„Ahoj mami, jdu do práce a odpoledne dorazím!“ loučí se s námi v Hořovicích lektorka. Hra začíná. Za „naší dcerou“, která nám připadá stejně stará jako my, se zavřely dveře a já spolu se dvěma kolegyněmi začínáme bloumat po kuchyni. Nakonec si najdeme činnost a pouštíme se do prvního úkolu. Když se nám podaří rozklíčovat zpřeházená čísla, máme ze sebe radost.
To byl ale taky poslední úkol, který se dal vyřešit logicky. S postupující hrou a nemocí totiž žádná logika neexistuje, nic nedává smysl a věci, na které jsme byly zvyklé, neplatí. Když nám pečovatelka začne tvrdit, že trouba není trouba, ale obyčejná skříňka, dostavuje se u mě pocit rezignace a říkám si, ať už skončí tahle hra, kterou evidentně nemůžeme vyhrát. Do toho nám občas volá naše nervózní dcera, která nám ale vůbec nepomáhá.
Jedna pečující paní mi řekla, že vůbec nežije svůj život, že žije život své maminky, který navíc nikdy nebude spokojený. Systém na pečující zapomíná a i oni zapomínají sami na sebe.
