Koukám, že jdete ztěžka. Nebylo by divu, kdyby vás teď, pár dní po mistrovství světa, bolelo celé tělo.
Normální únava. Navíc když přestanu hrát, tělo snad nějak zatuhne a rozbolí se ještě víc. A do toho sychravé počasí. V teplíčku se cítím líp. Velice
vizitka- Hanka se narodila 11.9. 1979 v Bruntále. |
Četla jsem, že máte také tělo plné modřin.
Basket holt není zrovna nekontaktní dámičkovský sport. Ale není to tak hrozné. Ostatní holky mají úplně modré nohy, jedna dokonce monokla.
Sportem ke zdraví nebo trvalé invaliditě?
Kolo, plavání, brusle, balanční cvičení, rehabilitace mi pomáhají. Každá vrcholová aktivita potřebuje doplňkové sporty, které ve výsledku tělo ochrání nejen před zraněními, ale i před přetěžováním. Fakt je, že vůči zdraví je basket dost krutý.
Některé hráčky se ale na utkání dokonce nalíčí. Má to smysl?
Třeba Rusky jsou expertky v líčení, úplné ledové královny. Já je moc nechápu, protože jak se pak zpocené utírají do ručníku? Anebo se vůbec nepotí? Sama jsem si namalovala oči jednou a samozřejmě mě do jednoho píchly. Slzelo tak, že se mi řasenka rozmazala po obličeji. Takže už líčení neřeším.
Náušnice, řetízky a prstýnky mít kvůli případnému zranění nemůžete, ale co piercing?
Záleží na nás. Nebezpečí hrozí, pokud by za něj jiná zachytla.
A tetování - neodvádí pozornost soupeřek?
Tetování se hodně rozmáhá. Při hře není čas obrázky na těle sledovat, ale kouknete se, třeba když se střílí trestné hody.
Hrajete už 22 let, co vás po těch letech na basketu pořád tak baví?
Když vyhrajeme důležitý zápas nebo jako teď stříbro na mistrovství světa, je to krásnej pocit.
A přímo na hřišti?
Nemám nejoblíbenější činnost. Co si ale užívám, je hezká příhrávka, ze které je koš.
Chválí vás za "kradení" míčů soupeřkám, za okamžité zrychlení i přehled o hře a je toho ještě víc. Co vám jde nejvíc?
Nevím. Myslím, že oslavy po vyhraných zápasech. Ty mi jdou moc dobře. Kromě basketu už v ničem dalším extra nevynikám. Vystudovala jsem, jazyky se snažím zvládnout tak, abych se domluvila, protože si chci s hráčkama ve světě popovídat a nebýt úplně za trotla a v kuchyni moc prostoru nemám, protože můj muž strašně rád vaří.
Sama vůbec nevaříte?
Když se mu nechce, klidně uvařím. Mám po telefonu rychlokurzy od maminky a zvládla jsem i kachnu se zelím. A baví mě péct sladké, třeba štrůdl, který můj muž miluje.
Co děláte nejraději, když nemusíte na trénink?
Jsem s rodinou nebo s kamarády. Krásný den si užiju procházkou v přírodě. To je opravdové pohlazení po duši.
Spoluhráčky, trenér i novináři, všichni tvrdí, že jste nenahraditelná. Vždycky jste byla tahoun?
Já si ale nemyslím, že je to pravda. Mimo hřiště je nás dvanáct holek, které něco navrhnou a to nejlepší se vybere a tak se zařídíme. Nejsem žádný velitel. Není to tak, že něco řeknu a všechny pak za mnou chodí jako ocásci. A na hřišti? Já se žádným lídrem necítím. Prostě hraju, jak umím a když se někdo přidá, je to úplně super. Bojovnost je ale v nás všech.
Asi to bude vaší vůlí, houževnatostí, disciplinou...
Opravdu nevím, čím to je, ale víc spoluhráček už mi říkalo, že když běhám, tak budou taky a když neběhám, tak taky nebudou. Jednou mě na tréninku strašně bolelo koleno a rozběhnout se byl úplnej porod. Holky mi pak říkaly: "Když ty netrénuješ, tak my taky netrénujeme. Trénink bez tebe stojí za prd." Říkala jsem jim, že je to blbost, ať běhají, že jim to něco dá. Podle mě je to v lidech. Měly jsme trenéra, který jen vešel do haly a už měl respekt, a pak jsou jiní, jimž hráčky skáčou po hlavě a ať se snaží sebevíc, autoritu si nezískají.
Je pravda, že jste se k basketu dostala jen náhodou?
Napřed mě táta vodil na gymnastiku, ale pak se v sále stala nějaká havárie a nedalo se v něm cvičit. Navíc jsem v té době nějak narostla, a tak jsem hledala další sport. A protože v Bruntále, odkud pocházím, nebylo moc kolektivních sportů na výběr, padla volba na košíkovou. Děda se znal s trenérem a přihlásil mě do oddílu.
Už od mala jste byla spoluhráčkám příkladem?
To ne. Hrávala jsem s holkama o dva roky staršíma a mezi nimi byla jedna úžasná, úplná motorová myš. Tu všechny obdivovaly, včetně mě.
