I když nelze generalizovat, protože mohou být ženy, které podobné prožitky ve stejné situaci neměly, v životě Míši nastal dlouhodobý problém.
Proč bylo nutné umělé oplodnění, Míšo?
Tři roky jsme se s manželem neúspěšně snažili, až se odbornými vyšetřeními zjistilo, že já jsem nejspíš v pořádku, ale manžel má bohužel malý počet spermií, které se ke všemu nehýbou. Žijí, ale nikam nedoběhnou.
Rozmýšleli jste se dlouho?
Nijak zvlášť. V sanatoriu, kde tyhle problémy řeší a odkud nás dva měsíce směrovali na speciální vyšetření, jako jsou spermiogram, genetika, gynekologie, nám jiné možnosti nevylíčili jako příliš pravděpodobné. Cesta umělého oplodnění se jevila jako největší jistota. A když se potvrdilo, že jsme kompatibilní a nehrozí žádná genetická zátěž, tak jsme se rozhodli do toho jít. Začala jsem užívat hormony a několik týdnů jsem si píchala injekce do břicha, aby se ve vejcovodech udělalo víc než jedno vajíčko.
Jaké to je, když se ve vás vyrábějí vajíčka mimo přirozený plán?
Sedíte, pícháte si injekce, zpočátku jednu denně, později ráno i večer, bolí vás to a je to skličující. Nebo alespoň pro mě bylo, připadala jsem si jako pokusný inkubátor. První dva týdny si jen pícháte injekce. Další dva musíte k tomu ještě denně do sanatoria, kde ultrazvukem sledují, kolik vajíček máte a jak jsou zralá. Jdete tam, oni vám řeknou: "Ještě to není, ještě si připíchněte a zase ráno." Až najednou slyšíte "už".
Takže musíte být v ty poslední dny pořád ve střehu a připravená k odběru?
Ano. A odběr sám je z celé procedury to nejhorší. Zatímco podle přírody je akt určený k plození nejkrásnější zážitek, tady je to horor. Jste ve stavu hormonálního přetlaku, emočně nic moc, celou dobu je to jen na vás, mužský je z toho venku... V takovém rozpoložení tam jdete a místo toho, aby si s vámi někdo v klidu popovídal o tom, co vás čeká, uvedl vás do nestresového prostředí a uklidnil vás, tak vás strčí do kumbálu, kde jsou tři pojízdná lůžka, okno u stropu a dalších šest ženských v andílcích mlčky čeká kolem. Víte jen, že vám něco odsají, a ze sálu slyšíte povely: "Slavíková, Nováková, Vomáčková..."
Že by pověstný běžící pás ve fabrice? Netlumí vás předem nějakými prostředky?
Ale jo, píchnou vám nějaký oblbovák. Ale mě to odsátí pak na operačním stole přesto strašně bolelo. Někdo to zvládá hladce. I když to trvalo pár minut, pro mě to nebylo nic příjemného. Možná proto, že jsem měla asi dvanáct folikulů a všechny je museli vyndat, dát do zkumavek a zamrazit. Ještě než to ale udělají, musíte identifikovat vlastní materiál.
Jak?
Přečtete si své jméno na skleněné tabulce a potvrdíte, že jste to vy, a doufáte, že jsou to vaše vajíčka.
U operace "odběr" manžel asi není, že?
Zatímco vy jste tam, muž jde na odběr spermií. Udělá si tam to své, vy jste úplně vyřízená, maličkatá, bolavá a oni vás oba ihned vyhostí. Přitom byste to potřebovala s partnerem někde rozdýchat, dát si třeba čaj, být spolu. Jsme lidi.
Odeberou tedy rutinně vajíčko a spermie. A co dál?
Teď záleží na jejich laboratorním spojení. Asi tři dny trvá, než se povede. Do té doby není nic jisté. Mně zavolali, že se dílo zdařilo u dvou vajíček, ale podle tabulky bylo jen jedno vyhodnoceno jako plně životaschopné. Obyčejně se dávají do dělohy dvě a o to je menší riziko, když se jedno nechytne. Proto se taky rodí často umělou cestou dvojčata. Já si ale šla pro jedno.
