Jaromíra Bednářová
Velký problém je komunikace s rodiči
Jaromíra Bednářová učí děti s láskou. Vzdělávání učitelů ale vnímá kriticky. Se školou a základními znalostmi seznamuje nejmenší školáky už více než dvě desetiletí. „To o mně asi vypovídá vše, to už je přece diagnóza sama o sobě,“ směje se Jaromíra Bednářová a dodává, že učitelkou chtěla být odjakživa.
„Zatímco se moje kamarádky toužily stát zpěvačkami, princeznami nebo baletkami, já si posadila na postel všechny své plyšáky a panenky, položila před ně pastelku s kouskem papírku a učila je číst a psát. Na prvním stupni jsem pak měla úžasnou paní učitelku, která ve mně tuto touhu ještě umocnila,“ vybavuje si.
Vytoužené povolání
Učitelská profese pro Jaromíru představuje splněný dětský sen. „Mám za sebou už dvacet dva let za katedrou a stále mě to baví... Děti jsou totiž jako parťáci pro práci naprosto úžasné! Jsou veselé, spontánní a nadšené pro všechny novinky a poznatky. Za ta léta se nezměnily. Mnohdy totiž slýchávám názor, že dnešní děti jsou takové, makové... prostě jiné. Ale nejsou to děti, co se mění. Je to prostředí, svět kolem nich a my dospělí se svým přístupem a výchovou,“ je přesvědčená pedagožka.
Jaromíra Bednářová (48)učitelka na prvním stupni a autorka projektu Škola zvesela |
Svou zkušenost ilustruje na konkrétním příkladu: „Setkala jsem se s maminkou, která k nám do třídy uprostřed listopadu přivedla svého syna a rovnou mě požádala, abych respektovala jeho osobnost a nesvazovala ho žádnými pravidly a příkazy, jako to dělali jinde, a abych brala na vědomí jeho svobodnou vůli. Byli jsme ve třetí třídě a chlapec k nám přecházel ze soukromé školy. Naše škola byla už čtvrtá v pořadí.“
„Když jsem jí následně po pár týdnech oponovala, že chlapcův velmi agresivní způsob prosazování svobody omezuje svobodu ostatních dětí, s klidem mi odvětila, že ostatní děti ji nezajímají. Bohužel, společnou řeč jsme nenašly,“ konstatuje.
Dodává, že je vždy neštěstí, pokud pedagog a rodiče stojí proti sobě. „Přitom obě tyto strany mají přece společný cíl – přejí si, aby dítě vzdělávání bavilo a aby bylo ve škole a v kolektivu šťastné. Proto je spolupráce rodičů a učitelů nezbytná,“ zamýšlí se Jaromíra.
Rodič versus učitel
Přesto však může říct, že během let, kdy pracuje ve školství, zažila drtivou většinu skvělých rodičů, kteří byli takzvaně na stejné lodi.
„Ne všichni kantoři to tak ale mají. Zrovna nedávno jsem četla článek, kolik mladých učitelů do dvou let ze školství odchází. Jako první důvod byla uvedená problémová komunikace s rodiči. V tom vidím velký zádrhel. Nikdo je na to nepřipravil,“ myslí si.
„Pedagogické fakulty se totiž naprosto nedostatečně věnují tématům, jako je efektivní komunikace a spolupráce mezi učitelem a rodiči. A také je dle mého názoru naprosto nedostatečně připravují i na samotnou práci s dětmi,“ dívá se Jaromíra kriticky na vzdělávání pedagogů.
Učitel a rodič by měli být spojenci, ne rivalové. Shodu lze najít vždy |
Dalším palčivým tématem je pro ni hodnocení. „Nikdo vám na fakultě vlastně vůbec neřekne, jak máte hodnotit práci dětí. Klasifikace je tak stále velmi subjektivní – někde tak dostane dítě za svou práci ještě jedničku, jinde za to samé už klidně trojku. A to je přece od základu celé špatně. Ale o známkování tu raději mluvit nebudu. Nemám ho ráda a nic pozitivního bych na něm nenašla,“ netají se svým postojem.
Nové generace
Následně přidává svou osobní zkušenost s budoucími pedagogy, která její skepsi k systému podtrhuje.
„Na náslech do mé třídy přišli jednou studenti z Ostravské univerzity. Byli velmi udivení, že nevyučuji matematiku podle metody profesora Hejného. Oni totiž na vysoké škole byli seznámeni pouze s touto metodou. Po výuce byli také velmi překvapení, protože nečekali, že i běžná matika může děti zaujmout a být hravá, navíc s důrazem na rozvoj logiky.
Ale upřímně, já byla překvapená taky. Jak mohou do praxe vypustit lidi, kteří znají jednu jedinou metodu výuky tak náročného předmětu, jakým je matematika? Vždyť učitel by měl být kreativní a znát více možností a způsobů, jak lze učivo pojmout,“ neskrývá údiv.
„S mnoha učiteli se proto setkávám na různých seminářích a workshopech.
Další, a vlastně celoživotní vzdělávání je v učitelské profesi nevyhnutelné,“ domnívá se.
Škola zvesela
Semináře vede Jaromíra Bednářová také sama. „Podařilo se mi získat akreditace MŠMT a zájem ostatních kolegů mě velmi těší. Teď už ale vlastně bývalých kolegů, protože jsem se na konci tohoto školního roku rozhodla naplno se věnovat svému projektu Škola zvesela,“ vysvětluje, proč svět za katedrou po letech opouští.
Její koncept vznikl už v roce 2015 z myšlenky nabídnout rodičům v rámci článků a krátkých videí rady, tipy a náměty, jak jít na vzdělávání dětí hravě a v pohodě od předškolního věku po celý první stupeň.
„Projekt si brzy našel mnoho čtenářů. Mezi nejoblíbenější materiály patří třeba e-book Jak na násobilku, ve kterém ukazuji hned několik jednoduchých možností, jak vyzrát na toto učivo. Postupně se projekt rozrostl o mé vlastní výukové materiály, semináře, workshopy a online kurzy pro děti, rodiče a v letošním roce i pro učitele,“ popisuje pedagožka, která se práci s dětmi a jejich vzdělávání hodlá věnovat plně i nadále. „Ale svobodněji, než umožňuje české státní školství,“ usmívá se.
