Vystudovala jste vysokou školu s malým dítětem, jak jste to tehdy zvládala?
Už do prváku jsem nastupovala s jedním dítětem, na škole se mi pak narodilo druhé. Tehdy to bylo v pohodě, byla jsem mladá a s pozorným manželem. No, o ty vyhlášené večírky jsem ale přišla (smích). Po škole jsem šla na mateřskou se třetím dítětem, ale asi po roce jsem cítila, že to samotné mi ke šťastnému životu nestačí. Člověk všechno zvládne a má z toho radost, ale měla jsem pocit, že mi určitá část mozku začíná krnět. Jako bych přicházela o schopnost vidět věci nekonvenčně. Ale po mateřské nastal jiný problém – umění vás neuživí. Takže jsem k tomu musela začít ještě podnikat, což mě přivádí do stavu, že žiju tři životy – rodinný, pracovní a umělecký.
Vaše diplomová práce na UMPRUM bylo pilotní číslo pornomagazínu pro ženy. Jak vás to napadlo?
Během mateřské dovolené jsem si vystřihovala holky z pornočasopisů jako panenky a udělala jsem jim papírové oblečky jako pro opravdové hračky. Bylo to jako spojení té mužské hry a dětské nevinné hry a zjistila jsem, že v této oblasti je spousta otázek, kterými bych se ráda zabývala. Pornočasopisy mě provokovaly tím, že jsou zvláštní společenský fenomén, že pro ně neexistuje ženská varianta jako u lifestylových časopisů. Léta vypadají skoro stejně a nikdo neví proč, protože i většina mužů bude tvrdit, že to není to, co se jim líbí, že takhle si svůj sexuální život nepředstavují. Sex zobrazený v nich nemá žádný časový vývoj, je to něco nekonečného, stále se opakujícího. Provokovalo mě to, jako bych tam někde za tím tušila nějaký jiný účel… Pořád mi to přijde jako materiál s otazníkem. Částečně jsem chtěla odpovědět tím, že bych zkusila udělat právě ženský ekvivalent. Nejprve mě samozřejmě napadlo jen tu situaci zrcadlově obrátit, do obrazů místo žen dosadit muže, ale to vůbec nefunguje a vzniká něco pro ženu ne příliš vzrušujícího. Takže jsem musela jít víc do hloubky, zabývat se třeba principy zobrazování žen v pornočasopisech a vycházet vůbec z našeho historického přístupu k pornografii. V Česku bylo například porno za komunistů vnímáno jako jeden ze znaků svobody, kdežto dnes je tak už nikdo nevnímá.
Druhá část vaší práce byl návod pro potenciální vydavatele ženských pornočasopisů. Dalo by se nějak stručně shrnout, jaký by tedy měl být podle vás?
Zatímco v mužském pornu je jakýmsi mottem "chci tě a vezmu si tě", u ženského je to "udělám, abys mě chtěl a vzal si mě". V tom časopise pro ženy tak vystupuje jeden muž, který se z fotek stále dívá na čtenářku, časopisem jde příběh, zmiňují se taková pro tento žánr tabuizovaná témata, jako že sexem se může počít, humor…Nevidíme v něm žádnou jinou ženu, pouze takové univerzální náznaky – koleno, loket, které by mohly klidně být vaše. Nechtěla jsem ukazovat nějakou ženu, se kterou by se čtenářka porovnávala nebo se jí snažila podobat, jako je tomu u lifestylových časopisů.
Jaké byly ohlasy?
Pár slečen se mi svěřilo, že je časopis rozechvěl. Většinou se jim ale nelíbil hlavní aktér, což byl můj manžel (smích). Těžko se to také říkalo třeba mým rodičům, ale vysvětlila jsem jim, že se jedná o materiál, který v této společnosti existuje, a proto bychom se jím měli kriticky zabývat, namísto předstírání, že se něco takového neprodává ve vaší trafice.
