Ona
Alena Zárybnická

Alena Zárybnická | foto: Michal SváčekMF DNES

Ve vzduchu se nesmím bát, říká Alena Zárybnická

  • 44
V České televizi předpovídá počasí už řadu let. Na rozdíl od modelek z komerčních televizních stanic ale skutečně vlastní diplom meteoroložky z matematicko-fyzikální fakulty. K profesi, která tehdy bývala výsadou mužů, ji přivedl také nepříliš ženský sport – plachtění ve větroni.


Nedávno se u Liberce srazily dva větroně a zahynul tam čtrnáctiletý chlapec…
… a leckdo si pak pomyslí, jak nebezpečný je to sport. Zatím můžeme jen spekulovat, ale v tomhle případě je nejpravděpodobnější, že se piloti dopustili nějaké nekázně, kterou nezvládli. K tomu není co dodat. V letectví je nutná nejen pokora, ale i disciplína.

Jak se vám vstupuje do letadla po nehodě, při které jiný pilot zemře?
Stát se může cokoliv a tragické nehody v letectví, to je většinou souhra několika faktorů. Nikdy to není jen jedna chyba, většinou série několika, na které pilot nereaguje nebo se na ně ani reagovat nedá. Řešení běžných krizových situací je součástí výcviku. Každý pilot se učí, co dělat, když praskne lano, zůstane viset na navijáku, když udělá špatný rozpočet na přistání.

Horší jsou technické závady, které jsou ve vzduchu ,neopravitelné‘. Takhle se mi zabil velmi blízký člověk. Trnu pokaždé, když slyším, že se stala nějaká nehoda. Mohl to být někdo, koho znám... Ale je vlastně úplně jedno, kdo to byl, jen když znáte rodinu a jeho blízké, je to tak nějak konkrétnější. Lidský život je vždycky lidský život. Smrtelných nehod je ale do roka jen několik. Na silnicích zemře stejný počet lidí během jediného víkendu, někdy během jediného dne.

A vy jste stejně obezřetná při řízení auta jako při pilotování letadla?
Vidíte, asi ne. Moc nechápu, proč se většina lidí víc bojí v letadle a nebojí se jezdit autem, jezdit výtahem, chodit do koupelny. Přitom je mnohem pravděpodobnější, že se jim něco stane právě tam. Risk, nebo spíš svoboda rozhodnutí, tkví v tom, že lítat nemusím, ale chci.

Na mistrovstvích muži vaří a ženy létají

Když jste začínala létat, vaše maminka se o vás dost bála.
Možná proto, že sama nikdy nelétala. Táta létal do svých 74 let, byl v té době nejstarší pilot motorových letadel v republice. Mamce nezbylo než si na naše poletování zvyknout a myslím, že si zvykla ráda. Vzpomíná, jak jí bouchnul papiňák, když jsem letěla poprvé sólo. Vařila uzené a zapomněla na ně, šla se totiž podívat, jak letím.

A vy se o svého jedenáctiletého syna Vítka v letadle nebojíte?
Ne. Teď se vozil v Itálii ,na svahu‘, těsně podél hor. Věděla jsem, že je v rukou jednoho z nejlepších plachtařů. Pocity zažíval úplně stejné jako já, když mě táta vzal jednou za rok k svátku do letadla. Několik dnů jsem předtím nespala a usnula skoro hned, když jsme se vznesli. Byla jsem tak unavená, že mě monotónní zvuk hned uspal. Můj zážitek byl tedy start a přistání, možná malý kousek mezi tím. Vítek jakbysmet. Usnul a probudil ho až zvuk nahození motoru větroně, ve kterém letěl. Zní to paradoxně, ale některé větroně jsou takhle vybaveny proto, aby se nemuselo přistávat do polí, když se v horšícím se počasí nedokáže pilot vrátit na místo vzletu.

Vy sama se nikdy nebojíte?
Obecně k létání nepatří žádná podoba strachu. Kdyby jakkoli zasahoval, třeba i podvědomě, pilota to paralyzuje. Strach nedovolí, aby hlava byla čistá a uvažovala správně. A hlavně - proč by měl člověk dělat něco, čeho se bojí. A dokazovat si v letadle ,jsem dobrej‘, to by byla zaručená sebevražda. Člověk musí být pokornej! Takhle o tom přemýšlím vlastně pokaždé, když do letadla sedám.

