Není to tak dávno, co byl úklid domova považován za práci ženy a naše maminky byly zvyklé od svých obětavých manželů slýchat: „Sebral jsem ti prádlo. Vynesl jsem ti koš. To jsem hodný, co?“ Jak milosrdné, když oba chodili na osm hodin do práce, že? Časy se mění. Neznám chlapa, který by měl odvahu dneska podobnou větu pronést. Je ale zajímavé, že někde v hlubinách máme starý model „muž pracuje, žena uklízí“ pěkně zažraný. Když mému muži občas uklouzne „ježíš, tady na pianu je prachu...“, musím sama na sobě provést vteřinovou psychoterapii, abych se nezačala naštvaně obhajovat, co všechno jsem za poslední týden musela stihnout. Ne, on tím vážně nechce říct „jsi líná a neschopná“. Chce tím říct „skočím pro prachovku a utřu to“ - což taky většinou udělá.
Chlapi z hlediska úklidu
Dělí na dva extrémní typy. Zatímco většina ženských v mém okolí to celé bere jako nutné zlo, moc se tím netrápí a prostě to tak nějak za pochodu zvládne, chlapi bývají vyhraněnější.
Prvním typem je naprostý zevloun. To je chlápek, který chuchvalce prachu a psích chlupů nezúčastněně překračuje. A bude to dělat klidně tak dlouho, dokud nebudou natolik obrovské, že mu zabrání v průchodu místností. Měla jsem jednoho takového kamaráda. Když jsem za ním přišla na návštěvu, bez hnutí brvou mi prokopal cestu od vchodových dveří do křesla v obýváku - všude na zemi totiž ležely hromady špinavého oblečení, knih, skript, sáčků od chipsů a krabic od pizzy. Sám je nevnímal a nijak mu nevadily, navíc věděl, že to někdy někdo sesbírá. Třeba maminka, až přijde na návštěvu. Bude sice nadávat jako špaček, ale to ona vždycky, takže co už, je zkrátka taková… Vzít si podobného chlapa za muže znamená, že se proměníte v celoživotní frustrovanou sběračku s uštvaným výrazem a dotyčný se bude pořád tak trochu divit: Proč je furt naštvaná? Ona si snad vůbec neumí užívat života, pořád jen frfňá a uklízí, jako moje matka. Slepice jedna přízemní, bez rozletu!
Druhým typem muže je puntičkář. A ten se ještě dělí na dva podtypy. S tím prvním se nevyhnete věčnému stresu. Jde o puntičkáře-tradicionalistu. Vidí každé smítko, vnímá ho s velkým znepokojením, ale považuje ho za problém své ženy. Ta ale ani zdaleka každé smítko vidět nemusí, ne všichni totiž mají měřítko pořádku nastavené stejně. Navíc zkrátka může považovat jiné věci za důležitější. A oheň je na střeše.
Když uklízí mužNebojí se techniky Na okna si koupí teleskopický čistič, který mu rovnou odsává vodu. Na podlahu pořídí vysavač s vytírací funkcí. Nastuduje si použití nanotechnologií v úklidu domácnosti a celá ta záležitost ho pak baví, protože si připadá trochu jako kosmonaut. Což je fajn, podporujme to! Bere to systematicky To se dobře doplňuje s ženským přístupem (po cestě z kuchyně na záchod vyřešíme čtyři neplánované drobnosti, protože nám na ně zrovna padlo oko). Muž si na domácí práci vyčlení třeba sobotní ráno a bere byt odshora dolů. Nejdřív utře prach na skříních a poličkách, pak zalije kytky, židle dá pěkně starosvětsky nohama nahoru na stůl, aby měl volné místo k zametání, vytírání a luxování. Díky tomuto systému nemusí nad úklidem moc přemýšlet. A může si k němu dát do sluchátek oblíbenou kapelu, což je dobrý tip i pro nás. Občas se to zvrhne Nám ženám se málokdy stane, že bychom se v rámci běžného úklidu neplánovaně pustily do megaprojektu, který zabere řadu hodin. Chlapi ale touží dělat věci pořádně! To znamená, že si při otírání prachu na pracovním stole uvědomí, že dlouho nevytřídili všechny papíry v šuplících, což je důležitá věc! Ve svatém nadšení vyházejí všechno ven a začnou třídit. Jenže najednou je večer, v telce začíná atletika, a tak lejstra zůstanou rozložená v ložnici na podlaze „do zítřka“ (takže zhruba na čtrnáct dní, nebo prostě než to zpátky vztekle naházíte sama). |
Pokud je puntičkář zároveň i moderním mužem, sice vnímá každé smítko, ale je schopen ho kdykoli zvednout a vyhodit. Do této blahořečené skupiny patří můj muž. Nepořádek vidí a tam, kde mu vadí, umí bez řečí zasáhnout. Můj problém je v podstatě jediný - musím se hlídat, abych nenechávala všechno na něm (toto pohodlné řešení se totiž nabízí).