V rodině basket nikdo nehrál?
Táta ještě ve škole a jen nějakou pionýrskou ligu. Máma hrála volejbal a oba bráchové, mladší i ten starší, se věnovali spíš fotbalu. Nikdo z nich není žádný dlouhán. Táta je jen kousek vyšší než já a máma taky tak nějak.
Jediná dcera, ale asi žádná princeznička v šatičkách...
Z holčičky chtějí rodiče vždycky tak trochu princeznu. Jenže já si vždycky hrála s autíčkama a běhala s klukama po lese. Princeznička ze mě tedy moc nebyla.
Měla jste někdy dlouhé vlasy?
Vždycky jsem strašně chtěla, ale máma mi neustále nutila sponku, aby mi vlasy nepadaly do očí a abych nešilhala. Nejdelší jsem je měla po ramena, ale to už je hodně dávno. Spíš jsem mívala vlasy kratší.
očima autorkyNa rozhovor neměla napřed ani pomyšlení. Smlouvala, že si budeme povídat po telefonu. Nakonec jsem si setkání vydyndala a snad pomohla i má urputnost, právě jí ve sportu tak vlastní. Obě jsme na schůzku přicházely na minutu přesně, takže jsem viděla, jak jde ztěžka. Bylo to dva dny po náročném mistrovství světa. Den na to měla odletět do Turecka, kde bude tuto sezonu hrát (letěla nakonec až v sobotu). Slíbila nám s fotografem pětačtyřicet minut a lekla se, když zjistila, že už "přetahuje". V brněnském Cafe Mezannine si dala vodu, jahodový čaj s medem a croisant. Měla lehce a přirozeně nalíčené rty, upravené nehty podpořené bezbarvým lakem. Byla překvapivě hóóódně skromná. Kroniku úspěchů jí prý pečlivě vede maminka a její mobil zvoní melodií ze seriálu Návštěvníci. |
Ve škole jsem strašně narostla a v tělocviku stála při nástupech jako první. Připadala jsem si divně. Ale pak do třídy přišla slečna ještě vyšší a já byla ráda. Na ulici mi připadá, že patřím spíš k těm vyšším, ale když jdu s vysokými podkošovými spoluhráčkami, je nepříjemné, jak na ně všichni koukaj. Jsem ráda, jak jsem narostla a vyšší bych už být nechtěla. Na basket to stačí a pro normální život ideální.
Hledají vysoké holky vždy vyšší kluky, nebo jim menší partner nevadí?
Vždycky, když jsem se do někoho zamilovala, byl o facku vyšší než já. A i kdyby ne, když se zamilujete, tak je úplně jedno, jak je velký. Ale vím, že vysokým spoluhráčkám se líbí partneři vyšší a mají problém najít člověka, kterého by milovaly a ještě byl vyšší. Jejich možnosti se radikálně zužují.
Když mladá slečna naroste nad 180 centimetrů, může z ní být basketbalistka nebo modelka. Nenapadla vás ta druhá možnost?
Jéžišimarjá, ani omylem. Podle mě je modeling ještě horší než basket, alespoň podle toho, co jsem o tom četla.
Ale hodně mladých dívek o tom sní?
Mě to při sportu ani nikdy nenapadlo. Každý den jsme trénovali, o víkendech zápas. Na nic jiného ani nebyl čas.
Kolik hodin týdně stráví špičková basketbalistka tréninkem?
Denně čtyři hodiny a oba dva dny o víkendu dvě hodiny v posilovně, běhání nebo plavání.
A má pak náladu třeba jít na rande?
Měla jsem štěstí, že jsem chodila se samými sportovci, kteří mě chápali. Když si některá najde nesportovce, je těžké mu vysvětlit, že fungujete jako profesionál. "Půjdeme do kina," navrhne on. "Ne, já musím na trénink," vy na to. "No tak na jeden nepůjdeš," odpoví. "Né, já fakt musím, vždyť za to beru peníze." Některé holky měly tyhle problémy.
Je něco, co vám kvůli trénování v životě uteklo?
Měla jsem v Brně díky basketu super život. Plno kamarádů, že vždycky bylo s kým pokecat, nebo jít na večeři. Mám skvělou rodinu, teď manžela i jeho rodiče. Až s basketem skončím, těším se malinko jen na jediné: na volnost. Když se v zimě rozhodnu, že pojedu na lyže, tak pojedu. To teď sice nemám, ale ani si nezoufám.
Měly jste předepsáno, kdy chodit spát, co kdy jíst?
Některé kluby to tak mívají, ale naši trenéři nás brali jako dospělé holky, které ví, co chtějí. Věděli, že pro výsledek uděláme všechno a nic nám nezakazovali. Mohly jsme si dát klidně k večeři těžší jídlo, pivo i pokecat do noci s holkama. Žádná z nás jejich důvěru nezneužívala. Nikdo na tom nebyl druhý den tak, že by nemohl trénovat. A která holt neunesla, že spolužačky šly v pátek na diskotéku a ona ne, ta se pak na basket vykašlala.