Máte při pilotování vůbec čas se kochat?
Je to podobné jako u jiných sportů. Buď si jdete třeba zaběhat do přírody, tedy se kocháte, nebo trénujete k dokonalosti, takže makáte. V lítání se buď jdete svézt, anebo závodíte či na závod trénujete.

Přiznávám, že honba za body na závodech je fajn, ale ono ,kochání se‘ má taky něco do sebe. Ráda svezu někoho, koho mám ráda, někoho blízkého, koho to potěší. A jeho radost pak potěší mě. Trvá-li léta, jako třeba u Tomáše Hanáka, je to milé opravdu hodně. Zvláštní a přitom pochopitelné je, že euforie nastupuje u pasažéra úplně jindy než u pilota. Jednou jsem vezla spolužačku, meteoroložku. Bylo hrozné vedro a my se jen stěží přehouply přes koleje na konci dráhy. Kdyby tam v tu chvíli jel vlak, radši ani nedomýšlím. Ona v ten moment nadšeně řvala, jak už jsme za chvilku pěkně vysoko. Já jen doufala, že budeme brzy ve skutečně bezpečné výšce. Podobně je to i s pocity strachu, málokdo přizná, že se necítil dobře.

Lítání asi není moc ženský sport…
Máte pravdu. Žen obecně lítá míň. Když se ale žena rozhodne, že bude plachtařkou, a je schopna tomu dát stejně jako chlap, tak může být stejně dobrá, i lepší. Dokážeme přece dělat několik věcí najednou, že. Otázka je, jestli najdeme podporu u svých nejbližších, podobně jako ji nacházejí muži ve svých ženských protějšcích. I na MS vyhrávají holky, které mají děti, letošní vítězka Katrin Senee má dvouletou holčičku. Na MS s ní byla babička s dědečkem a ona se mohla soustředit na závod a přitom neměla pocit, že šidí svou malou dceru. I některé naše reprezentantky vozí s sebou děti - chlapi vaří a myjí letadla a ženský lítají. Paráda!

Zatímco ženy létají málo, mezi meteorology je pilotů víc než dost.
Ano, je nás docela hodně. Jan Horák z Meteopressu je můj spolužák z matfyzu, Luboš Hodan létá ve Zbraslavicích, Jacek Kerum v Příbrami, docent Kopáček, můj učitel synoptiky, lítal v Jičíně a během studia obecné matiky a fyziky mi hodně pomohl. Říkal mi, vydrž první dva roky a pak to bude dobrý. Měl pravdu.

Sorry, česká placko

Trávíte na letišti všechen svůj volný čas?
Když jsem byla malá či mladá a byla jsem pánem svého času, tak to šlo. Teď to nejde. Vítek sice může vyrůstat na letišti, ale musí poznat taky ostatní věci. Nemůžu ho izolovat od ostatních aktivit. A až v okamžiku, kdy na letišti nejste pořád, zjistíte, kolik času vás to doopravdy stálo. Kolik času jste mohla věnovat jiným věcem.

Takže teď nelétáte?
Nedokážu si svůj život bez lítání představit. Jen jsou poslední dva roky v tomhle smyslu spíš smutnější a musela jsem se hodně uskromnit. Loni jsme přes léto dokončovali vzdělávací seriál Skoro jasno, který se vysílal v ČT. Celé jaro, léto i podzim jsem věnovala natáčení. O pořad jsme usilovali dlouho, a když tehdy nabídka přišla, netroufla jsem si to ošidit. Ošidit v tom smyslu, že bych dělila čas mezi lítání a natáčení.

A ošidit trochu lítání by nešlo?
Lítání by se ani ošidit nenechalo! Udělala jsem tedy zásadní a bolestivé rozhodnutí, že na letišti budu minimálně. Kdybych se stoprocentně nesoustředila na Skoro jasno, už bych to napravit nemohla. Strašilo by mě to při každé repríze. A při lítání se nedá myslet na to, co člověk na zemi ještě má nebo nemá udělat nebo jestli to udělal dobře. To pak hrozí fatálním průšvihem.

