Pro svůj nový film Hezké chvilky bez záruky, který má v těchto dnech premiéru, jste zvolila prostředí psychologické poradny - děj se točí kolem psycholožky a jejích pacientů, na scénáři jste spolupracovala s psycholožkou Kateřinou Irmanovovou… Proč jste si vybrala zrovna tohle prostředí?
Šlo mi o současnou problematiku. Lidé mají dnes spoustu starostí, ale i možností… Chtěla jsem napsat o věcech, které se teď lidí nejvíc dotýkají.
A které věci to podle vás jsou?
Často jsou to malichernosti. Lidé jsou sebestřední, nejsou schopni podívat se sami na sebe z nadhledu. Někdo má problém sám se sebou, někdo nedokáže vyjít s ostatními. No a potom jsou ty vnější věci - dědičné, rodinné, ekonomické - všechno se to vzájemně proplétá.
Příběhy vašich postav jsou velmi pestré - je tu vražda ze žárlivosti, týraná manželka, státní zaměstnanec, který se bojí o osud světa, muž se sexuální úchylkou, ale i "obyčejné" partnerské krize… Stojí ty příběhy na reálném základě? Myslíte, že se v nich lidé poznají?
Doufám, že ano. Každý člověk má nějaký problém, a i když není třeba totožný s tím filmovým, může na jeho základě přemýšlet o sobě a uvědomit si, proč svůj případ není schopen řešit. Někdy je to dilema, každá strana má svoji pravdu a nedá se z toho uniknout. Řešení se ale vyžaduje, člověk by chtěl mít jistotu, chtěl by mít jasno, ale to neexistuje. A smířit se s tím, že máte věčnou a neřešitelnou nejistotu, že musíte věci řešit, i když jsou nejednoznačné, to je opravdu náročné.
V životě je asi nutné dělat kompromisy, že?
Nejenom kompromisy, ale zvažovat, že nejsem sám na světě a že každý má jiný názor. Snažit se uvidět věc z pohledu druhého a nepodlehnout chuti uspokojit bezohledně jen svoje libido.
Vy jako režisérka ale máte jedinečnou možnost kompromisy nedělat, ale splnit si filmem přesně tu svou představu, ne?
Představy jsou vždycky mlhavé. Takže je to nesmyslná domněnka. O nějaké přesnosti se vůbec nedá v tvorbě mluvit, všechno se vyvíjí teprve na základě nějakého nápadu a člověk pak rozvíjí dané téma spíše s touhou dozvědět se, než aby určoval pevný směr příběhu a stanovil jeho závěr s jednoznačným vyzněním. Podobně jako spisovatel, který začne psát příběh a neví, jak to skončí. Stanovené základní předpoklady se pak již řídí jen vlastní logikou.
Diváka bude určitě bavit s odstupem na plátně pozorovat problémy, do kterých jste vyslala své herce. Dívat se na problémy ostatních je mnohdy jednodušší.
Ano, navíc problémy, které jsou dnes v běžných filmech, jsou často zcela odtažité od normálního života, člověk má pocit vlastního bezpečí, myslí, že se ho to netýká. Ale já se domnívám, že filmy by měly být o věcech a problémech, které se dnešního člověka týkají, které jsou mu blízké, s kterými si neví rady. Někdy je to komické, někdy tragické.
Vložila jste do filmu Hezké chvilky bez záruky i nějaké svoje osobní zkušenosti?
Já sama jsem u psycholožky nikdy nebyla. Ale v mém životě byla období, kdy jsem běsnila nad něčím, co jsem nemohla vyřešit. Ale k psycholožce ani k psychiatrovi jsem nešla. Jít k psychiatrovi tehdy znamenalo, že jste vadná. Bylo to jaksi ponižující. Ale dnes si myslím, že je dobře, když se svěříte člověku nezaujatému, profesionálovi, který má nadhled. A který se vás snaží objektivně přivést k vám samé, abyste si uvědomila, kdo vlastně jste a jaké jsou možnosti řešení vašeho problému. Když vám radí někdo blízký, tak se jedině naštvete.
