Jak vnímáte v současné době situaci s plýtváním potravin?
Ta situace se mě velmi dotýká, protože vidím, jaké množství potravin zachraňujeme tím, že svážíme jídlo, které je neprodané nebo neprodejné. Já sama se zaměřuji především na edukaci. Data v Čechách i Evropské unii napovídají, že největšími plýtvači nejsou ani výrobci, ani doprava, ani sklady, ani prodejci, nýbrž my, spotřebitelé.
Ze spotřebitelů nejvíc plýtvají mladí lidé do dvaceti šesti let. Edukaci dětí a mládeže proto považuji za velmi důležitou a doufám, že vyroste generace, která nebude plýtvat. Věnujeme se mezinárodním projektům, děláme semináře a pořádáme workshopy pro děti i mládež.
Říkáte, že nejvíc jídlem plýtvají lidé do dvaceti šesti let. Jak si to vysvětlujete?
Vysvětluji si to tím, že si mladí lidé nepropojili dvě informace – a to, že plýtvat znamená ničit životní prostředí. Přitom paradoxně největšími bojovníky za čistotu životního prostředí jsou právě mladí lidé. Dost mých edukačních metod tedy cílím na tuto věkovou skupinu. Snažím se, aby pochopili, že když vyhodí jídlo, tak svojí stopou ničí životní prostředí, což nechtějí.
Univerzita v Brně dělala průzkum, proč tato věková skupina plýtvá. Vyšlo z toho zajímavé zjištění, že lidé, kteří ještě nemají rodinu, mají nestabilní denní režim. Nakoupí si určité potraviny s tím, že budou dnes nebo zítra vařit, pak se jim ale změní denní program, někoho potkají, někam jdou a jejich plány se změní. Není to tedy úmysl nebo arogance, ale spíš nevyváženost životního rytmu.
Ze spotřebitelů jsou největšími plýtvači lidé do dvaceti šesti let. Přitom paradoxně největšími bojovníky za čistotu životního prostředí jsou právě mladí.
Čím se u nás v rámci potravin plýtvá nejvíce?
Nejvíce se u nás obecně plýtvá pečivem, ovocem a zeleninou. Je zajímavé, že situace se opravdu liší podle jednotlivých zemí. Například jižní Itálie je místem, kde k pečivu, ovoci a zelenině cítí národní hrdost. I proto ve svých projektech vedeme mládež k tomu, aby cítila hrdost k produktům vyrobeným u nás, jako je třeba chléb. Aby měli pocit, že je škoda, aby něco, čemu je věnovaná taková láska a péče a navíc i něco, co charakterizuje naši zemi, vyhazovali.
O Vánocích domácnosti plýtvat nehodlají. Zbytky snědí nebo darují, tvrdí průzkumy |
Viděla jsem i skvělý příklad v montessori školkách, kde děti s učitelkami vypěstují semínka pšenice, na podzim je umelou, a pak upečou chleba. Děti vidí ten složitý proces na vlastní oči a chápou, že potravin je třeba si vážit.
Kdo je ve vaší potravinové bance nejčastějším klientem?
Každý den potraviny zvážíme, třídíme a poté je dáváme dále. Našimi klienty jsou jednak velké organizace, jako je Armáda spásy, Český červený kříž a různé charity. Pak jsou to azylové domy, domovy pro matky s dětmi nebo zařízení pro lidi s různým postižením. Celkem je to 250 organizací.
Kromě toho máme po Praze i Středočeském kraji výdejny, kam mohou lidé v nouzi jednou týdně přijít a dostanou tašku základních potravin plus ovoce, zeleninu, pečivo, hračky i oblečení. Dohromady se staráme zhruba o 77 tisíc klientů.
Co je nejlepší artikl, kterým lidé mohou do potravinové banky přispět?
Jsou to hlavně trvanlivé potraviny a dětská hygiena. My sami z řetězců svážíme to, čím se nejvíc plýtvá. Každý den přivezeme velké množství pečiva, ovoce, zeleniny i mléčných výrobků a lahůdek. To jsou věci, které rychle projdou a ty máme k dispozici v obrovském množství. To, čeho se nám naopak nedostává, jsou trvanlivé potraviny, jako je rýže, těstoviny, olej, cukr, mouka a konzervy. Maminky samoživitelky potřebují pleny a vlhčené ubrousky, což jsou poměrně drahé věci, takže prosíme i o toto.
