Vystudovala jste dějiny umění a latinskou filologii, což nejsou úplně obvyklé obory. Jak jste se k tomu dostala?
Dějiny umění mě bavily už od gymnázia. Dřív tento obor bylo možné studovat jen samostatně. Během prvního ročníku jsem ale zjistila, že mé představy byly dost naivní. Z určité rozpačitosti jsem si proto podala druhou přihlášku na latinskou filologii. A právě latina mi pomohla překlenout krizi v hlavním oboru, než jsem pochopila, o čem dějiny umění skutečně jsou.
Co jste si představovala jinak?
Dějiny umění jsou intelektuálně dost náročný obor. Není to jen prohlížení pěkných obrázků, chození na výstavy a čtení poutavých knih. Musela jsem se naučit rozpoznávat přes tisíc námětů z křesťanské i antické ikonografie, znát světce a personifikace, umělecké techniky a materiály, zvládnout zkoušky z historie, filozofie, znalectví, teorie restaurování, památkové legislativy, muzeologie, a především znát tisíce děl a umělců a vnímat vše v komplikovaných souvislostech.
S jakým cílem jste na školu šla?
Pro mě bylo důležité studovat to, co mě bavilo, a do budoucna jsem až tak nehleděla. Doma jsem si svou volbu těžko obhajovala, protože rodiče jako lékaři měli obavu, abych se uživila. Krásnou satisfakcí pro mě pak bylo, když po letech uznali, že má volba nebyla špatná.
Asi měli strach, co z vás bude.
Ano, protože dějiny umění čelí neoprávněně společenským předsudkům. Ve skutečnosti mají absolventi širokou škálu uplatnění. Máme tu obrovské množství památek, o které se někdo musí starat. Absolventi můžou pracovat v památkové správě, v galeriích nebo muzeích. Stejně tak se nabízí jít do byznysu a věnovat se znalectví a obchodu s uměleckými díly, případně se stát učitelem.
Jste vědkyně. Dokážete odhadnout, kolik je ve vašem oboru žen?
V dějinách umění a obecně v humanitních oborech poměrně dost. Velmi často však spíš na řadových pozicích, jakkoli teď katedry dějin umění v Olomouci, Praze i Brně řídí ženy, poprvé v jejich historii. V mém oboru vděčíme za mnohé velmi silným ženám z posledních desetiletí, které nám mladším prošlapaly cestu. Ale emancipaci napomohli i mnozí muži. Kloubení soukromého života, mateřství a vědy je obtížné. Přeju si, aby ženy měly možnosti srovnatelné s muži, aby mohly realizovat své pracovní sny, aniž by se na ně někdo díval jako na kariéristky. Myslím ale, že ženy v mnoha lékařských nebo přírodních vědách to mají podstatně náročnější.
Jana Zapletalová
|
Vaše práce je spojená s dějinami. Jaké období vás nejvíc fascinuje?
Našla jsem se ve druhé polovině sedmnáctého století, kdy k nám přicházelo nejvíc umělců z oblasti dnešního Švýcarska a severní Itálie, z oblasti kolem Luganského jezera. Celé rodinné klany k nám migrovaly za prací a vytvořily v renesanci a baroku většinu staveb, které vnímáme jako naše národní kulturní dědictví: od Letohrádku královny Anny na Pražském hradě až po stovky zámků, paláců a kostelů. Tito italsky hovořící umělci se často po generace vraceli do stejných míst. A právě tím se zabývám – studuju jejich díla a migrační mechanismy.
Co přesně si pod tím mám představit?
Zkoumám, kdo je autorem kterých děl, kdy je dělal, zjišťuju vztahy mezi provádějícími umělci a objednavateli, strategie, s jakými získávali zakázky, ale taky jak komunikovali. Luganští umělci měli takřka rozdělenou Evropu tak, aby si nekonkurovali. A že mezi nimi rivalita skutečně byla! Dostala jsem se dokonce k objednávce vraždy jednoho štukatéra. Máme k dispozici něco jako policejní protokol, kde vypovídá potenciální nájemný vrah. Ten se ale nakonec přišel sám udat.
Jak se k takovým informacím dostanete?