Dnes už máte pocit, že o sobě víte všechno? Jste vyrovnaná sama se sebou, nebo vámi ještě něco cloumá?
Překvapilo by mě, kdyby se mnou něco z všedních banalit zacloumalo. Ale jistě by se mě těžce dotklo, kdyby se stala nějaká tragédie v mém okolí, to bych si asi taky nevěděla rady. S přáteli můžete věci sice probírat, ale někdy je problém, aby to zůstalo jen mezi vámi. Tahle starost u profesionála odpadá. Tomu se můžete svěřit, aniž by hrozilo, že věc, která bude třeba za chvíli passé, se s vámi léta nepotáhne.
Říkala jste, že kladete velký důraz na herce. Podle čeho si je vybíráte? Třeba teď Janu Janěkovou do hlavní role psycholožky a Janu Krausovou jako její pacientku?
Já si o sobě nemyslím, že bych byla schopna odhadnout lidi, spíš se nechám svést. Když na mě něco působí, tak na to vsadím. Taky jsem zvědavá, zajímá mě, co se od toho kterého člověka dozvím. Tady jsem potřebovala zralé, atraktivně vypadající zkušené herečky, přibližně stejného věku. Ale přesto antipody. Kromě toho jsem obě Jany už dávno měla chuť obsadit.
Ve vašem filmu se mimo jiné řeší vztah mladíka ke starší ženě. Co podle vás hledá mladší muž u dámy o generaci starší?
Určitě hledá atraktivní sebevědomou osobnost.
Není to i u mužů trochu mateřský komplex?
Může tam být, člověk neví, co všechno za tím je. Matky mohly být taky milenkami svých synů, když se to tak vezme. Nejen klasické tragédie o tom vypovídají. Kolik mužů v dětském věku bylo do mámy zamilováno a chtělo si ji vzít.
Jako režisérka máte pověst razantní osoby, která se s herci příliš nepáře… Co na to říkáte, jste taková?
Někdo herce uklidňuje, protože prý k tvorbě potřebují se zbavit trémy, být v klidu. Já si naopak myslím, že potřebují vyrušit z klidu, dostat se na dřeň nervu. Proto s nimi jednám přímo a otevřeně. Je to i zábavné, rychleji se o člověku něco dozvíte podle jeho reakce. Jestli je někdo vztahovačný a urážlivý, tak už nemá cenu se s ním zabývat, protože sebestřední lidé vám nic nového nepřinesou. A i když povolání herce se točí kolem jeho vlastní osoby, musí být profesionál, který chce jít nad své možnosti. Nemůže přece hrát složitou osobnost, když není schopen přijmout ostrou kritiku. Někomu vadí už jenom pozvednutý hlas a nevnímá už obsah. Ale myslím si, že posléze pochopí, že je to pro jejich dobro, že to není zášť, zloba nebo útok. Já nic proti nikomu nemám, jenom chci lidi vyprovokovat k něčemu, co by mě samotnou zajímalo.
Stalo se vám někdy, že jste měla s hercem opravdu vážný konflikt?
Ne, spíš se mě někdo bál a já to ani nevěděla. Ale že bych se s někým chytla nebo že by odešel z natáčení, to ne. Možná, že to o mně šíří spíš štáb, protože jsem se dovedla rozkřičet, když někdo něco zapomněl, nebo jsem se chytla s kameramanem kvůli něčemu, ale každé moje vzplanutí mělo vždy svůj konkrétní důvod, možná nebylo adekvátní, ale jsem už tak špatně udělaná. Nikdy to však nebyla skutečná zloba.
Psycholog by vám na to asi řekl, že jste cholerická osobnost....
Možná.
Váš předposlední film Vyhnání z ráje nebyl přijat zrovna s nadšením, ani u kritiky ani u diváků. Jak jste to přijala?
