je asi hlubší. V krizových situacích to tak bývá: buď se lidé rozejdou, nebo jejich vztah posílí. Je to chvilička, tak já doufám, že to tak je.
Těhotenství dcerám rozmlouvám
Pomohli vám lidsky i lékaři a sestry?
Mám za sebou setkání s úžasnými lidmi. A je společensky nemravné, že sestra na resuscitaci má čtrnáct tisíc. A že je tam sama. Má na oddělení v jednu chvíli třeba čtyři děti, kterým jde o život, a ty sestry by tam měly být tři, ale protože jich je chronický nedostatek, je tam sama. Nynějším pobytem v nemocnici jsem si přestala absolutně vážit celé naší politické scény.
Až tak?
Ano. Protože pokud poslanci dopustí situaci, že na resuscitaci chybějí sestry, a pokud lékaři, kteří zachraňují, nemají plat ani toho poslance, je země nemocná. Zajímá mě, kde se ti poslanci léčí, zajímalo by mě, kdyby život Paroubkova či Topolánkova dítěte závisel na tom, jestli k němu sestra stihne doběhnout, zda by s tím něco udělali. Oni asi měli kliku, že se jim něco takového nestalo. To se vám pak chce zvracet, když čtete, jak měl někdo luxusní svatbu nebo kde je na dovolené a jak se vozí sníh na Hradčany, zatímco já viděla dvě špičková pracoviště - Podolí a Karlov - v nehorázných finančních podmínkách.
Projevil se ten nedostatek peněz i jinak než v počtu sester?
Ne, nemůžu si na nic stěžovat.
Měla jste možnost v nemocnici například u dítěte spát?
Nebyl důvod. Ale Martin tam v závěru spal. Zažili jsme fázi, kdy to bylo beznadějné, pak nadějné a pak to po tom velmi nadějném období během týdne skončilo celé. Když se dnes koukám do novin, nejsem schopná číst, že Verešová dostala zlaté vázání na lyže, spíš čtu černé kroniky a říkám si, jak musí být matce, která na Štědrý den přišla v autě o několik dětí...
... co jely tak rychle.
Ale to nevíte, jestli jely rychle. Mají vaše děti papíry? Můj syn za ten měsíc, co má řidičák, rozbil už dvě auta, a to jel třicítkou. Myslím, že jim ty papíry dávají hrozně lehce, na silnicích pořádně nekontrolují, mávnou rukou. Co rukou, mávnou tisícovkou a pustí alkohol i rychlou jízdu. Tahle země je strašně nedospělá.
Bojíte se teď víc o své děti?
Každá matka se přece bojí pořád. Proto všem svým dcerám rozmlouvám těhotenství, říkám jim, ať si dají načas. Je to ztráta svobody, citové i myšlenkové. Ne proto, že nemůžete do kina, on vám někdo pohlídá, ale vy sedíte v tom kině a stejně myslíte na to dítě s rýmou, a i když nemá rýmu, stejně na ně myslíte. S dítětem se vám rodí i obrovský strach. To moje se navíc narodilo s vadou, s níž se nemělo narodit, nemělo se sedm měsíců trápit.
Neřekla jste si někdy, třeba v duchu, že jste v pětačtyřiceti už neměla otěhotnět?
Ale ta vada nemá souvislost s věkem! Krátce předtím se mi narodilo absolutně zdravé dítě, všechna vyšetření byla naprosto v pořádku. Všude kolem vidíte mladé holky, které musí na potrat, mně říkali, že je to až neuvěřitelné, jak vše běží hladce. Když vám přejede auto dítě, taky si neřeknete, proč jste ho porodila. Řeknete si, proč tam ten kretén jel. Tak podobně já říkám, proč mě nějaký ten idiotský bacil musel napadnout? Jestli jsem snědla nějakou potravinu, v níž bylo něčeho víc, než mělo, nebo jsem byla zrovna někde, kde něco bylo ve vzduchu... Mně se nestal průšvih ve chvíli, kdy jsem otěhotněla, ale v nějakou minutu, kdy se sečetly negativní věci, které poškodily to embryo. A já bych hrozně moc chtěla jednou zjistit proč. Proč vzniká brániční kýla.
Ještě k těm dětem, neřekla jste mi, jestli se teď o ně bojíte víc.
Nebojím se víc. Svým strachem bych stejně ničemu nezabránila.
Třeba byste je mohla přestat pouštět někam o nocích.
