Když jsem na vás čekal, zabouchal jsem si na chodbě do boxovacího pytle. Máte tady i stolní fotbálky…
Naše škola na okraji Prahy bývala opravdu periferní, v současnosti se ale dynamicky rozvíjí. Velkou změnou prošla s novým panem ředitelem Vítem Beranem – podporujeme zdraví, máme otevřeno pro rodiče, jezdí k nám jiné školy na návštěvy pro inspiraci.
Letos máte na starosti třídu 1. A, jak dlouho už učíte?
Na této škole učím 32 let. Kromě úplného začátku učím pouze první, druhou a třetí třídu. Párkrát jsem si to dala i do čtvrté a páté třídy, ale tíhnu zejména k těm nejmenším dětem. Je zajímavé, že už dávno učím i děti svých bývalých žáků. Hlásí se ke mně i po těch letech a to je příjemné. Některé dokonce poznám jen podle očí.
A než jste učila tady?
Rok jsem učila v malotřídce na Moravě, to bylo v roce 1984. Pak už jsme se s manželem přestěhovali do Prahy. Tady v Kunraticích to tehdy byla malá škola, jenom hlavní budova bez okolních pavilonů. Měli jsme asi 250 žáků, teď jich máme přes 700. Však jsem tady zažila pět různých ředitelů a s každým novým jako bych změnila zaměstnání.
Jaké vnímáte rozdíly mezi dětmi v prvních třídách před třiceti lety a dnes?
Dneska jsou děti sebevědomější, soběstačnější. Potýkám se ale, a to stejné říkají i kolegyně, s nedostatečnou mluvní výbavou. Dnešní děti mají špatnou výslovnost spousty hlásek, tolik toho dříve nebývalo. Také se víc setkáváme s poruchami učení, ale možná je to jen lepší diagnostikou. Pokud vezmu ten úplně první školní den, tak jsou prvňáčci vyjukaní stejně jako vždycky.
V čem jsou děti soběstačnější?
Spoustu věcí si dokážou zařídit samy. Jsou suverénnější v komunikaci s dospělými. Na druhou stranu je znát, že tráví mnohem víc času u počítačů a tabletů a mnohem méně venku. Jsou méně obratné v hrubé motorice. Zdá se mi, že dětem chybí dříve běžné hry jako skákání přes švihadlo nebo skákání panáka. Prostě jsou nemotornější.
Kromě učení pracuje Jana Kopecká jako čtenářský mentor a kolegům učitelům pomáhá s výběrem textů a vhodných metod při přípravě čtenářských lekcí.
Učíte i tělocvik?
Ne, ten má kolegyně. To, o čem mluvím, se ale projevuje i při běžných aktivitách. Každé úterý odpoledne chodíme s dětmi ven v rámci výuky a tam je poznat, jak se děti umějí pohybovat v přírodě. Pořád ale zůstávají stejně roztomilé a stejně nadšené jako dřív.
Dokdy to nadšení v dětech zůstává?
Teď jsme měli třídní schůzky a rodiče mi děkovali, že jejich děti do školy pořád chodí rády. Říkala jsem si, že to je strašné. To nám, učitelům, nedělá dobrou vizitku, když to tak rodiče vnímají po pouhém měsíci první třídy. Nadšení by dětem mělo vydržet co nejdéle, ale je pravda, že se ztrácí. Sama neumím odpovědět, co je příčinou. Když se s dětmi loučíme ve 3. třídě, tak polovina z nich ještě říká, že do školy chodí ráda. Druhá půlka už je ale ztracená, znuděná. Už je to tolik nebaví jako ještě v první třídě.
A toto je dnes jiné než před třiceti lety?
V první třídě ještě děti bývají vždycky nastartované. Jsou natěšené na to, co se bude odehrávat. Dnes je ale opravdu těžké žáky zaujmout. Jsou čím dál víc přehlcení spoustou zvukových a obrazových vjemů.
Jana Kopecká (59)
 |
Tyto děti jsou asi díky televizi a internetu zvyklé na rychlé porce informací, rychlé střihy, změny. Možná je pro ně jeden učitel prostě pomalý.
