Za kým jdete, když vám doma večer dojde sůl a obchody už jsou zavřené?
Za dcerou, za Jurajem nebo za mámou. Žijeme v jednom domě, tak to mám snadné.
Není moc obvyklé, že manželé po rozchodu zůstanou pod jednou střechou a navíc spolu vycházejí. Jak se vám to povedlo?
Funguje to tak, jak jsem si přála, že by to mohlo fungovat. Juraj je a vždycky bude součástí mého života. Jsem přesvědčená, že život lidí se odehrává v určitých kruzích, které se uzavírají. A tím se uzavřou i vztahy. S manželem jsme se vždycky měli rádi, milovali se, potom se to přerodilo v jiný druh lásky a ve velké přátelství. Bydlí v domě nahoře, většinu času tam s ním tráví jeho přítelkyně Martina, já s přítelem Karlem bydlíme dole. V suterénu máme vybudovanou soukromou galerii, kde se scházíme všichni dohromady. Juraj mi zrovna nedávno vynadal, že je Karel hubený, a Martina mu vzápětí udělala řízky.
To jste si to dobře zařídila.
Vždycky jsem říkala, že máme nějakým způsobem ctít lásky svých lásek, protože pokud nešlo jen o chvilkový vztah, vždycky mají něco podobného s vámi.
vizitka- Tereza Herz se narodila v roce1960 v Praze. - Vystudovala tanec na konzervatoři. Šest let působila jako sólistka baletu Laterny magiky. - Ve filmu se poprvé objevila v Láskách mezi kapkami deště, pak začala hrát v divadlech, filmech i pohádkách. Při natáčení Galoší štěstí v roce 1985 se seznámila - V roce 1987 se vzali a emigrovali do Mnichova. Po revoluci se vrátili zpátky. - Žije v Praze s fotografem Karlem Zakarem. Věnuje se filmu, chystá scénáře, vyučuje na konzervatoři. - S J. Herzem mají dceru Annelii (21). |
Jak ctí lásky svých rodičů dcera?
Rozumí si s každým. Už byla dospělá, když jsme se rozdělili. Nikoho neztratila, jenom jsme se rozšířili.
Opravdu je to vždycky pro všechny taková idyla?
Samozřejmě že ne. Hlavně pro naše partnery je to těžké. My s Jurajem máme opravdu velmi přátelský vztah, proto to pro ně musí být těžké. Přiznám se, že já sama bych něco takového neustála, nejsem tak silná osobnost jako Karel.
Když je to tak, proč jste se vlastně s manželem rozešli?
Oba jsme najednou šli jiným životním směrem, začali nás zajímat jiné věci. Juraj například je militantní ateista, já jsem se ubírala jinou cestou, protože věci mezi nebem a zemí mě zajímají.
Dřív se tyhle rozdíly mezi vámi neprojevovaly?
Určitě byly, jenže najednou potkáte někoho, kdo jde vaším směrem, vstoupí vám do života.
Takže druhá míza, ale tentokrát nezvykle u ženy?
(smích) Řekla bych to jinak - náš vztah jistou dobu někam směřoval, dříve či později by se stejně něco stalo.
Plánujete rozvod?
Proč? Některé věci nejsou podstatné, například není třeba ztrácet čas papírováním.
Neopakuje se u vás tak trochu historie dědečka a babičky?
Asi ano, nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, až nedávno mě to také napadlo. Babička šla jednou do nemocnice a zamilovala se tam do pana primáře. Děda v té době trochu zlobil, ale řekl, že ona vždy bude jeho ženou, že ji bude milovat, ať pana profesora přivede, že by ho chtěl poznat, jestli je to dobrý člověk. Ukázalo se, že je skvělý. Tak se rozvedli, babička se vdala a děda k nim chodil každou neděli na oběd, byli přátelé. Když strýček zemřel, řekli si s babičkou, že spolu zase budou žít.
Dědeček na ni čekal?
Dědeček po rozvodu řekl, že už se nikdy neožení, a dodržel to. Babičce je dnes 96 let, je úžasná, soběstačná, jen nikdy nemá čas, protože pořád sleduje sport v televizi. Vždycky ji zvu na kafe, ale odmítá s tím, že se na něco dívá.
Máte v rodě dlouhověkost?
Asi ano. Tátovi je 88 let a také je zaneprázdněn sportem a novinami.
Za váš mladistvý vzhled tedy můžou geny?
Teď zrovna zvlášť mladistvě nevypadám, protože jsme rekonstruovali byt, stěhovali se a cítím se unavená, ale určitě jsou to geny. Babička ještě v 86 letech pouštěla starší lidi v tramvaji sednout, dcera v jednadvaceti vypadá na šestnáct. Teď tím zrovna dost trpí, já jsem si tím obdobím prošla také.
Nalijí jí v hospodě pivo i bez ukazování občanky?
Tak to zase ano, když začne mluvit, je jasné, kolik jí je. Studuje vysokou školu cestovního ruchu, takže si umí docela dobře objednat, navíc několika jazyky.