Čili znovu hororová scénka?
Ačkoliv je to stejná místnost, stejný ústav, tak transfer vajíčka zpět do dělohy už tak stresující není. Naopak – je to konečně nějaký pozitivní zážitek. Jdete si přece pro miminko. Jste bez narkózy, připadáte si spíš jako na gynekologii a minulost připomíná jen to, že znovu musíte sklíčko pojmenované Slavík – Slavíková potvrdit jako vlastní zárodek. Sledujete zavádění katetru na obrazovce a přísahám, že když se katetr s vajíčkem dotkl sliznice, rozsvítilo se něco jako světýlko, jako když zažehnete malou světlici. Nevím, co to je, ale je-li to zážeh života, tak je to nepopsatelně silné.
Odcházíte tedy konečně těhotná?
Zdaleka ještě ne. I když už si to strašně přejete, zase jen čekáte, protože to pořád ještě nic neznamená. Zárodek se nemusí udržet. Tělo totiž vůbec neví, že ho v sobě má, respektive nechová se jako těhotné, a tak mu musíte ten stav naočkovat uměle. Zase si dva měsíce zavádíte hormony.
Jak jste to snášela?
Hodně zadržujete vodu, přibíráte rychle na váze, cítíte napětí v prsou a taky samozřejmě velkou únavu. Vzhledem k tomu, že celou dobu tzv. "špiníte", tak vůbec netušíte, jestli jste mezitím nepotratila. Nemáte to jak poznat. To až první ultrazvuk po měsíci napoví. U mě váček s plodovou vodou byl, ujal se. Uff, chtělo by se říct, ale ještě musíte přečkat měsíc do druhého vyšetření. Teprve pak se můžete radovat.
Takže už jen velká radost?
Ano. Když vám řeknou v sanatoriu "gratulujeme, maminko" a doporučí zůstat doma, protože umělá cesta je vždycky považována za rizikové těhotenství, už nepochybujete. I když statistiky tvrdí, že první pokus se z devadesáti procent nepovede, vás na to nikdo takhle přímo nepřipravil. Jste plná emocí, všechno vidíte v duhových barvách, máte za sebou čtyřměsíční útrapy a před sebou jedinou povinnost. Tou je dojít si za svým gynekologem pro těhotenský průkaz.
Šla jste si pro něj v desátém týdnu, ale domů jste si nic neodnesla. Proč?
Zamlklý potrat. Dítě zemře, vzdá to, ale tělo, přesvědčené hormonální masáží o svém těhotenství, ho nevypudí. Byl to šok. Strašná bolest, nic, prázdno.
Znáte příčinu?
Nikdo neví, proč se to děje. Tyhle potraty obecně jsou dost časté a stále se zkoumají důvody. V duchu celého přístupu by se chtělo říct: vada materiálu.
První pokus skončil tedy interrupcí. Podstoupila jste dlouhé martyrium, prožila ho se smíšenými pocity, ale bohužel se nepodařilo. Můžete to přece zkoušet dál. Nemáte chuť?
Touto cestou už ne. Pro změnu to teď zkouší s hormony můj muž. Ale i kdyby to u něj dopadlo dobře, tak přirozená cesta je momentálně passé. Téměř rok poté totiž stále nemenstruuji, a co je horší, mám nulový sexuální apetit. Jsem podle všech medicínských vyšetření zdravá, miluju svého muže, stále bych s ním chtěla přivést na svět dítě, ale milovat se s ním nedokážu. Rozum by rád, ale moje tělo i duše zřejmě akt vedoucí ke zplození odmítají. "Léčím" se, ale hormony, které mi opět nabídli, už nechci ani vidět, a tak hledám alternativní cesty. Nevím, co nastane, ale než další umělé oplodnění, to už snad raději adopci.