Teď jste narazil na jednu věc, kterou si uvědomuji. Děti se hůř soustředí, mají víc rozptýlenou pozornost než v minulosti. Výuku tomu přizpůsobujeme, aktivity střídáme častěji, v první třídě to bývá po deseti minutách. Musím opravdu přemýšlet, čím hodinu zatraktivnit.
Kde na to po třiceti letech berete energii?
Nabíjí mě, když to děti baví a mohu si říct, že jdu správnou cestou. Pokud energii vkládám dobře, mohu ji i přijímat a děti mi to dávají rychle najevo. Každých pět minut od nich mám zpětnou vazbu, jestli svou práci dělám dobře. Pokud začnou trochu zívat, tak je příčina na mé straně a ne na jejich. Pak zase musím vymyslet, jak to udělat jinak.
Zahrnujete do hodiny i pohyb?
Ano, v první třídě je to docela podstatné. Během jedné hodiny vyběhnou z lavic i pětkrát až šestkrát. Projdeme se, zacvičíme si, děláme také aktivity ve dvojicích nebo ve skupinách. Nesmí to být ale samoúčelné, pohyb musí mít nějaký smysl.
Nepřestává být škola atraktivní pro žáky ve vyšších ročnících, protože jim ubývá těchto aktivit a naopak přibývá sezení v lavicích?
Je možné, že na to pak méně dbáme. Jedna kolegyně chodí s dětmi pravidelně o velké přestávce ven. Byla loni ve Finsku, odkud si ten nápad přivezla. Viděla, že se děti vyběhají, provětrají hlavu, tělo si odpočine a pak jsou klidnější. Hlavně klukům podle ní pomáhá, že se mohou proběhnout. Bohužel to u nás nejde udělat ve všech třídách, jen v těch, které jsou v přízemí.
Velká přestávka stále trvá dvacet minut?
Ano, děti ji tráví hlavně svačinou a rodiče vítají, když na to mají ve třídě klid. O malých přestávkách ale děti mohou na chodbu, zahrát si třeba ten fotbálek, máme tu i různé plastové míčky, se kterými si mohou pohrát, aby se protáhly a nebyly pořád ve třídě.
My jsme teda o velké přestávce…
…museli korzovat po chodbě dokola, že? My jsme tady také tak začínali. Stála jsem kdysi uprostřed a děti kolem mě korzovaly. Nesla to s sebou ta doba.
Obracejí se na vás děti v první třídě i s neškolními tématy?
V první třídě je to dokonce velmi časté. Děti si nosí témata z rodiny, třeba že mají nemocného pejska nebo že je babička v nemocnici. Mají potřebu to říct a je to v pořádku. Učitel má jejich důvěru a ony se mu svěřují s tím, co zrovna prožívají. Ano, řešíme spolu i různé šarvátky nebo když si děvčata řeknou něco nepříjemného. I když mám ve třídě třicet dětí, každé z nich musí vědět, že tady nejsem jenom pro celou třídu, ale i pro každého z nich jednotlivě.
Jak se to dá zvládnout v tom počtu?
Je to těžké. Po čtyřech hodinách mám hlavu jako včelí úl. Dětí je moc a každému se snažím odpovědět. Neříkám jim, že nemám čas. Snažím se, aby poznaly, že jsem tady pro ně.
Rozhovor vyšel v celostátním deníku MF DNES.
Jak vzpomínáte na svoji první třídu?
Seděla jsem vedle chlapečka, který pořád plakal a nevěděla jsem proč. Protože mně to ve škole přišlo hned na první dobrou skvělé a nádherné. Měla jsem úžasné paní učitelky v první, druhé i třetí třídě. Motivovaly mě vlastně k tomu, co dnes dělám, a celý život se je snažím napodobit. Později jsem ale zažívala i takové, že jsem viděla, jak učit nechci.
Z jakých materiálů se dnes prvňáci učí? Mele ještě někde Ema maso?