Vesměs jde o archivní dokumenty. Přes dvacet let se snažím dělat pomyslný kulturní most mezi Českem, Itálií a italským Švýcarskem. Před revolucí nebyla možnost taková témata studovat – a i po ní bylo pro mé profesory těžké jet bádat do zahraničních archivů. Švýcarsko je ekonomicky velmi náročné a mně se podařilo tuto bariéru prolomit teprve nedávno. Téměř rok jsem tam žila a z archivů získala ohromné množství informací, které se snažím propojovat s těmi našimi. Studuju například i dopisy, které posílali švýcarští umělci domů.
To je opravdu mravenčí práce.
Je to tak. Umělci se vraceli domů většinou jednou za tři roky. Když na jaře odjížděli za prací, zpravidla opouštěli své těhotné ženy a nově narozené děti poprvé viděli až při dalším návratu. Hledám v matrikách, kdy se jejich manželkám narodilo dítě a v jaké době asi jejich muž pobýval doma... To nám pomáhá lépe chápat dynamiku umělecké migrace. Snažím se ale otvírat i jiná témata. Pro mě je důležité studovat i to, jakým způsobem umělci cestovali a co s sebou vozili.
Při čtení archiválií si uvědomuju, jak se máme dobře. Netrpíme hladem ani zimou. Ostatní je vlastně luxus.
Jak dlouho jim trvala cesta?
Na koni se z Lugana do Prahy nebo Vídně dostali zhruba za pětadvacet dní. Ti chudší museli šlapat pěšky. Sním o tom, že si jednou vezmu dlouhou dovolenou a zkusím to projít, abych na vlastní kůži zkusila, co všechno museli podstoupit. Jejich dopisy popisují strastiplné cesty v dešti, blátě, sněhu a zimě, často plné lupičů. Neměli to jednoduché.
V jakém jazyce jsou tyto informace v archivech uvedené?
Většina archiválií je ve staré italštině, kontrakty na našem území jsou většinou v němčině. Řada textů je psaná i latinsky. Historikové umění zkrátka musejí umět víc světových jazyků.
Co pro vás bylo z toho, co jste našla, nejzajímavější?
Toho bylo! Jednou jsem ve Švýcarsku objevila účetní deník štukatéra Giovanniho Domenica Luccheseho, jehož bratr byl slavný císařský architekt a pracoval i na Moravě. Měla jsem pocit, jako bych baroknímu umělci nahlédla přímo do domácnosti – od vybavení domu, nákupů a vaření přes cestování až po pohřeb jeho první ženy, kdy se vzápětí oženil se sousedovou dcerou, počal s ní dítě a nedlouho před porodem zase na několik let odjel pracovat do Vídně.
Jindy jsem analyzovala smlouvu z roku 1698, ve které svěřil jeden otec ze Švýcarska svého synka do vyučení jistému štukatérovi. Ve smlouvě se mistr zavázal, že chlapci na konci vyučení, po pěti letech, než ho pošle do světa, pořídí nové šaty. Představte si, že do té doby ten kluk strávil ve Vídni pět let v jednom oblečení. Otec mu dal na studia nový kabátec, dva páry vlněných kalhot a punčoch, pět košil, jedny nové boty, jeden pár ponožek a rukavic a jedny staré boty na cestu. Při čtení archiválií si uvědomuju, jak se máme dobře. Netrpíme hladem ani zimou. Všechno ostatní je vlastně luxus.
Letos v létě se vám podařilo objevit doslova poklad. Stovky polodrahokamů nevyčíslitelné hodnoty na zámku v Kroměříži. Můžete nám přiblížit, o co přesně se jedná?
Objevili jsme stovky ametystů v barokních umělých jeskyních v suterénu zámku. Výzdobu objednal na konci sedmnáctého století olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna. Ametysty pocházejí z kopce Květnice u Tišnova.
 |
Jak je možné, že za celých tři sta třicet let tuto výzdobu nikdo před vámi neobjevil?
To je pro mě jedna z největších záhad. V archivních dokumentech, kterých máme přes padesát tisíc, psaných v několika jazycích, jsme nenašli jedinkrát slovo ametyst. Často se tam objevuje výraz Stein, což v němčině znamená kámen. Nikoho tak nenapadlo, že by se mohlo jednat o něco jiného než stavební či běžné kameny. To je zřejmě jeden z důvodů, proč na to historici nepřišli dřív. Přitom o ametystech vědělo několik restaurátorů. Dokonce jsme nově zjistili, že Miloš Forman natáčel část filmu Amadeus v Apollónově grottě. Je otázkou, z jakého důvodu o tom nikdo předtím nemluvil.
