Ačkoliv hlavně na divadelních prknech odehrál mnoho vážných rolí, je Václav Vydra spojený především s košilatými vtipy z Kameňáku. „Někdy bylo docela bizarní se během dne přepnout z natáčení kameňáckých scének na večerní divadelní představení, kde jsem hrál třeba muže, jemuž během okupace Andorry zabijí syna,“ líčí Vydra herecké strasti.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
S postavou Pepy Nováka žijete s přestávkami pěknou řádku let. Vzpomenete si na svoje dojmy, když jste si přečetl scénář prvního filmu Kameňák?
Od prvního Kameňáku to bude dokonce, tuším, už patnáct let. Když jsem si to poprvé přečetl, myslel jsem si, že se někdo zbláznil. Říkal jsem si, že tohle přeci nemůžu hrát. To je hodně ujetý. Pak jsem si ale řekl, vždyť jsou to vtipy. Vlastně i dobré vtipy, spoustu z nich jsem znal. Taky jsem to měl hrát s Janou Paulovou a spolu se nám pracovalo vždycky super. Se Zdeňkem Troškou jsem také už točil, bylo to moc fajn. Tak asi ví, co dělá… A řekl jsem: Dobře, tak to zkusíme. Hned první natáčecí den v Českých Budějovicích se točila scéna v obchodu se zbraněmi, kde zkouším kulovnici a dívám se z okna do protějšího domu. Tam zahlídnu manželku prodavače zbraní s jiným mužem. Prodavač mi řekne, ať nejdřív střelím jejího milence mezi nohy a potom ji do hlavy, na což mu odpovím, že bych to asi zvládl jednou ranou. Je to skvělý vtip. V tu chvíli mi došlo, že to bude fajn.
Jak vlastně probíhalo natáčení seriálu? Svým způsobem už jste věděl, do čeho jdete.
Atmosféra byla bezvadná a zvláště ze začátku to celé mělo obrovský drajv, navzdory šílenému vedru, které v létě, kdy se točilo, panovalo. Tak bylo to o divadelních prázdninách. Ve spojení s prací v divadle ale vznikaly občas kuriózní situace. Když jsme kdysi natáčeli pátý filmový díl, zároveň jsem zkoušel hru Andorra od Maxe Frische. Je to příběh z doby okupace Andorry, který končí tragicky, protože hraju otce, jemuž zabijí syna. Bylo docela bizarní se během dne přepnout z kameňáckých scének do tohohle tématu. V praxi to vypadalo tak, že jsem ráno točil Kameňák, pak jsem přijel zkoušet do divadla tuhle tragédii a pak se zase vrátil na Kameňák. Bylo to slušné rozpolcení, ale mě to fakt bavilo.
Jako chlapec jste se prý myšlence být hercem cíleně vyhýbal kvůli tomu, že jste pocházel se slavné herecké rodiny.
To je pravda. Možná i podvědomě jsem chtěl uniknout nějakému srovnávání a asi se i odlišit. Chtěl jsem si jít svou vlastní cestou. Nakonec to naštěstí nevyšlo.
Václav Vydra* Narodil se 7. ledna 1956 v Praze. Pochází ze slavné herecké rodiny, jeho otcem byl Václav Vydra, matkou Dana Medřická. * Absolvoval pražskou konzervatoř. Hrál nebo hraje v řadě divadel, na svém kontě má bezpočet menších i větších rolí ve filmech i v televizi. K nejvíce zapamatovatelným patří postava v sérii Kameňák, ale také třeba role v legendárních Černých baronech. * Věnuje se také dabingu, často jde o animované postavy. Hlas jeho a jeho manželky Jany Bouškové už řadu let provází rovněž diváky televizního pořadu Prostřeno!. * Přes 20 let chová koně, je zastáncem takzvaného přirozeného chovu. |
Čím jste tedy chtěl být?
Byly to takové dětské nápady. Vždycky, když se mě někdo z příbuzných zeptal, čím budu, chtěl slyšet, že bych si přál být hercem. Celá rodina žila divadlem a přáli si, abych šel v jejích stopách. Právě proto jsem jim vždycky schválně řekl, že toužím být třeba hasičem nebo ošetřovatelem v zoologické zahradě. Když jsem pak byl větší a zjistil jsem, že tyhle varianty asi pro mě nebudou tou nejlepší cestou, začal jsem se ohlížet po jiných uměleckých směrech. Napadlo mě, že bych byl malíř nebo spisovatel. Když mi ale doma řekli, že jestli chci být spisovatel, budu muset jít na gymnázium, kde je matika, fyzika, prostě všechno, s čím jsem na základce bojoval, uvědomil jsem si, že tudy asi taky ne. V deváté třídě jsem musel půl roku chodit na doučování ke své tetě na matiku a vrchol mého snažení byl, že jsem dokázal spočítat trojčlenku. Díky tomu jsem si také dokázal spočítat, že na gymnáziu bych nejspíš nedolezl dál než do prvního ročníku.