Takže konec?
Ne! Snad po zásluze jsem byla odměněna na podzim. V Jeseníku jsem si zalítala ve vlnovém proudění s trenérem reprezentace. Celkem 25 hodin letu na čtyři starty. Sama bych si na to po té delší pauze netroufla a ani jsem neměla potřebné starty a dostatečný počet nalétaných hodin. Hory jsou z výšky stejně nádherné a přitom ještě nebezpečnější než ze země. Potvrdila jsem si to i letos v červnu při lítání v Apeninách. Žádná česká "plackaL, sorry Krkonoše, sorry Jeseníky. Je to něco neopakovatelného, u nás neprožitelného, a i když to zní otřepaně - nedá se to popsat, je to třeba zažít.

Co se počasí týče, sklízíme, co jsme zaseli

Měla jste doma někdy rosničku?
Ve studni jsme jednou žáby měli, ale s mými nulovými znalostmi biologie opravdu nevím, jestli to byly rosničky. Přišly bydlet k nám, protože zrovna nikde jinde nebyla voda. A mám doma Julii, tu chytrou rosničku v knížce o panu Tau. A taky jednu skákací žabičku na klíček. A spoustu dalších - keramických, skleněných.

Takže jste nikdy nevyzkoušela, jestli vážně umějí předpovídat počasí?
Já ne, ale zkoušeli to jiní. Biologové vyzkoumali, že žáby řvou, když se chtějí pářit. Neprokázali ovšem, že by k tomu chtěly mít hezké počasí.

Kdybych vám teď přečetla dlouhodobou předpověď počasí, jaká je pravděpodobnost, že vyjde?
Úspěšnost dlouhodobé, tedy měsíční, předpovědi je 65 %. Zdá se vám to málo? Možná. Ale líp to zatím meteorologové a nejmodernější technika nedokážou.

Stalo se vám někdy, že by vám předpověď vůbec nevyšla?
Stane se. A myslím, že je fér to lidem přiznat, ostatně všimnou si sami. Když sloužím víc dní po sobě, můžu říct, že včera to vypadalo takhle, ale dneska už je všechno jinak, a hlavně vysvětlit důvody, proč se tak stalo, aby si sami lidé příště podobné situace ohlídali. Když sloužím první den, říká se to těžko. Dokonce jsem jednou zkusila při problematické předpovědi přimalovat k nejpravděpodobnějším hodnotám pár otazníků. Myslela jsem, že lidé ocení jakési moje varování. Efekt byl přesně opačný, lidé se vyptávali, cože vlastně děláme, když nevíme, jak bude.

Co říkáte na proměny počasí letošního roku?
Sklízíme, co jsme zaseli. Ale počasí bylo vždycky proměnlivé. Teď jsme se na ně možná trošku víc upnuli, asi i proto, že sílí diskuze našich politických špiček na tohle téma. Jsem ráda, že tahle diskuze začala. Klimatologové o to usilovali léta. Teď jsou asi sami překvapení, kam až se to může dostat. Ale vyburcují-li nás až palcové titulky o možných (nikoli prokázaných) důsledcích změny klimatu pro každého z nás, tak prosím. Když už jsme tolik otupělí. Děje se něco, o čem zatím nevíme moc konkrétního, ale je jasné, že extrémy počasí budou přicházet mnohem častěji, než jsme byli zvyklí. I tady, ve střední Evropě.

Máme tedy začít sázet olivovníky?
Já osobně bych to nedělala. Kupované olivy jsou rozhodně lepší.

Které počasí máte vy sama nejradši?
To, které vyšlo, které bylo dobře předpovězené. A je dobře, když se povede včas varovat před jeho extrémními projevy, před povodněmi, silným větrem, extrémním suchem apod. Na to může být každý meteorolog právem hrdý.

