Je dobré brát Vánoce jako čas na uspořádání rodinných sporů a vyrovnání dluhů, mluvení pravdy a očistného procesu?
Říkává se, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Jenže tyto pocity nemají vždy v našem životě prostor. Umím si představit, že se v nás může objevit potřeba něco dořešit, urovnat nebo otevřít pravdivý rozhovor. Je ale dobré se zastavit a položit si otázku, zda je takové načasování vhodné, jak pro nás samotné, tak i pro druhé.
Vánoce mohou být velmi citlivým obdobím, kdy se v nás mísí očekávání, únava i touha po harmonii. Právě proto stojí za to zvážit, zda je to skutečně moment, kdy máme dost vnitřní stability a kdy i druzí mají kapacitu se tématu věnovat. Někdy může být největším projevem péče o vztah i o sebe sama to, že se rozhodneme citlivé věci neotvírat právě teď. Odklad není útěk, ale naopak, často to může být zdravé rozhodnutí.
Jak k takovým „úklidům v rodině“ přistupovat, když už je třeba to téma otevřít?
Když už je to nevyhnutelné a jsme to my, kdo cítí potřebu něco otevřít, stojí za to nejprve se s daným příbuzným domluvit, zda je na takový rozhovor prostor právě teď. Můžeme se zeptat, jestli je vhodná chvíle náš „problém“ přinést, případně navrhnout, že si společně vybereme čas, kdy se k tématu vrátíme.
A pokud se ocitneme v opačné roli a někdo si s námi chce problém vyříkat právě na vánoční návštěvě?
I v takovém momentu může pomoci krátké zastavení: volně se nadechnout, vydechnout a udělat si malý vnitřní „screening“, zda na to máme kapacitu. A potom se svobodně rozhodnout, zda se tématu chceme věnovat hned, nebo je bezpečnější domluvit se na jiný čas.
K tomu všemu může být užitečné i malé vnitřní zarámování. Než začneme mluvit, můžeme se sami sebe zeptat: Co je skutečným záměrem toho, co chci říct? Chci ulevit vlastnímu napětí, nebo hledám porozumění? Mám teď dost stability, abych unesla i odpověď, která nemusí být příjemná?
Pomůže nám to vstupovat do rozhovorů s větší jasností a jemností. A připomínat si, že v každém okamžiku máme možnost volby, a to na obou stranách.
Má smysl si před návštěvou nastavit nějaká očekávání, případně pravidla?
Rozhodně ano. Jsem velká fanynka toho, abychom si předem sami v sobě ujasnili, jak se chceme cítit a jak si přejeme vánoční svátky prožít, co vlastně pro sebe potřebujeme. Fantazii se meze nekladou . Můžeme si představit atmosféru, tempo i to, co nám dodává pocit bezpečí a klidu. Když máme vnitřně pojmenované své hranice i představy o tom, co je pro nás ještě snesitelné a co už ne, mnohem snáz se nám pak nastavuje společný čas s rodinou. Jasnost uvnitř nás vytváří větší jemnost navenek.
Je dobré tato pravidla sdílet i s příbuznými?
Někdy to pomůže – třeba že oceníme chvilku ticha po příjezdu, že určité téma nechceme během svátků otevírat, nebo že si přejeme více klidu a méně spěchu. Nemusíme to říkat autoritativně; stačí formulovat své potřeby s respektem a vědomím, že i druzí mají ty své. Takové předem vyjasněné nastavení může výrazně snížit napětí a zároveň vytvořit prostor, kde se všichni cítí o trochu svobodněji.
Jak se postavit k povinnosti rodinné návštěvy, pokud nám na ní někdo vyloženě „nesedí“, nebo pokud máme o Vánocích zcela jiné představy? Je dobré rodinnou oslavu zrušit, případně se omluvit a užít si vlastní klid?
To je téma, které v praxi řeší opravdu mnoho lidí. A řekla bych, že neexistuje univerzálně správná odpověď, ale existuje ta, která je v souladu s námi. Vánoce jsou období, během kterého v nás mohou ožívat různé „povinnosti“, očekávání a naučené rodinné scénáře. A někdy se v nich ocitáme v roli, která nám už dávno neslouží a nepatří k nám. Pokud víme, že nám společná návštěva přináší spíše stres než radost, stojí za to se zastavit a zeptat se sami sebe, co v nás tu povinnost vlastně drží.
Na druhou stranu někdy může být vědomé rozhodnutí návštěvu absolvovat také zralým krokem. Pokud víme, že jsme vnitřně stabilní a že situaci uneseme, aniž bychom sami sebe zraňovali, může to být pro nás naprosto přijatelné.