Jak jste se k tématu plýtvání potravin dostala?
Bylo to úplnou náhodou. Zhruba před dvaceti lety jsem dělala ředitelku Olivovy nadace. Založila jsem tam Dům na půl cesty, což je místo pro děti, které odcházejí z dětských domovů, a dům pro matky s dětmi. Pro tyto dvě skupiny jsem chodila pro potraviny do potravinové banky.
Nejvyšší orgán potravinové banky je Valná hromada, která je složená z předsedů a ředitelů odebíracích organizací. Já jsem na první valné hromadě, které jsem se zúčastnila, řekla výhrady, které jsem k fungování potravinové banky měla, a oni mě zvolili předsedkyní. Bylo to v začátcích, kdy potravinová banka vznikala, a byl tam celkem chaos.
Já jsem se pak snažila ještě současně s prací v Olivově nadaci zavést v bance nějaký systém a sehnat pro ni peníze, což se mi docela dařilo. Po třech letech pak přišel člověk, který řekl, že sleduje moji činnost a že se mu moc líbí. Nabídl mi, že mi dá finanční dar na to, abych fungování banky mohla naplno rozjet.
Měl tenkrát jedinou podmínku, a to, že musím pracovat jako placený ředitel. První rok mi pomohl financovat, co bylo třeba, druhý rok už jsem sháněla finance sama a třetí rok už jsem oslovila vládu. Od té doby věřím na vizionáře a anděly (smích).
Věra Doušová (1947)
|
Máte nějaké praktické tipy, jak jídlem neplýtvat?
Všechno to začíná u nakupování. Člověk by neměl nakupovat hladový. Mám to vyzkoušené na sobě a je to i sociologicky potvrzené. Pak koupíte, co nepotřebujete a následně to vyhodíte.
Další věc je nepodlehnout reklamním sloganům typu: kup tři zaplať dva. Hodně lidí si myslí, kolik v takovém případě vydělá. Určitě ale nevydělá, protože ty tři věci nesní a jednu nebo možná dvě vyhodí.
Není dobré ani kupovat do velké zásoby, protože pak už to ani není čerstvé, takže kupovat v malých dávkách. Nejméně plýtvají senioři, což může být i tím, že zažili období, kdy hodně věcí nebylo.
Samozřejmě bychom se občas měli podívat do ledničky, kdy se blíží která expirace. I když upřímně řečeno, pokud překročíte dobu expirace a máte tu věc v lednici, tak se nic nestane.
Existuje pokyn z Evropské unie, aby se lidé naučili rozlišovat mezi tím, co jsou potraviny trvanlivé a čerstvé. Pokud je napsaná minimální doba spotřeby třeba na rýži, tak i rok poté ji můžete spotřebovat. Pokud je ale na salátu napsáno „spotřebujte do“ a člověk neví, kdy to bylo vyrobené, tak je to třeba respektovat. U minimální trvanlivosti se nemění ani chuť, ani složení a potravina ani po vypršení trvanlivosti není zdravotně závadná.
Jak si jako Česko stojíme v rámci sítě potravinových bank v porovnání se zahraničím?
V Čechách jsme první potravinovou banku založili v roce 2004, což bylo v porovnání se zahraničím poměrně pozdě. První potravinová banka byla založena ve Francii v roce 1986. Na druhé straně je u nás tento systém dost propracovaný. Co se týče celonárodních sbírek, tak nás hodnotí evropské banky jako jednu z nejlepších.
Mám z toho velkou radost, protože i to vypovídá o naší empatii, solidaritě a ochotě pomáhat. Když sbírky objíždím, tak vidím, že lidé to dělají s radostí a mám z toho dobrý pocit. Sice remcáme a kritizujeme, ale pak, když jde do tuhého, tak jsme ochotni darovat, a to mě moc těší.