Nemáte nějakou oblíbenou pranostiku, třeba takovou, které se dá věřit?
Pranostiky jsou pěkné básničky, ale předpovídat podle nich počasí je dnes holý nesmysl. Ráda je čtu, ale nijak se na ně nespoléhám. Je pro to spousta dobrých důvodů - tehdy byl například jiný kalendář, někdy nevíme, ve kterém podnebném pásmu pranostika vznikla.

Myslela jsem, že jsou všechny původní. Copak se pranostiky překládají i z jiných jazyků?
Spousta jich je z Řecka a Itálie, z míst, která přála vzdělanosti.

Do velehor jedině jako figurantka

Jak s vaší akční povahou a létáním ladí to, že moderujete čistě ženský pořad Sama doma?
Když přišla nabídka, zvažovala jsem ji jen chvíli. Je to zase jiný způsob televizní práce. Ne jako počasí, které si od A do Z chystáme sami. Tady je tým dramaturgyň, které vybírají témata, máme k dispozici perfektní scénář. Hodina živého vysílání je výzva. A přiznávám, že mám výzvy ráda. Hodně ráda. Takže proč ne?

Jak vlastně tráví tyhle prázdniny váš syn? S vámi, nebo už je na to ,moc velký‘?
Zatím je pořád rád tráví s námi. A čím je starší, tím si víc rozumíme. Hraje fotbal a všechno mu podřizuje. Má rád také tenis, výborně lyžuje. Chytil se lezení. Nevadilo by mi, kdyby lítal. Je duší sportovec, to mne těší. Duším sportovců rozumím víc než duším umělců. Asi to podědil po mém tatínkovi, ten taky lezl po horách.

Při výpravě Pavla Béma a jeho skupiny na Mount Everest jste je zásobovala předpověďmi počasí. Co jste mu radila?
Poradit si musel sám! Na mně je jen poskytnout nijak nezabarvenou informaci o počasí. Byli jsme spolu v kontaktu zprostředkovaně, přes kamarády horolezce. Jsem ráda, že to vyšlo, tak o tom tedy psali v nějakém časopise. Osobně jsme spolu o tom pak nemluvili. Ale mám radost, když mi kamarádi zavolají, že jsou na nějaké osmitisícovce a že předpověď nelhala.

Zkusila byste si podobnou dobrodružnou výpravu i vy?
Ráda bych, i pozvání bylo, ale to vážně nejde. Leda že by někde potřebovali figuranta na opravdovou záchrannou akci. Jsou překrásná místa na světě, kam mne to táhne, a ráda bych se tam podívala. Třeba slavná Concordia, ale ještě se nenašel nikdo, kdo by mne tam chtěl odnést na zádech. Tenhle sen asi ještě dlouho snem zůstane. Ale jsem ráda, že alespoň v lítání mi nic neuteče. Říká se, totiž, že plachtařka zraje s věkem.

Proč jste si vybrala k fotografování právě letiště ve Zbraslavicích?
Byla jsem tu na svém posledním mistrovství České republiky v plachtění dvojsedadlovek před dvěma lety. A když jsem měla vybrat letadlo, zvolila jsem HPH 304 S Shark, letadlo které je výsledkem práce českých hlav a rukou. Je skvělé, na MS v plachtění si ho vybral trenér českých reprezentantů a mistr Evropy Petr Krejčiřík. Na fotografii jsem s Jardou Potměšilem a konstruktérem Jirkou Hodanem. Všimněte si startovního znaku, kterým se letadlo hlásí na závodech. Tohle má IH. Jirka Hodan měl bratra Ivana, který bohužel tragicky zahynul. Byl to vynikající plachtař…


Alena Zárybnická

Když si po gymnáziu vybrala jako svůj hlavní obor Katedru meteorologie a ochrany prostředí na Matematickofyzikální fakultě UK, nikdo se vlastně moc nedivil. Na letišti byla stejně s tátou jako doma a pro každého pilota je počasí alfou i omegou. Meteorologie ji pak také přivedla do České televize, kde od roku 1997 působí v redakci počasí. V roce 1999 se stala spolupracovnicí sportovní redakce a její specializaci lze snadno uhodnout - natáčí dokumenty o létání. V roce 2000 posílila kolektiv moderátorů pořadu Sama doma. Má syna Vítka a manžela Víta, leteckého inspektora.


,