Ne, projev lásky je darování svobody. Musíte jim dát svobodu, jinak je nemáte ráda. Když nebudu partnera pouštět s přáteli na squash, tak ho nemám ráda.
Proč jste vlastně adoptovala dvě děti?
Bylo to poděkování za to, že to dobře dopadlo s mým starším synem Cyrilem, který měl podobnou vadu. Říkala jsem si, že to musím osudu nějak vrátit. Tak jsem mu to vrátila adoptováním dvou dětí.
Nechcete adoptovat další teď?
Za co? Za to, že to nevyšlo? Máme s Martinem dohromady devět dětí, takže ani nemyslím, že by to bylo rozumné. Je tolik rodičů, kteří strašně touží po dítěti. Vás to napadlo, adoptovat dítě?
Ne. Nemám na to odvahu jako vy, mám pocit, že mé dvě děti jsou maximum, o které jsem schopná se postarat.
Tak já říkám, že mých devět je to maximum.
Jaké to je, když se jich všech devět sejde u stolu?
Je to moc hezký. Je to ten nejhezčí pohled, jaký může být. Tím, že jsme s Martinem spolu, musíme mít něco společného, nějaký mechanismus, elán do života, a ty děti, i když jsou počaté každé s jiným partnerem, ho v sobě taky mají. Začíná to už živými výbuchy v kuchyni, kdo si dá polívku a kdo bude vedle koho sedět.
Nikdo nemá své pevné místo?
Ne ne, většinou to rozhodne Kordulka, je to ředitelka zeměkoule, i když by chtěla na té jedné židli po každé straně mít všechny sourozence.
Jak často míváte taková hromadná setkání?
Obvykle každý víkend a teď si vezměte těch narozenin a svátků! Na Boží hod se tu sešli skoro všichni, někdo se opil, tak nepřišel, ale někdo zase přivedl partnera. Počet lidí u stolu je proměnlivý, jsme otevřený dům.
Proto mě trochu zarazilo, že je tu dnes takové ticho.
To je výhoda rozvedených manželství, většina dětí je dnes u svých tatínků.
Chcete fotku? Dejte sto tisíc porodnici v Podolí
Řekla jste kdysi, že nemáte ráda emancipaci, ale muže vládce. Jak jste to myslela?
Úplně vážně. Myslím, že každá žena má radši dominantního muže a ty hodné a poddajné většinou opouštějí. Samice má lehce vzhlížet k samci a samec se má o samici lehce starat.
Tak to teď máte?
Mám.
A dřív?
Je možné, že jsem někdy chlap chtěla být já a nepochopila jsem, že si škodím. Když žena muže odstrčí, že si ten vozík sama odtáhne, tak ať si pak nestěžuje. Když někomu neumožním být hlavou rodiny, není divu, že se stáhne.
To byl důvod, proč vám to v předchozích vztazích nevyšlo?
Asi.
Rozumíte si se synem Martina Stropnického Matějem?
Matěj je syn mého přítele a k dětem je člověk velkorysý. To je moje odpověď.
A on si rozumí s vaší Agátou?
Zase tak často se nevídají. Jsou si cizí, společnou mají sestru, o kterou ani jeden z nich nestál, takže bych je nenutila do nějakého vztahu. Agáta by si jistě přála, abych se nikdy nerozvedla, jistě to tak u otce chtěl i Matěj, děti si to tak přejí a pak to těm dospělým nevyjde. Mně to přijde vlastně hrozně zábavné se na ně dívat, protože pro vás zdánlivá rozlišnost je pro mě velká podobnost: oba se všemi silami bouří proti konvenci, byť každý jinak.
S Martinem Stropnickým jste teď vydali společnou knížku, jak vznikl ten nápad?
Vyšla náhodou. Původně jsem chtěla psát knížku o dětech s názvem A mami, a mami, a mami, ale když máte psát zábavnou knížku, nemůžete trávit každý den hodiny na resuscitaci. A tak jsme nakonec s Martinem vydali fejetony, které nám předtím vycházely různě v novinách a časopisech, já ještě připsala nějaké nové. Je to knížka pro muže a pro ženy před spaním, do tramvaje, ke kafi. Dobře se prodává, čímž se mi potvrdilo, že když vám na něčem hodně záleží, tak to nemusí vyjít, a když je vám něco jedno, tak to vyjde. Ještě k těm fejetonům - poté, co skončilo Tele Tele, mi chybí možnost okamžitě reagovat na něco, co se stalo. Baví mě žertem si to hned s někým vyřídit.