EU velí omezit plýtvání. Potravináři už nevědí jak, zabrat budou muset domácnosti |
Vnímáte během potravinových sbírek i jistý sociální aspekt?
Při provozu vidím, že každý člověk má jiné potřeby. V pátek máme například u nás v Líbeznicích výdejový den pro seniory. Asi před rokem jsem tam náhodou šla a vidím, jak v zimě stojí fronta seniorů. Tak jsem se jich ptala: „Proč tady stojíte? Vždyť máme dost jídla pro všechny.“ Oni mi řekli, že se nebojí, že se na ně nedostane jídlo, ale že si chtějí popovídat.
Jsou celý týden sami a u nás se sejdou a mohou si popovídat ve frontě. Hned další týden jsem tedy koupila party stan a od té doby jim tam každý pátek dáváme termosky s kávou a čajem. Oni tam sedí a povídají si.
Každý rok navíc máme primátorskou sbírku. Jeden rok nám primátor věnoval obrovské množství jídla pro psy a kočky. Nevěděli jsme, kam to dáme, a tak jsme zkusili vzít menší balíček na pátek pro seniory. Byli jsme opravdu překvapeni, kolik těch osamělých seniorů má kočičku nebo pejska. Začali nám vyprávět, že když nemají nikoho, tak mají aspoň zvířecího mazlíčka, takže jim každý pátek dáme i něco pro ně.
Učíme se za provozu a zjišťujeme, jaké mají lidé potřeby. Máme i sociální kuchyni, kde si lidé mohou jít upéct vánoční cukroví. Je tam samozřejmě převaha žen, protože se dožívají vyššího věku. Máme tam asi třicet babiček a jednoho dědečka.
Když vidíte, kolik lidí je v nouzi, nedoléhá to na vás psychicky?
Na svých přednáškám vždycky říkám, že empatie neznamená, že byste se s tou situací museli ztotožnit. Je důležité vcítit se do druhých, ale ne za ně prožívat jejich útrapy. Je dobré umět pocítit, jak to člověk prožívá, ale pak ustoupit a zeptat se, co pro něj mohu udělat, pokud je to v mých silách. Máme i sociální pracovníky, kteří lidi učí, jak si požádat o pomoc. Ne všichni si umějí stáhnout online dotazník nebo si požádat o dávky, a to se týká především seniorů.
Jste mimo jiné nositelkou Řádu T. G. Masaryka a loni vás ocenila i Nadace Krása pomoci v kategorii inspirátorů. Jak tato vysoká ocenění vnímáte a co pro vás znamenají?
Když jsem dostala před třemi lety Řád T. G. Masaryka, byla jsem překvapená a připadalo mi to trochu moc velké ocenění. Domnívám se, že nešlo o žádné hrdinství, ani žádnou záchranu života. Jen jsem celý život pomáhala tam, kde mohu a kde je to potřeba. Tak, jako to dělají tisíce jiných lidí.
Ale pak jsem si uvědomila, že je moc dobré, když společnost oceňuje nejen krásné herce a skvělé sportovce, ale také lidi, kteří jen tiše a vytrvale dělají ve svém malém světě pro druhé to, co umí a co je třeba. Že je pro naši společnost skvělé, že oceňovanou hodnotou je i empatie, porozumění, ochota vzdát se trochu svého komfortu, volného času a pohodlí k tomu, abychom lidem v nouzi trochu pomohli překonat kritické období.
A tak když jsem pak dostala cenu od Krajského úřadu Středočeského kraje, Primátora HMP, cenu Laskavec, cenu britského vyslanectví a nakonec i cenu od nadace Krása pomoci, potěšilo mne to jako projev vyspělosti společnosti, která vyznává a odměňuje pozitivní lidské vlastnosti.
Já jsem jen jeden z tisíců lidí v naší zemi, kteří se snaží žít smysluplný život pro sebe i pro druhé. Všechny ceny, které jsem dostala, jsou pro mne jen určitý symbol. Jsou oceněním všem lidem, kteří se každodenně snaží, aby život jejich bližních byl lepší a kvalitnější.