Nutno říct, že s věkem se naše charakteristiky většinou prohlubují. To jen pro případ, že byste právě váhala, že si vezmete za muže „tak trochu zevláka“ nebo „tak trochu pedanta“. Věřte, bude hůř!
Paní na úklid? Nedostatkové zboží
Bylo by krásné, kdyby se daly domácí práce delegovat. Nemyslím tím rovnoměrné rozdělení rodinných funkcí podle času a schopností jednotlivých členů party. Myslím tím tu jednoduchou věc, že k vám každé úterý přijde uklízečka a za pár hodin bude byt jako klícka, zatímco děti sedí ve škole a vy děláte svou práci, díky které úklidovou sílu snadno zaplatíte. Bohužel zkušenosti moje osobní i mých kamarádek naznačují, že paní na úklid jsou dneska stejně nedostatkovým zbožím jako zubaři. Komu se povedlo sehnat spolehlivou bytost, ať ji vyvažuje zlatem a nikdy nenechá uniknout.
Mimochodem, všímáte si, že mě ani nenapadlo napsat „pán na úklid“? Neznám nikoho, komu by domů chodil uklízeč, snad s výjimkou myče oken. Jako by profesionální úklid zůstával doménou žen, i když v domácnostech se už většina z nás celkem férově dělí.
Čím to je? Tím, že by snad všichni muži dělali nějaké jiné, tradičně „mužnější“ práce? Asi ne, když si vezmete, kolik ve svém okolí znáte chlápků, kteří vlastně nic moc nedělají, protože tak nějak nemají práci a jsou děsně unavení - a žít ze sociálních dávek je vlastně docela v pohodě, že? Chodit místo toho uklízet do rodin nestíhajících přepracovaných žen i mužů by jim asi připadalo nedůstojné.
Koneckonců jsem se před pár lety nasmála, když přední český feminista, bojující srdnatě proti genderovým předsudkům, pověsil na svůj facebook inzerát: „Hledám starší paní na úklid…“ Ach, tyhle stereotypy!
Sexy chlap s vysavačem?
Před pár lety proletěl servery nějaký výzkum, který zjistil, že uklízející muž nepřipadá ženám dostatečně sexy. Od té doby si myslím, že vědci můžou prokázat absolutně cokoli! Je to totiž naprostý nesmysl, aspoň podle mého životního pozorování. Ostatně i podle řady konkurenčních vědeckých studií… Ženská, na kterou je naloženo naprosto všechno, nebývá zrovna nadšenou milenkou. Je ráda, že dýchá.
Kamarádka Jiřina je nefalšovaná dříčka. Přes den dělá pečovatelku. Což v praxi znamená, že osm hodin objíždí nepohyblivé staré a nemocné lidi, kterým vozí nákupy, pečuje o jejich osobní hygienu, naslouchá jejich steskům i reptání, vyklízí z jejich ledniček plesnivé jídlo (a často si vyslechne varování, ať se opováží něco ukrást, které ji uráží až do morku kostí, a přesto za tím člověkem přijede znovu). Když přijde v šest večer domů, je naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaná.
A najde tam manžela, který je druhým rokem nezaměstnaný a má z toho děsnou depku. Takže celý den sedí před televizí, chroustá chipsy a topí se v pocitu nepotřebnosti. Aby se cítil jako skutečný chlap, potřeboval by aspoň, aby ta jeho ženská o něj stála, ne? Jenže s ní nic není - domů dorazí až večer, začne sbírat sáčky od chipsů, vařit těstoviny pro něj a pubertální holky a ještě se tváří vyčerpaně. O sexu nechce ani slyšet, „ protože je unavená“.
Když mi to nedávno Jiřina vyprávěla, ve vzduchu visela ironická otázka: No co, mám ho zabít? Jenže já jsem si představila, jak by to celé mohlo vypadat jinak. Jířa by přijela domů po vyčerpávající šichtě, která ale dává smysl a pomáhá skutečným lidem, takže za tu námahu určitě stojí. A tam by na ni čekal chlap, který věnoval dvě hodiny svého času tomu, aby to doma udělal hezké. Skočil do květinářství pro růži a postavil ji na stůl v láhvi od vína. A z plotny by voněla nějaká z jeho pálivých specialit… Dovedu si dobře představit, že jejich večer by měl úplně jinou atmosféru a pravděpodobně by se vyvíjel k oboustranné spokojenosti.
Kdepak. Chlap, který uklízí, je velmi sexy. Protože díky tomu má jeho žena šanci cítit se jako milovaná, opečovávaná bytost, a ne jako údernice, která musí všechno zvládnout a mezitím se nějak stihnout vyspat.