Takže vám z těch počtů nakonec vyšlo herectví.
Ano, když mi někdo řekl, že na konzervatoři se znovu otvírá ročník a není tam matematika, bylo mi jasné, že to zkusím. Vyšlo to hned napoprvé. Sice až na odvolání, ale vyšlo. Nakonec jsme byli s Marcelem Vašinkou dva kluci ve třídě s devíti děvčaty.
V takovém složení se vám muselo dobře studovat.
Pro mě to bylo poprvé, co jsem začal vnímat holky. Držel jsem se ze začátku hlavně Marcela, ale zanedlouho jsme utvořili takový triumvirát ještě s jednou spolužačkou. No a já jsem nějaký čas hlídal džíny.
Co to znamená hlídat džíny?
Vy to neznáte? To se tak říkalo, že dva si užívají a třetí hlídá džíny. Tak to jsem byl já. Krásně jsem jim křenil. Pochopitelně jsem byl do ní také zamilovaný, Marcel za rok odešel na DAMU a já prožil svoji první naplněnou lásku. Nicméně nám to vydrželo asi necelý rok. Byl to ale hodně zajímavý vztah takhle napoprvé. V závěru druháku, když jsme se rozešli, jsem si najednou uvědomil, že jsou ve škole i jiné holky. A všiml jsem si Jany Bouškové. No a vidíte, jsme spolu už třicet šest let.
Na svou životní lásku jste si ale musel ještě nějakou dobu počkat, že?
Asi deset let. Ale zřejmě jsem věděl, že kdo si počká, ten se dočká. Každý jsme si za tu dobu žili svůj život a pak se najednou naše cesty zase protnuly. Nebylo to tak, že bych seděl u dveří a kousal si nehty. První angažmá, dva roky základní vojenské služby, první manželství…
Vidíte, vojna. Jak jste tuhle dobu prožíval jako umělec?
Pro mě to byl naprostý civilizační šok, protože jsem se dostal do úplně jiného světa, ze kterého jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Sebralo mi to sebevědomí, které jsem si za rok a půl v divadle na Kladně pracně budoval. Nejhorší byl asi přijímač. To byl měsíc utrpení... prostě výcvikový tábor. Poprvé se tam člověk setkal s takovým tím vojenským drilem, buzerací a tak dál.
Co tam pro vás bylo nejhorší?
Asi když jsem musel vybírat hořící kamna. Před večeří musela být pokaždé kamna čistá, na to byl předpis. Jenže vzhledem k tomu, že byl sychravý říjen, topilo se na plné pecky celý den a říkalo se, že kamna chodí po místnosti, protože byla celá červená. V šest hodin nicméně vždycky na někoho, kdo měl službu, vyšlo, že musel z těch rozpálených kamen vybrat hořící uhlíky a vynést. To nebylo nic pěkného, protože jsme se u toho vždycky přiotrávili. Vytvořit si okop pro ležícího střelce, zatímco nade mnou stál desátník a řval, taky nebyla žádná paráda, stejně jako ranní běh v trenkách proložený kačáky. Musím ale říct, že časem jsem na to vzpomínal docela rád. Člověk má takovou dobrou záklopku, že na věci, které ho deptaly a ničily, většinou rychle zapomene.
Vraťme se raději zpět k hraní. Zmínil jste, že jste se chtěl vyhnout srovnávání s vaší slavnou rodinou. Podařilo se vám to?
Myslím, že úplně, protože jsem si něco takového vůbec nepřipustil. Ale vůbec. Jestli mě někdo srovnával, nedělal to přede mnou. A jestli o tom někdo někde mluvil, bylo mi to jedno. Dokázal jsem se od toho krásně odstřihnout. Buď to bylo mojí tupostí, nebo záměrnou ignorancí. Každopádně se mi to dařilo.
Byl pro vás názor rodičů v otázkách vašeho herectví důležitý?
Ano, naprosto. Pro mě to byly ty největší autority. Když jsem dělal zkoušky na konzervatoř, připravoval jsem se naprosto sám. Nikomu jsem nic neukázal, nikomu jsem nic neřekl. Až v předvečer zkoušek jsme doma večeřeli a rodiče řekli, že jim to ukázat musím, jinak mě tam nepustí. Pro mě nastala nejstrašnější chvíle, protože jsem musel absolvovat svoji první premiéru před těmi, jejichž názor byl pro mě zásadní. Tak jsem to ze sebe vyblábolil a oni mi nic špatného neřekli. Jen mi poradili pár maličkostí a řekli, že to bude dobré. Byli moudří. Sice jsem šel ke zkouškám stejně seškrcený trémou, ale důležitou špetku sebevědomí mi tím dodali. To je pro herce strašně důležitá věc. Sebevědomí. Bez něj je ho na jevišti jen kousek. Musí se takzvaně otevřít. Aby z něj něco lezlo ven. Něco, co právě lidi v hledišti zaujme.