Klára Dohnalová
|
Co bychom si tedy v sobě měli ujasnit, než na návštěvu kývneme?
Položte si otázky, zda na to máte kapacitu, zda je takový krok v souladu s tím, jak chcete svátky prožít a zda takovou návštěvu neabsolvujete pouze ze strachu, abyste něco nenarušili... A pokud odpověď zní „ne“, pak je naprosto v pořádku zvolit jinou cestu. Například omluvit se, přiznat si, že letos potřebujeme více klidu, a dopřát si takový průběh svátků, který nám skutečně prospívá.
Jak pak zpracovat výčitky příbuzných, že návštěvu odmítneme nebo že se zkrátka nechováme podle jejich představ?
Myslím si, že je velmi ambiciózní nebrat si výčitky od příbuzných, obzvlášť od těch nejbližších, nijak osobně. Právě proto může být užitečné zkusit být o něco bdělejší a vnímat, zda je vyřčená výčitka skutečně mířena na nás, nebo zda v sobě nese spíše informaci o tom druhém. Často totiž výčitky bývají jen nevhodně formulovanou podobou skrytých potřeb či nenaplněných očekávání.
V takové chvíli nám může velmi pomoci, pokud jsme si už předem ujasnili, co je pro nás během svátků důležité a jaké hranice chceme držet. Díky tomu pak dokážeme mířenou výčitku ustát s větší jemností.
Dá se na výčitku nějak dospěle reagovat?
Odpověď může znít třeba takto: „Mrzí mě, že to takto vnímáš. Pro mě je letos důležité dopřát si více prostoru.“ Tím uznáme pocity druhého člověka, aniž bychom popřeli své vlastní hodnoty a rozhodnutí. Nemusíme se obhajovat ani vysvětlovat do detailů. Stačí jemná, ale jasná hranice. A pokud v nás i tak zůstane nepříjemný pocit, může být podpůrné vrátit se k tomu, co jsme si předem vyjasnili: jak chceme svátky prožít a co je pro nás v daném období skutečně udržitelné.
Když máme po návštěvě chuť zazpívat si koledy a sejít se v blízké době s příbuznými znovu, jsme na dobré cestě.
Jak příbuzným jemně, ale přitom jasně komunikovat, že se letos hromadných setkání vzdáme na úkor vlastního klidu?
Myslím si, že klíčové je nejprve dovolit si tu myšlenku vůbec přijmout. Když si uvědomíme, že naše rozhodnutí vychází z péče o vlastní duševní prostor a ne z neúcty, mnohem snáz se nám pak hledají i ta správná slova. Můžeme komunikovat jemně, ale přitom jasně a bez velkého vysvětlování, co chceme a co potřebujeme. Zkuste například: „Letos budu svátky trávit v klidnějším režimu. Potřebuji trochu více prostoru, a tak se hromadného setkání nezúčastním.“ Nebo přidejte ujištění: „Záleží mi na vás, jen teď potřebuji víc ticha a odpočinku.“ Tím dáváme jasně najevo, že nejde o odmítnutí vztahu, ale o rozhodnutí pečovat o sebe.
Je dobré počítat s tím, že ne každý musí naše rozhodnutí hned pochopit. Přesto nemusíme měnit své rozhodnutí. Pokud zůstaneme věrní svému záměru, komunikace přirozeně získá na klidu i jistotě.
Kolik rodinných návštěv je „tak akorát“, abychom si Vánoce skutečně užili?
Upřímně věřím, že na tuto otázku neexistuje univerzální číslo. Každý z nás má jinou míru citlivosti, jinou kapacitu pro sociální kontakt a jinou představu o tom, jak by měly svátky v ideálním případě vypadat. To, co je pro někoho radostné a naplňující, může být pro jiného vyčerpávající. Proto bych řekla, že „tak akorát“ je přesně tolik návštěv, kolik jsme schopni absolvovat bez toho, abychom přestali být v kontaktu sami se sebou. Platí jednoduché pravidlo: Když máme po návštěvě chuť zazpívat si koledy a sejít se v blízké době s příbuznými znovu, jsme na dobré cestě. Když máme chuť zalézt pod deku a až do ledna nevylézt, je to taky dobrá zpráva – jen o tom, že příště možná zvolíme jinou míru. V obou případech je v tom naděje: učíme se lépe číst a znát sami sebe. A to je jeden z nejhezčích (vánočních) dárků, který si můžeme dát.
