"Dvaačtyřicet? Tak to půjde břichem," slyšela jsem mrzutý mužský hlas za bílou plentou. Hned jsem si zase jako už mnohokrát před tím začala připadat méněcenná. Co mne to napadlo, dítě po čtyřicítce?
Spousta mých známých si ťukala na čelo, rodina se tvářila tragicky. Předpovídali mi, že buď neotěhotním vůbec, nebo těhotenství proležím s nohama nahoře, porod mne ohrozí na životě a miminko bude mít nejméně dvě hlavy.
Teď sedím pár týdnů před termínem porodu na vyšetřovně a poslouchám dalšího skeptika – předpovídá porod císařským řezem, ačkoliv jsem naprosto v pořádku a v dobré náladě. Nezdá se mu jediná věc – můj prý pokročilý věk.
Neplodná! Ale nejsem sama
„CAR“ – poprvé jsem přede dveřmi s tímto nápisem usedla před pěti lety. V Praze je takových „Center asistované reprodukce“ hned několik, všechny jsou ale zhruba stejně úspěšné. V Podolí jsou prý největší profesionálové, U Apolináře zase vlídní a důslední, jinde mají nové přístroje... Myslím, že je úplně jedno, kam půjdete, hlavně aby člověk narazil na lékaře, který má stejný cíl, jako pacientka - miminko.
Sedmatřicetiletá prvorodička s diagnózou neplodnost kvůli neprůchodným vejcovodům není prý v našich ordinacích zabývajících se umělým oplodňováním nic zas tak výjimečného, ujistil mne mladý gynekolog, který v Podolí pomohl k dítěti, jak sám tvrdil, už stovkám žen. Ostatně, prý neplodností v ČR trpí 10 procent párů, možná víc, takže nejsem se svým problémem rozhodně sama.
Ambiciózní Evropanky nechávají založení rodiny na poslední chvíli, jenže příroda neví, co to je emancipace. Pro mne byla kariéra počítačového experta na prvním místě. Stáže v zahraničí žádné rodinné závazky nepřipouštěly, a tak jsem o tom, že bych se mohla rozmnožit, začala uvažovat kolem pětatřiceti. Jenže to už můj organismus považoval mateřství za nemožné. Chvíli jsme to zkoušeli s mužem bez asistence lékařů, ale pak jsem si přečetla v nějakém časopise, že čtyřicetiletá žena má pouze 25% šanci na oplodnění v porovnání s ženou dvacetiletou. A pádila jsem k odborníkům.
Zrála jsem po injekcích
Můj gynekolog mne naštěstí hned na počátku uklidnil. Prý dříve či později většina zájemkyň otěhotní. Odporovalo to statistikám, podle kterých mají všechna centra v ČR úspěšnost kolem 30 procent, ale v popisu práce měl lékař zřejmě i šíření optimismu. A tak jsem získala falešný pocit, že jde o něco velmi jednoduchého, příjemného a nenáročného. Jenže, celá anabáze trvala pět let, můj muž se během ní třikrát nervově zhroutil a já jsem málem přišla kvůli neustálým absencím o zaměstnání ve světově proslulé počítačové firmě.
Nejdřív to opravdu vypadalo jako takové zpestření sexuálního, dlouholetým manželstvím opotřebovaného života. Já jsem dostávala injekce, aby mi namísto jednoho vajíčka jich uzrálo mnohem víc…což se celkem dařilo.
Manžel pak plnil roli plemenného býka – v přesně stanovený čas, když mi jako dobře krmené kvočně zdárně uzrálo celých osm vajíček, dostavil se do laboratoře centra, a tam odevzdal své spermie. Už před tím mu je zkoumali a řekli, že jsou nádherné. Velmi čiperné a početné, takže to bude oplodnění jedna báseň. Prý má v jednom mililitru 20 miliónů spermií, což je přesně podle tabulek. Přistihla jsem manžela, jak se pak asi nechtěně pohrdavě dívá na ubohé muže v čekárně, jejichž diagnóza zněla: líné spermie, nebo dokonce vůbec žádné.
Moderní muž a jeho schopnost se rozmnožovat jsou ničeni stresem, těsnými slipy a pokaženým životním prostředím.
„Neměl bych těm chudákům dát ty svoje?“ zkoušel si muž dodat sebevědomí, které měl pošramocené mým vysokým platem, který zásadně předčil ten jeho.
„Chceš, aby po Čechách běhaly stovky dětí podobných ti jako vejce vejci?“ chovala jsem se opravdu jako slepice, ale představa mého muže jako továrny na kvalitní semeno mi nebyla příjemná.
Na odběr semene ale manžel rád nechodil. Říkal, že kabinka je malá, obrázky nevkusné a nevzbuzující žádné erotické představy, a sestřičky za stěnou příliš hlučné. A to tehdy ještě nevěděl, že odběr bude muset podstoupit tolikrát. Ani já jsem to netušila.
Srdíčka bila o život
Prvních osm vajíček mi odebrali v narkóze, což nebylo ani příjemné ani nepříjemné. Jen napuchlé břicho mi před zákrokem narostlo do velikosti odpovídající třetímu měsíci těhotenství. Na osm vajíček asi moje vnitřnosti nebyly zvyklé.
