Když v roce 2008 zemřel americký herec Paul Newman, majitel nejkrásnějších modrých očí na světě, skončilo také jedno z nejdelších slavných manželství. Svou ženu, taktéž herečku Joanne Woodwardovou si totiž vzal přesně padesát let předtím.
Když se ho časopis Empire ptal, jak to, že dokázal žít celý život s jednou ženou, reagoval stručně: "Proč chodit někam na hamburger, když máte doma steak?" Ještě déle trvá manželství slavného herce a producenta Kirka Douglase. Zakladatel hereckého klanu je ročník 1916 a svou o čtrnáct let mladší ženu Anne Buydensovou si vzal v roce 1954.
Jakou budete slavit?1. výročí: bavlněná |
V Česku ovšem mají silnou konkurenci. Herci Věra Tichánková a Jan Skopeček se brali v roce 1949, takže jsou spolu čtyřiašedesát let a tvrdí, že jim to vydrželo mimo jiné proto, že hlavní slovo u nich měla vždycky žena, která se na oplátku smála vtipům svého muže. Je to určitě zjednodušené, ale něco na tom bude.
Samozřejmě, mnoho dlouholetých manželství lze najít i mezi lidmi, jejichž život není tak veřejný – dvaapadesát let například trvalo manželství vynikajícího biochemika Antonína Holého. "Nevím, jak bych to řekla: je to prostě charakter a byl na něj vždy spoleh," popsala společný život Ludmila Holá rok před manželovou smrtí.
Krize po odchodu dětí
Lidí, kteří spolu vydrželi pět, nebo dokonce více desetiletí, jsem se ptala, jak se jim to povedlo. Ukázalo se, že vůbec nezáleží na tom, jak snadný nebo naopak těžký život měli. Krize beztak přicházejí ze strany, odkud je člověk nečeká.
"Pro nás bylo nejhorší, když děti odešly a začaly žít svůj život. Museli jsme se s Ludvíkem naučit zase se spolu bavit a trávit čas, protože jsme to neuměli," říká Jana Klimešová z Mnichovic, která se svým manželem žije osmačtyřicátý rok.
Brali se v červenci 1965 a dětí mají celkem pět. První dcera se narodila rok po svatbě, poslední syn v roce 1973, takže jejich život byl díky tomu dlouhé roky hektický. Tehdy se spoustu let bavili vlastně jen o dětech nebo s dětmi.
"A k tomu jsme občas řešili nějaké starosti navíc," říká žena, která se v životě drží mimo jiné zásady, že případné spory je potřeba vždycky dořešit a urovnat, protože jen tak je možné jít dál.
Přesně to radí ostatně i psychologové, když říkají, aby partneři nikdy nechodili spát naštvaní. Zmíněnou krizi, kdy z domu odešly děti, podle všeho Klimešovi překonali dobře – nezůstali sedět doma, ale oba se angažují v různých neziskových organizacích, oba chodí do školy, i když každý do jiné, rádi tráví čas se svými devatenácti vnoučaty a také cestují.
Co jistě pohřbí každý vztah?Pokud vám na dlouholetém vztahu nezáleží, přinášíme rychlý návod na to, jak ho poměrně rychle zničit. Můžete za sebou mít první úspěšně překonané krize, ale stačí se držet několika následujících rad a buďte si jistí, že spolu neoslavíte ani cínovou svatbu po deseti letech. 1. KDYŽ VYČÍTAT, TAK POŘÁDNĚ 2. KDYŽ SE NĚCO STANE, STÁLE SE K TOMU VRACEJTE 3. POROVNÁVÁTE? DOBŘE DĚLÁTE 4. MLUVTE SPOLU, ALE NIKDY NE O SOBĚ 5. ROMANTIKA MUSÍ BÝT, I KDYBY NA CHLEBA NEBYLO |
Vypadá to, že ačkoli se najdou lidé přísahající na to, že vztahu nejvíce prospívá různorodost zájmů, Klimešovým svědčí právě to, že ty jejich jsou podobné, stejně jako mají na většinu věcí úplně stejný názor. "Měli jsme také štěstí. Nestaly se nám žádné věci, které by nešly překonat, a navíc si i ve stáří rozumíme," dodává Jana Klimešová, která si svého muže brala v kostele a už to samo o sobě považuje za hodně závazné.
Hlavně ať není moc doma
Rodiče jedné mé známé jsou pravým opakem Klimešových. Svatbu měli také v kostele, ale to je tak všechno, v čem jsou si oba páry podobné. "Když byly dcery malé, můj muž jezdil hodně po montážích a upřímně řečeno, nejsem si jistá, že se tam vždycky choval jako vzorný manžel. Ale co oči neviděly, neřešila jsem," vyprávěla mi už před časem tahle žena.
Když si její muž našel klidnější práci, doma se dokonce házelo talíři a mezi řinčícím nádobím padalo i slovo rozvod – manželé spolu nedokázali v klidu řešit běžné provozní věci, žena měla pocit, že jí partner narušuje zaběhané pořádky.
Nakonec sice na plánovanou odluku nedošlo, ale stejně spolu trávili a tráví překvapivě málo času na to, že jsou manželé, a to už skoro padesát let. Když byli mladší, mívali minimálně na víkend každý svůj program – ona jezdila po památkách s kamarádkami, muž po vandrech s kamarády. Dneska žena žije půl roku na chatě, kdežto muž za ní jezdí jen na víkendy. A tvrdí, že je to pro ně ideální, protože se na sebe ještě pořád těší, když se delší dobu nevidí.