Po revoluci v roce 1989 nastal velký boom a teď je tak nepřeberná nabídka učebnic, že se v tom podle mě špatně orientují i učitelé. Učebnice už pro nás nejsou závazné, spíš je vnímám jako podklady pro další práci, odrazový můstek. Držet se totiž jenom učebnice, striktně vyplňovat jedno cvičení za druhým, to by pak mohl učit úplně každý, kdo umí číst. Přiznávám, že jsem tak kdysi také začínala. Co ale dělá učitele učitelem, je to, jak dokáže s učebnicí nebo bez ní pracovat. Co do výuky přináší nového. Sama přemýšlím víc než dřív. Snažím se nepředkládat pravdy, více o všem s dětmi diskutuji, hledáme společně řešení.
Kolik domácích úkolů mají mít prvňáci?
O tom se hodně diskutuje. Na přání rodičů jsem loni dávala takzvané týdenní domácí úkoly, vyplněný list měly děti vždy v pátek odevzdat. Mohly si to rozložit podle sebe. Nakonec jsem zjistila, že u toho ve čtvrtek v půl desáté v noci sedí celá rodina. To bylo kontraproduktivní. Letos jsem se dohodla s rodiči, že každý den dávám jeden kratičký domácí úkol, aby nepřesáhl patnáct minut. Díky tomu rodiče průběžně vědí, co ve škole děláme. U mě třeba děti nenosí domů všechny učebnice, nechávají si je ve třídě a berou si jenom ty s úkolem jasně označeným hvězdičkou. Tím je zodpovědnost i více na dítěti než na rodiči. Na víkendy úkoly nedávám vůbec. Dítě je nemá vnímat jako povinnost, ale jako něco, co mu pomáhá zlepšovat jeho učení.
Našel jsem na webu školy vaše tvrzení, že děti, které čtou, jsou úspěšnější v životě.
Za tím si stojím. Kdo čte dobře, s porozuměním a kriticky, tomu se otvírá brána k celoživotnímu vzdělávání. Myslím, že by celou školou měla prostupovat kritická gramotnost. Zvlášť v době internetu mají děti zvažovat, kdo text napsal, co tím sledoval, jaké mám k němu stanovisko a proč… K tomu se snažím děti vést už od první třídy, aby nepřijímaly slepě vše napsané jako pravdu. Jen nespoléhejme na to, že čtenáře udělá z dítěte až škola. Tento proces začíná už v předškolním věku a závisí i na tom, jestli rodiče doma čtou knížku a povídají si spolu o tom. V takových chvílích navíc dítě prožívá společnou emoční radost z blízké přítomnosti s rodičem.
Co si myslíte o využívání tabletů ve výuce?
Nejsem toho příznivkyní. Nedávno jsem v rádiu slyšela rozhovor s odborníkem přes psaní rukou a ten zmiňoval, jak je klasické psaní důležité pro rozvoj mozku a soustředěnosti.
Četl jsem kdysi, že se zapojují jiná mozková centra než při ťukání do klávesnice nebo displeje.
Ano, informace se při psaní rukou ukládá lépe do dlouhodobé paměti, jak prý dokázaly i výzkumy studentů s tablety na vysoké škole. Nechci působit zpátečnicky, jen nejsem přesvědčena, že užívání tabletů dětem nějak pomáhá.
Slyším z chodby hluk dětí. Existuje vůbec něco jako zlobivé dítě?
No to existuje! Řešíme takové děti na poradách a sama jsem v minulosti zažila případy, se kterými jsem si nevěděla rady už v první třídě. Žádné dítě se ale nerodí jako zlobivé a vždy je potřeba zjistit, kde je prapříčina těch vnějších projevů chování – nutná pak je hlavně spolupráce s rodiči, ale i psychology a dalšími odborníky. Bývá to běh na dlouhou trať, ale dítě zlobí, protože něco není v pořádku. Teď to tedy musím zaklepat. Mám úžasnou třídu. Říkám si, že ji mám za odměnu. Zbývají mi tři roky do důchodu, dovedu je do třetí třídy. Bude to za mou kariérou taková hezká tečka.
 |