Vás diskotéky nelákaly?
Ne že bych sem tam nepařila, ale přátelila jsem se se sportovci a když byl čas, zašli jsme do hospody, kde se sedí a povídá. Je fakt, že nejsem zrovna taneční typ a diskotéky mi nechyběly.
Chodila jste do tanečních?
Taneční jsou super, když tam chodíte s lidmi, které znáte a ne když cizím šlapete na nohy. A já prvák na gymplu ještě studovala v Bruntále, kde jsou taneční později. Pak jsem šla do Prahy a už na to nebyl čas. Taneční kroky mě učili až rodiče doma v obýváku. Pilovali se mnou polku a valčík podle kytiček na koberci. Úplné nemehlo tedy nejsem, zatančím si klasické tance, je-li to nutné, ale že bych protančila střevíce? Tak to ne.
Manžel asi nebude tanečník, ale spíš basketbalista.
Patří do partičky kluků, co se znají ještě ze základní školy a po práci si jdou dvakrát týdně basket zahrát. Strašně se u toho baví. Znám ty kluky a pokaždé, když jdeme po zápase do hospody, jsou neuvěřitelní. Zlatíčka. Jsem moc ráda, že je znám!
Kde jste se s mužem poznali?
Právě přes tuhle bandičku baskeťáků. Dřív než jeho jsem znala jiné kluky. Teprve když se rozešel se slečnou a byl z toho špatnej, chodil často mezi lidi právě s mým kamarádem. A tak jsme zašli ve třech do kina a do hospůdky...až jsme se my dva dali dohromady.
Rok teď budete hrát v Istanbulu, manžela necháte v Brně?
Původně jsme uvažovali, že by tam byl se mnou, ale jako prodejce podlahového vytápění má teď skvělé zaměstnání. Pracuje se super lidmi a byla by škoda, aby o práci přišel. Navíc ani nevím, co by v Istanbulu celou dobu dělal. Budeme hrát Euroligu, což znamená, že ve městě budeme třeba jen týden a další zas v jiné zemi a tak dokola. Dohodli jsme se, že za mnou bude létat, jak to půjde a jinak spolu budeme žít na skypu.
Je zvyklý na samotu?
Jsme spolu každou volnou chvilku. Teď, když jsem hrála za národní tým, trávili jsme pohromadě alespoň víkendy, ale klidně bych snesla víc. V týdnu chodil z práce třeba na spinning nebo na trénink. Nenudil se. Je absolutně samostatný. A teď když odjedu? Je to jen na osm měsíců!
Před rokem jste řekla, že budete hrát maximálně do dvaatřiceti. Takže už jen jeden rok?
Teď jsem rozhodnutá jen pro tuhle sezonu. Pak se uvidí.
A pak? Vystudovala jste speciální pedagogiku. Budete učit nebo trénovat dorost?
Minulou sezonu jsem si léčila záněty osmiček doma u rodičů, když na mě se stejnou otázkou máma v dobrém zaútočila. Do té doby jsem pořád odpovídala, že nevím, co pak. "Ale to už bys měla vědět," naléhala. Tak jsem o tom přemýšlela. A ačkoliv po skončení školy jsem prohlašovala, že učit nikdy nebudu, teď mi to připadá schůdné. Učila bych třeba tělocvik a byla mezi lidmi, odpoledne volno. Kdybychom měli děti, byla bych o prázdninách s nimi. Bavilo by mě asi i trénovat, ale tomu bych musela na úkor rodiny věnovat víkendy a nejedno odpoledne. A to by mi vadilo.
Astroložka: Druzí v Hance vidí skálu
Ve znamení Panny se rodí lidé, kteří mají touhu být užiteční a věnovat se smysluplné činnosti. Většinou bývají skromní a víc než úspěchu si cenní dobrých výsledků a vnitřního klidu pramenícího ze spokojenosti svého okolí. Mají silně vyvinutý smysl pro proporce a kvalitu. Hana se dobře orientuje a má cit pro detail. Dokáže spolupracovat, neboť přirozeně ví, jakou sílu má týmová práce. Panny jsou k sobě značně kritické, což se snaží navenek nedávat znát. Hanka není výjimkou. Umí ustát velkou zodpovědnost, je stručná a přímá, náročná a pevná, ale i občas se sklonem k citovému pesimismu. Druzí lidé jako by v ní viděli skálu, o kterou se mohou opřít a která je ochrání. Hana umí druhým pomáhat. Přesto má své ambice a touhy. Je jí dobře v prostředí, které zná. Pro své nejbližší umí mnohé vykonat. Je citlivá, ale emoce dokáže udržet na uzdě. Od roku 2005 se nachází v příznivém období, plném změn. Mnohé z toho, co se jí zdálo nemožné, se stalo. Zároveň je okolnostmi vyzývána, aby se víc soustředila na týmovou práci, ve které jednoznačně vyniká. Co se svými nabytými zkušenostmi udělá, se ukáže v příštím roce, kdy by se měla víc zaměřit na plánování vlastní budoucnosti a svého citového zázemí. |
