Vaše manželství se rozpadlo před sedmi měsíci. Jak se vám to podařilo tak dlouho tajit?
Možná je to tím, že jsem nic netajila. Jenom jsem o tom prostě nemluvila. Je to naše soukromá věc a měla takovou zůstat. Nejsem zastáncem neustálého probírání a zveřejňování všeho, ani u veřejně činných lidí. Každý člověk potřebuje mít svůj vnitřní svět, své soukromí a tedy i tajemství. Je to velmi nezbytné pro život, pro vlastní duši. Navíc nejsem až tak sdělný člověk a nevidím důvod, proč bych měla s národem žít svůj život.
Jste herečka, neříkejte, že nepočítáte s tím, že lidi zajímá to, jak žijete.
Ale já nemám problém mluvit na besedách, při různých setkáních s diváky. S tím, s kým chci já. Ale bulvár? Stejně si napíší, co chtějí, takže je vlastně úplně jedno, co jim řeknu. Proto raději neříkám nic. Nebo ano, nezbytné minimum. Před třemi lety jsme řešili s Petrem nějaký manželský problém. Tehdy jsem si naplno uvědomila, že některé noviny a weby jedou seriál. Paralelně s mým životem, leč naprosto nezávisle na něm. Někdy to bylo až komické, protože v mém interním životě se leckdy odehrávaly zcela opačné situace, než o jakých se psalo.
Co se vlastně u vás doma dělo?
Jsou to věci, které ve svých individuálních proměnách zná ze svých vztahů leckdo. Tehdy poprvé jsme oba začali vážně otvírat ty méně harmonické stránky našeho soužití. Co koho trápí, co kdo potřebuje, či naopak. Cítili jsme rozdíly a viděli, co nevyhovuje. Hodně jsme o tom dokázali mluvit, to je vždycky ta lepší varianta. Ale i tohle patří do kuchyně, ne do novin. Už proto, že je to nepřenosné a výsostně osobní. Ale tenkrát jsme se rozhodli, že stojí za to učinit pokus věci napravit. Pokládám za správné neutíkat, pokud cítím, že vztah má ještě šanci, byť třeba malou, především s ohledem na dítě. Dnes tohle spousta lidí nedělá, utíkají hned, není v tom žádná úcta vůči hodnotě společně prožitého času.
Měl pokus o nápravu z dnešního pohledu smysl?
Ano. Tím, že jsme se snažili dát našemu vztahu budoucnost, jsme společně ušli další kus cesty. Tři roky nejsou málo. Ale v jeden moment si uvědomíte, že už to dál nejde, že jste udělala maximum a opravdu není jiná cesta. Tak jasně jsem to tehdy ještě neviděla. Dnes to máme oba uzavřené jak před svým svědomím, tak před zákonem. Podotýkám ale, že náš vztah tím u konce není.
Jak tomu mám rozumět?
Vztah přece nemůžete jen tak ukončit. Tak jako se nedá zahájit tím, že podepíšete nějaký papír, tak ho jiným papírem jen tak neukončíte. Je to změna formy. Byť velmi zásadní a velká. I když spolu už nežijete, vztah nemůže nepokračovat. Zvlášť když máte dítě. Je to prostě jen jiný vztah a jiná pravidla hry.