Tak to schválně zkusíme. Zajímá mě vaše spontánní reakce, když se řekne... Čunek.
Ostuda katolíků.
Ale před rokem jste ho chválila, jak se vám líbí jeho rozhodnost.
Ano, hájila. Ostuda katolíků je, jak se pak ta situace kolem něj nevyřešila. Mně je jedno, jestli bral úplatky a nachytala ho sekretářka, ale když je někdo takto sporný, má ho strana hned stáhnout. Adině, kterou teď hraju v divadle, nacistický pohlavár říká: "To je to vaše ubohé, upatlané Česko." Ano, tak tohle je to ubohé, upatlané Česko.
Další jména: Paroubek versus Topolánek.
Boj, který opravdu neexistuje. Myslím, že když se rozhoduje o penězích, dohodnou se rychleji, než si umíme představit. Jestli se ptáte, kdo je mi sympatičtější, tak odpovím, že jsem pravičák. Mám ráda i Václava Klause a Pavla Béma. Ale i v ČSSD jsou mi někteří muži sympatičtí, třeba Zdeněk Škromach. Když jsem byla mluvčí vozíčkářské organizace, choval se ke mně skvěle. Přistoupil na projekt, že den stráví na vozíku, chodil na plesy vozíčkářů, "neštítil" se zdravotně postižených. Mrzelo mě jen, že je ten levičák.
Klaus versus Švejnar.
Martin Stropnický! (směje se). Je čestný, nekompromisní a neúplatný. Jednou mi skutečně volali z nějakého bulváru, co bych říkala, kdyby můj partner kandidoval, tak jsem se smála při představě, že by ochranka měla hlídat všechny děti: s Agátou chodit na mejdany, s Matějem na zelené mítinky, s Cyrilem stát u počítače a s Vincentem běhat po fotbale.
Ještě mám další dvě jména: Topolánková versus Talmanová.
Byla jsem v pozici obou - opuštěné manželky i nové partnerky. Mě muž opouštěl i ke mně přicházel. Chápu obě. Ani jedna z nich za to nemůže, je to volba toho chlapa. A upřímně, obě jsou mi jedno. Víc si vážím lékařek z dětského oddělení. Mají snad ti dva kandidáti na prezidenta - na které jste se ptala - ve své kampani, že udělají něco zásadního se zdravotnictvím?
Přinejmenším ten Topolánek s tím alespoň něco dělá.
Ne. Ty chybějící sestry tam už mohly rok nechybět! Když mi odejde chůva, že jí dávám málo peněz, tak musím za půl hodiny, až přijde nová chůva, dát o pět tisíc víc. Ne za rok, ale za půl hodiny, když ji chci a potřebuji. Rozumíte mi? Proč se mě tu ptáte na nějaká jména, když to ani jednu z nás netrápí? Až pojedete do Motola s dítětem a ono vám tam umře, protože bude chybět sestra, tak to vás bude trápit. I když u nás byl důvod, že neměl ty plíce. To mohlo být sestřiček dva miliony a ty plíce by mu nenarostly...
Zkusila jste těm lékařům a sestřičkám nějak pomoci? Slyšela jsem o té fotce vás s Melicharem v Blesku...
Udělala jsem dohodu. Chtěli fotku, nabízeli za ni peníze, já řekla: Dejte víc, sto tisíc, a dejte to Podolí. Aby to mělo nějaký smysl. I když v těch částkách je to prd, jsou to možná nějaké dva metry hadiček k něčemu.
Nikdy jste, třeba jen v návalu emocí, ani v duchu lékařům nic nevyčetla?
Ne, nikdy. Jsem Váha a rvu se, když cítím nespravedlnost, takže jsem měla například velký konflikt s paní učitelkou ve škole, když podsouvala mému dítěti vlastnosti, které nemá. Ale doktorů si strašně vážím. Před osmnácti lety, když měl brániční kýlu můj nejstarší syn Cyril, jsem s nimi prožila s přestávkami skoro rok na dětské chirurgii. Kordulka má teď už třetí den čtyřicítky, s nimiž většinou končíme v Motole se zánětem ledvin, jednou se v laboratoři spletli o desetinnou čárku a málem nás hnali na transfuzi, ale to se stala obyčejná lidská chyba, za kterou přece nebudu na někoho řvát. Mrzí mě, že žádné z mých dětí nechce medicínu dělat. Já chtěla, ale nešla mi chemie. Je mi to líto, protože je to smysluplné povolání oproti herectví.