„Osm na osmatřicet, to je slušné,“ zhodnotil můj výkon v produkci vajec gynekolog.
Z osmi se podařilo „ve zkumavce“ oplodnit pět. Pak jsem čekala s napětím, jak se zakulatí. Tak mi to totiž vysvětlili. Embryo musí být hezké, což je opravdu pojem nevídaný, protože ten shluk buněk má co do krásy podle mne daleko, a také je velmi obtížné to hodnotit, neboť není bez mikroskopu prakticky vidět.
Nakonec mi oznámili, že kromě jednoho se vyvinula moc hezky skoro všechna. Tedy čtyři embrya. Teď přišlo další rozhodování – kolik si jich mám nechat zavést?
Velký počet dvojčat je způsoben tím, že pro jistotu se zavádějí do útrob ženy nejméně dvě embrya a doufá se, že se do stěny dělohy zavrtá alespoň jedno. Často se to ale podaří oběma a pak jsou na světě dvojčata. Já jsem chtěla mít jistotu železnou a požádala o zavedení hned tří. Ujala se dvě. Těhotenský test mne přivedl v takové nadšení, že jsem málem běžela kupovat kočárek.
I pan doktor byl potěšen, navíc prý napoprvé to je celkem výjimečné. Většina žen potřebuje tři, až čtyři pokusy. První tři jim pojišťovna zaplatí, neuspějí-li, musejí pak sáhnout do úspor a desítky tisíc korun za oplodnění bez záruky úspěchu utratí určitě. Už už jsem se radovala, že ušetřím čas i peníze, až nastal pátý týden a slabé krvácení.
„Měla již srdeční akci,“ konstatoval smutně pan doktor. „Ale to je velmi běžné, potrat v ranném stádiu těhotenství. Nic si z toho nedělejte, hlavní je, že jsme si jisti, že můžete otěhotnět. V naší bance máte přece ještě jedno zmražené, když to nevyjde, zopakujeme celý cyklus, vždyť máte ještě dva hrazené pokusy!“, utěšoval mě dlouhodobou perspektivou, která mne zcela děsila.
Pak následovalo zavedení zmraženého embrya. Neujalo se, ostatně zahnízdí se jen 10 až 20 procent embryí, takže prý žádné strachy. Za pár týdnů mne čekal další cyklus s nafouklým břichem, tentokrát s dvanácti uzrálými vajíčky a odběrem v narkóze.
Vyrábím jen hezká embrya
Můj muž tři dny před odběrem spermií nespal, neboť se bál, že když to bude nejvíce potřebovat, tak se mu to nepovede, zkrátka, byly to nervy. Hezká embrya se nám vyvinula z devíti vajíček a napoprvé se ujalo jedno embryo ze tří. Dožilo se pěkné srdeční akce a osmého týdne. Pak se jeho vývoj opět zastavil. To už jsem uronila mísu slz. Zbývalo mi šest pěkně zaoblených, zmražených embryí.
Oželela jsem několik zmeškaných zahraničních cest, byl jasné, že se jejich transfer do dělohy roztáhne skoro na rok. Neujalo se už nikdy ani jedno a já jsem začínala z celého procesu mít psychické trauma.
Manžel byl otrávený, tvrdil, že se to povede, ale zdálo se mi, že mne jen utěšuje. Pan doktor se tvářil neutrálně a tvrdil, že má pacientky, které k němu vytrvale docházejí už deset let a stále věří, že porodí vlastní dítě.
„Nemohu nikoho přemlouvat, aby dělal to či ono, víte, já jen informuji a vy se rozhodujte,“ říkal mi alibisticky.
Zmražená embrya byla jednoho dne vyčerpána a mne čekal poslední pojišťovnou placený pokus o vytvoření životaschopných vajíček, posléze embryí. Byla jsem na nervy.
Možná proto mi uzrálo i po vydatné stimulaci speciálními injekcemi jen šest vajíček. Vzteky jsem málem omdlívala. Manžel při odběru také uspěl až po hodině snažení a celková atmosféra byla na bodu mrazu.
Hezká embrya se vyvinula ze čtyř vajíček, a tak jsme se rozhodli použít nejdříve dvě a dvě zmrazit pro případ dalšího neúspěchu. Za tři týdny těhotenský test ukázal dva výrazné proužky. Do osmého týdne jsem nespala, nejedla, zvracela a pohybovala se s takovou opatrností, jako kdybych měla na hlavě křišťálovou vázu. Ve dvanáctém týdnu pan doktor řekl: „Možná máme vyhráno, ale slavit začněme až v pátém měsíci těhotenství“.
Porodníci brousí skalpel
Na rozdíl od minulosti jsem svůj stav pečlivě tajila před rodinou i před přáteli. Soucitné obličeje v případě neúspěchu mne doháněly k šílenství. A tak se zpráva rozkřikla, až když jsem se nevešla do kalhot. Za pár týdnů mám první termín porodu. Bude to prý kluk. Starší porodníci nad mým věkem kroutí hlavami a již si brousí skalpely na císařský řez, ale já se cítím jako třicetiletá. Nepamatuji si pohodovější a příjemnější období, než uplynulých osm měsíců.
