Rodiče se k tělesným trestům uchylují z mnoha důvodů, většinou se přitom jedná o poslední možnost, když vše jiné selhalo. „Velká většina rodičů používá tělesné tresty v krizových situacích,“ nastiňuje Galbavý, který mimo jiné spolupracuje s Ligou otevřených mužů na kurzech Výchova bez násilí.
Právě v těchto kurzech podle něj rodiče často říkají, že nevnímají tělesné tresty jako něco, o čem by si mysleli, že dětem pomůže, ale jako metodu, po které sahají ze zoufalství.
Jedním z důvodů podle něj může být naučené chování z vlastního dětství. Pokud rodiče zažili, že určité problémy byly řešeny nějakou metodou, můžou k ní ve stejné situaci také sami sáhnout. „Pak mají tendenci si to obhajovat. Můžeme slýchat ‚mě můj táta taky řezal, taky jsem dostal pár facek a vidíte, jaký ze mě vyrostl dobrý člověk, tak to nemůže dítěti ublížit,‘“ popisuje Galbavý, jak lidé často situaci vysvětlují.
„Výchova, kterou jsme sami v dětství prošli, je pro nás pramenem číslo jedna,“ potvrzuje psycholožka Pavla Koucká s tím, že ji samozřejmě lze regulovat rozumem. To sice všichni do určité míry děláme, nicméně jít jinou cestou podle ní není snadné, zejména ve chvílích, kdy jsme unaveni, zahlceni emocemi či nějak jinak ve svém rozumovém uvažování omezeni.