V klidu. Já nikdy nepočítám s úspěchem, mně jde o věc. Byli tam i tlustí neforemní naháči. Bohužel u lidí hraje velkou roli líbivost. Když je někdo hezký, je přijímaný jinak, než když je ošklivý. A pak se teprve zkoumá, co je zač. Proto ti, co mají mindrák, a ten má spousta lidí, se bojí vyjít se svým přesvědčením na povrch. Stydí se, že nejsou dokonalí. Mají strach z odmítnutí, bojí se špatné kritiky, a to není dobře. Člověk si má být vědom toho, že může na každém kroku udělat chybu, že se nemusí líbit každému. Mně je naopak trapné, když mě chválí - to nemám vůbec ráda, to se stydím. Nezajímá mě řídit se tím, "co tomu řeknou lidi", s tím mě vždycky rozčilovala matka. Jako děvče jsem byla pokládána za velice výstřední, protože jsem chtěla nosit jiné oblečení, než mají ostatní, a pak, když jsme šli na procházku, musela jsem jít kus před mámou. Přitom je to tak nemravné, nehlásit se k blízkému člověku jenom proto, že se mi nelíbí, co má na sobě! Stydět se za nějaké jeho činy, to ano, ale za to, jak vypadá? Nebo že se chová mimořádně nebo když udělá chybu? To se spíš za něho postavím, ne? Konvence mi byla vždycky protivná. Lidé mají tendenci zmizet v davu.
Patrně proto, že se tam cítí bezpečnější…
Ale nejistý je přece každý! A každý dělá chyby. To ale neznamená, že nemůžu otevřeně promluvit. Jsem sama sobě nástrojem, abych mohla poznávat, vidět, slyšet, jednat, prostě žít. Na plné pecky. Bez obav, jestli vypadám podle mínění ostatních dobře. Každému je to fuk, když si to uvědomíte; jak každý je uzavřený do sebe. Každý je nějaký "případ". Zajímavé je, že se lidi nestydí za věci, které já považuju za pokořující.
Jaké třeba?
Třeba bych se nikdy nepodbízela, abych něco získala. Nešla bych proti svému názoru, i kdybych měla za to mít nevímjaké výhody. Když jsem měla za minulého režimu problémy v tvorbě, přesvědčovala jsem sama sebe, že budu říkat "ano, ano", ale budu si myslet své. Ale když došlo na věc, stejně jsem se pohádala. Rebel ve mně nedovolil, abych přitakala tomu, s čím nesouhlasím. Nebyla jsem toho schopná. Považovala jsem to za svou tělesnou vadu. Potom ale člověk aspoň ví, že žije v souladu se sebou. Mám jenom jeden život a chci, aby měl smysl.
|
Studovala architekturu v Brně, byla kresličkou a laborantkou. U filmu začínala jako klapka, skriptka, asistentka a pomocná režisérka. Po několikaleté filmařské praxi vystudovala režii na FAMU v Praze. Je to jedna z nejvýznamnějších evropských režisérek. |
VĚRA CHYTILOVÁ
|
REŽISÉRKA OBÁVANÁ I MILOVANÁ TOMÁŠ HANÁK Při natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam nevydržel neustálé dloubavé připomínky paní režisérky a rozječel se na ni v její typické dikci: "Vy jste si mě vybrrrala, tak co do mě furrrt rrrejete!" Konflikt nakonec ukončil Tomáš Hanák omluvou. U Věry Chytilové pak dostal další skvělou roli - muže vykastrovaného pomstychtivou ženou. MILAN ŠTEINDLER Dodnes vzpomíná, jak mu také při natáčení Kopytem sem, kopytem tam nechala paní režisérka zatlouct šuplík ve stole, který měl otevřít, aby získala jeho autentickou reakci. Šuplík nakonec vyškubl, ale vypadl přitom z obrazu. A paní Chytilová vybuchla: "Jak to hraješ, debile?!" Se smíchem a rád o tom dnes vypráví a paní režisérky si od srdce váží. |
