Vánoce a bramborový salát k sobě patří. Jenže co kuchařka, to jiný recept. Jedna přidává zeleninu, jiná hrášek, někdo do salátu nakrájí oloupané jablko a někdo zase namísto majolky dává bílý jogurt. Já ho dělám velice jednoduše, a to tak, že brambory ve slupce uvařené oloupu, nakrájím na kostičky a zrovna tak šunkový salám, cibuli a okurky. Brambory podle chuti osolím a zamíchám je s ostatním a nakonec přidám majolku.
Moje sousedka Boženka ho určitě udělala jinak, a to hned první Vánoce, co se vdala. Míchala tenkrát salát skutečně s radostí a s láskou, jen aby jejímu Láďovi co nejvíc chutnal. Jaké však bylo její zklamání, když Ládík nevěřícně odstrčil mísu se salátem, kterou mu Boženka hrdě přisunula na ochutnání, a prohlásil: „Ale moje mamííínka takhle salát nedělala. Moje mamííínka do něj dávala hrášek! Tohle není ten salát, který já měl vždycky tak rád! Takhle...“
Dál nedořekl, protože Boženka mu beze slova vyrvala mísu a její obsah před Ládíkovými zraky spláchla do záchodu. Současně se spláchnutím Ládík polkl a už docela mírně se zeptal, co tedy k tomu osmaženému řízku budou jíst. A už ani nemukl, když mu bylo stroze řečeno, že teď bude muset chvíli počkat, než se k řízku uvaří bramborová kaše, protože tu Boženka dělala stejně jako mamííínka a Láďa proti ní nikdy nic nenamítal. Avšak od té doby si už nikdy nedovolil porovnávat kuchařské výrobky své Boženky s kuchařskými výrobky své mamííínky.
Zato Otíkovi bylo jedno, jedl-li salát s hráškem, nebo bez hrášku. Ten si v salátech rozhodně nevybíral, hlavně aby ho bylo dost. A o to se starala moje druhá sousedka Irenka a postarala se i v předvečer jednoho Štědrého dne.
Veškeré přípravy štědrovečerní večeře začala právě salátem, aby se do druhého dne dobře rozležel. Salát nachystala a uhladila rovnou na mísu. Byla ho pořádná hora. Mísu uložila za okno a pak pokračovala s přípravou ostatního, kterého také bylo dost. Nebylo tudíž divu, že večer brzy usnula, aby se na den následující vyspala dorůžova.
Alena HrachovcováPůvodní profesí laborantka, dnes je ekonomkou ve státní správě. Psaní je pro ni terapií i zábavou. Má na kontě dvanáct knižních titulů, z nichž polovina je z veterinárního prostředí. Poslední kniha Do žížal se nekouše vyšla v roce 2017. |
Nespal však Otík, který Vánoce musel oslavit se svými kamarády. Vrátil se hodně pozdě a v rozjařené náladě a pochopitelně mu cestou domů už zase důkladně vyhládlo. Nakoukl proto do kuchyně a rovnou do oka mu padla mísa se salátem.
„Snad se nic nestane, když trošku ochutnám,“ říkal si. „V takovém množství to ani nebude znát.“ Jenomže to by nesměl ochutnávat právě Ota-Otesánek. Nabral jednu lžíci, nabral druhou, pak třetí. A když už, tak už! „Safra,“ říkal si. „Jen aby se Irena nezlobila.“ A uvážlivě začal salát vybírat spodem z uhlazeného kopce, asi tak, jako když děti na písku vydlabávají tunel. Vytuneloval celý kopec salátu, až zbyla jen taková slabší krusta, a dírku po vybírání pečlivě zahladil.
Ráno dorůžova vyspalá Irena vyskočila, jen aby se posledním pohledem přesvědčila, že je vše nachystáno a v naprostém pořádku. Jelikož se jí kopec salátu zdál trošku načechraný, lžící ho něžně uhladila a – dočista se probořila.
A kdyby Irenka zašla za Boženkou, tak ta by jí zcela určitě poradila, ať mísu se zbytkem salátu hodí Otovi na hlavu a na celé Vánoce se vykašle. Ale protože Irena za Božkou nezašla, a navíc byla dobračka od kosti, tak zbytek salátu seškrábla na talířek Otovi k snídani a kopec salátu k oslavě udělala nový. A jediné, na co se přitom zmohla, bylo vroucí zašeptání: „Kéž bys prasknul, neřáde!“
21. prosince 2014 |