Nemohlo se jednat o neznalost? Může laik poznat, že jde o něco tak cenného?
Myslím, že ano. Ametysty většina z nás pozná. Lidé tedy podle mě asi věděli, že tam ametysty jsou, ale už nedohlédli, jaký význam mají a jak to bylo celé koncipované. Studovala jsem umělecké zakázky biskupa Karla několik let, takže jsem si okamžitě dokázala vizuálně představit, jak to mělo vypadat.
Můžete nám to popsat?
Podle mě byl prostor kolem boha slunce Apollóna, který držel v ruce šíp – ani bych se nedivila, kdyby byl zlatý, a proto tam už dnes není – primárně zdobený ametysty, do toho tam tekla a stříkala voda, která krásně zvýrazňuje lesk minerálů, a všechno bylo určitě osvětleno loučemi nebo svíčkami. Vše se soustředilo na efekt světelnosti. Což kontrastovalo s přední potemnělou částí jeskyně, která symbolizovala hereze (kacířství, pozn. red.). Biskup měl přídomek Liechtenstein, což v překladu znamená zářící kámen, a byl často přirovnáván k diamantu – nejcennějšímu kameni své diecéze, který šířil světlo víry. Muselo jít o fascinující podívanou.
Bez hlubších znalostí to asi nemůže nikomu dojít. Nebo ano?
Historikové umění by na to určitě přišli dřív, ale to hodně souvisí s tím, jak se dějiny umění proměňují. Využívám blízkosti restaurátorů, šplhám na lešení, když je to možné. Takže mám v šatníku i montérky, helmu a několik baterek. Leckam vlezu, i když se ušpiním. I díky této profesní zvědavosti došlo k objevu. Rozhodla jsem se prozkoumat grottu důkladně, takže jsem přeskočila bazén, přelezla kaskádu a opatrně vlezla do míst, kde pravděpodobně nikdy žádný historik umění nestál.
Dokážete popsat své pocity?
Naprosté ohromení a překvapení. Vzápětí jsem si však uvědomila, že řada věcí byla jinak, a některé hypotézy se mi sesypaly jako domeček z karet. Na vědě je krásné, že omyly a chyby člověka posouvají vpřed a jsou podnětem k dalšímu výzkumu. A učí nás pokoře. Když už si člověk myslí, že něco pochopil, a přestává pochybovat, je užitečné, že ho něco zas srazí zpátky na kolena. Na vědecké práci mám ráda, že můžu změnit názor nebo říct: „Já nevím.“
Jak už jste zmínila, vaší srdeční záležitostí je Itálie. Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste se tam usadila?
Itálie je můj druhý domov. Strávila jsem tam celkem přes pět let a ráda se tam vracím. Člověk ale zemi vnímá odlišně, pokud je v ní jako turista či student – a je-li tam trvale usazen. Když jsem dělala dva roky v Miláně doktorát, vypadalo to, že už se nevrátím. Ale Česko mi chybělo. Spíš si dokážu představit život v italském Švýcarsku, které je mi bližší mentalitou. Nejraději jsem však rozkročená mezi všemi zeměmi – Českou republikou, Itálií a Švýcarskem. Baví mě být na pomezí a vytvářet kulturní mosty.
Kam jezdíte na dovolenou?
Ve vědě dovolenou často trávíte psaním knih. Hodně cestuju během akademického roku, v posledních letech proto léto nejraději trávím doma. Že nikam nemusím, je pro mě odpočinek. Jako historička umění si navíc neodpočinu návštěvou měst, protože všude kolem bývají památky. Mám v tomto ohledu profesní deformaci. Mojí strategií je proto vyrazit vysoko do hor – většinou do rodných hor „mých“ luganských umělců. Tam chodím na dlouhé túry, fotím a pozoruju přírodu.
Co pro vás znamená moderní architektura?
Kvalitní moderní architektura je pro mě mentální osvěžení. Mám to tak i v hudbě. Baví mě Bohuslav Martinů a klasická hudba dvacátého století, je to takový svěží protiklad k baroku.
Ještě by mě zajímalo, co vám visí doma na stěnách.
Mám obrovskou knihovnu, ale jinak mám ráda stěny bílé. Obrazy nebo kresby, které bych doma chtěla mít, jsou mimo můj rozpočet. A navíc si je užívám v práci.