Třeba vás vyslyší malá Kordulka.
Možná, ale bude jedině primářkou, protože nesnese žádné submisivní postavení (směje se).
Nejsem v tom sama
Viděly děti svého malého bratra?
Ne. Jenom ti náctiletí. A už bych ani neříkala slovo brácha, nechala bych to... Já víc než Martin věděla, že je to špatně. Od chvíle, kdy na tu vadu přišli. Byla na druhé straně, než ji měl Cyril, na té horší. V té chvíli jsem si zakázala věřit v dobro. I když naděje byla, tak padesát procent. Martin věřil víc než já. Já se radši neraduji předem. Těšila jsem se teď na další hory a Kordulka dostala čtyřicítky. Takže se raduji až pak, když něco prožiju.
Mluvili jste o malém doma s dětmi, nebo to bylo tabu?
To nešlo být tabu. Snažila jsem se, ale všichni viděli, že tady půl roku chodí stín. Od prvního dubna do konce listopadu bylo období, které bych začernila a dala vyrýt ze života. V jednom časopise jsem loni viděla rozhovor s matkami, které přišly o dítě. Říkala jsem si: To jsou frajerky, že jsou schopné o tom mluvit. Nenapadlo mě, že se k nim za dva měsíce přidám.
Máte nějaké rituály, které vám pomáhají se s tím vším vyrovnat? Některé matky, když přijdou o dítě, se upnou na obyčejné každodenní věci, třeba vaření ranní kávy.
Nemám žádné rituály, ale měla jsem štěstí, že jsem tři měsíce zkoušela v divadle. Můj rituál byl, že jsem musela do práce. A z práce do nemocnice na resuscitaci, kde jsem platila chůvu, aby tam u něj seděla od rána do večera. Byla to stará zdravotní sestra a já měla jistotu, že tam není sám. Byl tlumený, protože měl bolesti, byl na dýchacím přístroji, takže jeho vnímání života nebylo reálné. Udělala jsem všechno, co jsem mohla, a věděla jsem, že kdybych tam byla dvanáct hodin denně, že bych se třetí den oběsila. A doma jsem měla ani ne dvouleté dítě. I to byl takový rituál, věděla jsem, že je ráno musím dát na nočník a obléknout. A taky, že tu mám ještě desetileté dítě, které je taky malé, a pak ty náctileté.
Chyběla jste jim?
Vyčítaly mi, že jsem na ně trochu zapomněla, že jsem pořád řešila jen toho v nemocnici, a bylo jim to vlastně líto. Jako by pro mě bylo málo hodnotné, že jsou doma a v pořádku. Hůř mi v životě nebylo, to je asi celkem jasné. A musím říct, že mi pomohlo, když mi pak napsala spousta rodičů, kteří taky přišli o děti. Vidíte, že nejste sama. Ani na té jipce v nemocnici ne.
Bavili jste se tam spolu s ostatními rodiči?
Jen minimálně, tam si nepotřebujete povídat. Vidíte, že jste na jedné lodi a děti jsou na té druhé a ty lodě od sebe odplouvají nebo k sobě připlouvají. Mé sestře také zemřelo dítě, když mu bylo přes rok. Je to už pětatřicet let, ale v rodině ta zkušenost už taky je. A jedině to vědomí, že nejste sám, komu se to stalo, že se to prostě v životě děje, mi pomáhalo.
Máte teď chuť pracovat?
Každopádně mám práce dost. Hostuju ve vinohradském divadle v Adině, která je vyprodaná, což mám radost. Jsem zaměstnaná v Činoherním klubu, měla jsem teď zkoušet Ibsena s Jurajem Kukurou, akorát že onemocněl, točím v České televizi pokračování seriálu Škola na výsluní, jezdím se zájezdovým představením Kachna na pomerančích, budu točit film pro Novu a jednám s nimi o talk show, od soboty začínám hrát v seriálu na Primě a na léto jsem dostala nabídku na film ze Slovenska... Stačí, ne? Spousta hereček by mi možná záviděla, ale mně je to tak jedno. Všechno bych vyměnila za to, kdybych mohla být doma na mateřský. S tím, kdo není.
|
Devět dětí Veroniky Žilkové |