Co vás k vašim dílům inspiruje?
Moje inspirace vychází ze mne samotné, ze zkoumání sebe sama, z toho, co jsem prožila. Takže samozřejmě velkým tématem je pro mě i rodina a mateřství. Láká mě to spojovat právě se sexem, protože bez sexu by rodina nevznikla a odehrává se v ní, spojit tyto dvě věci dohromady je stále celkem nezvyklá myšlenka. A přitom je to tak obyčejné. Baví mě odhalovat, jak obyčejné konzervativní vztahy jsou determinovány sexualitou. To jsou třeba krabice projektu nazvaného Opravdu, co jsem vystavovala v Polsku. Fotografie dítěte má v očích jakoby "kukátko"b skrz které uvidíte jeho rodiče v intimních chvílích, tedy jako ve chvíli, kdy byl jejich potomek zplozen.
Využíváte ve své práci i vašeho manžela i děti, jak se na to tváří?
No, zvykli si a nevadí jim to. Ze začátku byl spíš problém s tím, že při různých performancích využívám i své tělo, občas se prostě objeví moje nahota. Pro mě je moje tělo naprosto neutrální materiál, naštěstí je můj muž velice tolerantní a pochopil to. Právě díky rodinnému životu vznikla skupina Matky a otcové. Nepřimělo nás k ní narození dětí, ale právě zkušenosti ze soužití s partnerem, který se umění nevěnuje, chtěli jsme přicházet na nové možnosti, jak to skloubit. Původně jsme se teda sešli proto, abychom se navzájem zachránili. Ale brzy jsme poznali, že některé problémy jsou stejné ve všech rodinách. A to je téma, na jehož základě jsme tvořili, bylo to velmi očistné a terapeutické.
Vaše tvorba bývá označována za feministickou, jste feministka?
Je pravda, že mi označení feministka přišili novináři někdy v roce 2000. Neoznačila bych asi sama sebe za feministku, ale občas mi nějaká myšlenka vyhovuje, tak ji podpořím. Proto jsem se třeba podílela na přípravě výstavy na podporu porodů doma. Rodit doma u nás nebylo vůbec možné, oproti západnímu světu, a proto mi přišlo správné to podpořit a pomyslnou lavičku tak trochu vybalancovat. Ale i když mě to zaujalo, tak jsem třikrát rodila v porodnici (smích). Na druhou stranu musím uznat, že když vidím třeba u tety na venkově, jak tam fungují vztahy mezi mužem a ženou, tak to pro mě je strašidelné. Nelíbí se mi, že je tam žena brána jako inventář chalupy a "vytáhne ruce ze škopku, jenom když přivezou uhlí". Já vím, že to jsou reálné věci, za které feminismus bojuje.
Co dalšího připravujete?
Nerada mluvím o tom, co bude, protože jsem trochu pověrčivá. Ale mám nějaký plán s plány bytů a pak přichází čtyřicítka. Ačkoli by tomu člověk před pár lety nevěřil, tak se zřejmě ozývají biologické hodiny a strašná spousta vztahů kolem mne se rozpadá kvůli druhé míze nebo nové lásce. Navnadilo mě to k tomu, že jsem nabídla několika párům kolem, jestli se nechtějí nechat se svým partnerem odlít do sádry v objetí. Tak čekám, kdo se mi ozve a zkusí spolu tu hodinu vydržet v tuhnoucí sádře. Co to je proti zbytku života, který spolu chtějí strávit?
| Lenka Klodová se narodila 22. 11. 1969 v Opavě. Vystudovala VŠUP v Praze, ateliér sochařství. Její dílo bylo k vidění např. ve venkovní galerii ArtWall na pražském nábřeží, v Neratovicích stojí její kamenné Miluji,velkou část jejího díla tvoří performance. Je vdaná, manžel Martin pracuje jako architekt a má dva syny ve věku 7 a 17 let a 13letou dceru. |