Trvalý generátor štěstí
Každopádně, jednoduchý návod na to, jak přežít dlouhodobé manželství a ještě být spokojený, nedostanete z žádného psychologa. To vám spíš řeknou, že je to velká dřina s nejistým výsledkem, během níž se rozhodně nedá počítat s neustálou spokojeností.
A že neuškodí, když si manželé neříkají úplně všechno – ovšem nemíní se tím, že by se měli podvádět či si lhát – a naopak, že důležité je, pokud mají stále společné plány. Je jedno, zda se týkají stavby domu v následujících pěti letech nebo výletu na Šumavu za dva týdny.
"Manželství jako instituce mělo prapůvodně sloužit především k ochraně majetku. Až v několika posledních generacích je vnímáme i jako prostředí, v němž bychom se měli cítit dobře, v němž máme partnera, s nímž si rozumíme. Někteří pošetilci by si dokonce přáli, aby bylo mimo jiné i permanentním generátorem štěstí," komentuje dlouholeté partnerské svazky manželský poradce a psycholog Petr Šmolka.
Podle něj je záhodno nahlížet na manželství – a zvláště pak na takové, které je spojené s rodičovstvím – jako na instituci založenou na alespoň elementárním pocitu zodpovědnosti.
"To, zda se dokážeme adaptovat i ve vztahu, který není snadný, souvisí hodně s místem, jež obsazuje v naší hierarchii hodnot," soudí poradce. Jinými slovy, někdy je to pekelně těžké a je na nás, abychom si řekli, jak moc je pro nás manželství důležité a za co nám ještě stojí a za co už ne.
Rozhodně je potřeba vztah všelijak pěstovat, nechávat si vedle rodičovské role i tu partnerskou, ale zároveň je dobré žít tak, aby pro vás manželství nebylo vším. "Pokud máme odpovídající profesní uplatnění, řadu přátel, známých a aktivních koníčků, pak se snáze přeneseme přes období, kdy se nám ve vztahu nedaří úplně nejlépe. Podmínkou je aspoň bazální úcta a skutečnost, že si navzájem aktivně neubližujeme," vysvětluje Petr Šmolka.
A mluví také o "rozvodové bariéře" – když už si někoho vezmeme, není tak snadné rozejít se, jako když s někým žijeme na hromádce. Než se člověk odhodlá k rozvodu s vědomím, co úředního zařizování to znamená, horké hlavy někdy vychladnou a partneři spolu zůstanou.
Rozvod po dvaceti letech
Na jednu stranu to vypadá, že mnohaletých výročí svatby bude přibývat už proto, že lidé žijí stále déle, a proto stoupá i pravděpodobnost, že déle vydrží jejich manželství. Jenže ono tomu tak nejspíše nebude, a to nejen proto, že lidé se berou čím dál později a navíc někteří spolu žijí celý život na psí knížku.
Přibývá totiž rozvodů právě mezi těmi, kteří spolu přečkali desítky let – podle údajů Českého statistického úřadu připadá už celá třetina rozvodů na manželství trvající více než dvacet let.
Příčina? "Děti už jsou většinou odrostlé, takže si lidé uvědomují, že je rozvod nepoškodí. Jim samotným nemusí vztah už nic dávat a chtějí si ještě užít," řekla k číslům socioložka Hana Maříková.
A do hry vstupuje samozřejmě i obávaná druhá míza, která pudí padesátníky do náruče výrazně mladších žen - tyhle případy sice nejsou tak četné, jak by se mohlo zdát podle prezentace některých celebrit, ale stávají se.
Příčina rozvodu už se dneska u soudu neuvádí, ale podle mé známé právničky by se většina vešla pod takzvané nepřekonatelné rozdíly, poměrně často to bývá i alkoholismus. Za rozvody, zvláště těmi po desítkách let, naopak příliš často nebývá nevěra. Psychologové a sociologové navíc mluví o tom, že začíná být běžné, když člověk zažije dva, nebo dokonce tři dlouhodobé vztahy. Přispívá k tomu i to, že rozvod je snazší než kdysi a aktéry už společensky nedehonestuje.
Někdy není o co stát
"Ale ona vůbec není spokojená a lituje, že se s otcem nerozešla," narazila jsem nedávno v jedné webové diskusi na povzdech ženy, která chystala svým rodičům oslavu zlaté svatby a místo vděku se od matky dozvěděla, že není moc co slavit. A přitom to zvenčí nikdy nevypadalo na nějakou krizi, a když už, tak spíš na nudu.
Dcera dotyčných manželů čekala, že jí matka možná povypráví o různých životních těžkostech, ale dočkala se vyznání, že jejího otce už dávno bere jen jako spolubydlícího a že ji štve, že toho v životě málo zažila.
"Vždyť my jsme nikam nejezdili, nechodili, a když jsem chtěla někam jít jen já, vadilo mu to a skoro mi počítal minuty, o které jsem přetáhla pravidelný návrat z práce. A přitom mě bere jen jako služku, která zajišťuje plný servis," stýskala si sedmdesátiletá žena před dcerou.
Dneska už se rozvádět nechce, ale být jí o dvacet let méně, udělala by to. Je navíc přesvědčená, že podobných manželství žijících z podstaty je v jejím okolí víc.
Mně díky tomuhle příběhu došlo, že dlouhý společný život sám o sobě žádnou metou být nemá, daleko víc jde totiž o to, aby vztah byl živý, aby se v něm komunikovalo, aby partneři zůstali pořád milenci a aby v něm byly společné zážitky včetně těch negativních. Společná desetiletí pak nejspíš přijdou sama.