Byl váš vzhled v kariéře herečky spíš plusem?
Dostávala jsem hezké role, ale v soukromí byl minusem. Třeba v Láskách mezi kapkami deště mi bylo osmnáct, vypadala jsem však na patnáct. Přitom jsem chtěla být femme fatale. Opravdová ženská!
Kdy se to změnilo?
Od dvaačtyřiceti výš. Teď z toho těžím. Lidé si myslí, že to nejsem já, že potkali někoho, kdo je mi podobný. Říkají si: "Tohle nemůže být ona, té už musí být padesát, ale tahle ženská na to nevypadá." Tak to se bavím.
Těšíte se na stáří?
Nevím, vím jen, že ho musím přijmout, je to jediná jistota, která přijde, která čeká všechny.
Máte plány, co budete dělat v důchodu?
Zatím jediný, říkám tomu garáž. Chtěla bych mít domek, takovou garáž jako hippies někde na útesu na Ibize, ale to je ještě daleko. O důchodu jsem zjistila zatím jediné - od té doby, co je moje maminka v penzi, tak nemá čas vůbec na nic. Pořád něco dělá. Mně letos bude padesát a úplně se mi změnil život. V soukromí i pracovně, vůbec nestíhám, protože jsem začala dělat nové věci, o kterých si lidé myslí, že je umím, já je přitom nikdy nedělala.
Které?
Když jsem si vzala Juraje, působila jsem také jako pomocná režisérka. Už mi nějakou dobu říkal, že bychom si měli vyměnit židli, ale já nechtěla. Teď k tomu možná dojde. Oslovili mě producenti, abych pro ně režírovala film Bludiště, který je o ženě, jež touží po dítěti. Je to příběh o tom, že někdy je dobré, když se vám v životě sny nesplní.
Vám se splnily?
Já chtěla být baletka a byla jsem jí.
Jenže kvůli emigraci ze snu přišlo brzy probuzení. Mrzelo vás to?
Nebylo to brzo, svůj sen jsem žila dlouho, v osmadvaceti letech jsem byla sólistkou. Po emigraci bylo jasné, že v tomto věku mi nikdo hlavní role nedá, a ze sólových rolí se mi do sboru nechtělo. Odcházela jsem s vědomím, že balet dělat nebudu i proto, že jsme chtěli mít dítě. Juraj mi tenkrát slíbil, že mi ukáže svět, což dodržel. Věděla jsem, že za to zaplatím svým snem, ale v té době už mi to nevadilo.
Kde se ve vás touha po tomto povolání vzala?
Moje máma milovala operu, od dětství se mnou hodně chodila do divadla, mně se líbil balet. Když jsme žily nějakou dobu v Anglii, tak jsem v Covent Garden viděla Louskáčka a úplně jsem se do baletu zamilovala. Po návratu zpátky jsem začala chodit do baletní školy Národního divadla. Sukýnky, špičky, vůně líčidel - to všechno mě absolutně uchvátilo.
Proč jste s matkou odešly do Londýna?
V osmašedesátém se lidé různě snažili změnit určité věci. U nás se k tomu přidaly ještě problémy rodičů. Bydlely jsme u tetičky v Londýně, ale brzy jsme se vrátily.
Jaké to bylo pro devítileté dítě ocitnout se v cizí zemi?
Určitě to nebylo jednoduché. Možná proto si na to takřka vůbec nepamatuju, ale v podvědomí pobyt uložený mám. Svědčí o tom i fakt, že když jsme byli někde s Jurajem, chtěla jsem se podívat do Hard Rock Cafe, přitom tenhle styl vůbec nemusím. Nikdy jsme do té restaurace nešli. Až když jsem byla v Londýně v ulici, kde tetička bydlela, zjistila jsem, že tam bylo první Hard Rock Cafe na světě.
Ještě pořád čtete knížky pozpátku?
(smích) Už dávno ne, srovnalo se to. Byla jsem totální levák a chvíli psala zrcadlově. V Londýně se mně všechno nejspíš z nervozity vrátilo. Knížky jsem louskala odzadu dopředu a nemohla pochopit jejich smysl.
Vaše jméno a příjmení se objevuje v několika variantách. Jak se vlastně jmenujete?
Já jsem taková roztříštěná osobnost. Kamarád se mě ptal, jestli někdy nemám krize. Musím přiznat, že ještě když jsme žili v Mnichově, občas jsem seděla u stolu, plakala a říkala si, že nevím, jak se jmenuju. Jednou volala i maminka, že je právě na úřadě, ať jí prominu, ale že neví, jaké je vlastně mé jméno. V zásadě se jmenuju tak, jak se chci jmenovat, tedy Tereza Herz.
A oficiálně jste kdo?
Terezie Herzová, ale musím říct, že koncovku -ová nesnáším.
Před svatbou jste byla známá jako Pokorná. Uvažovala jste o tom, že si necháte své jméno?
Manželovi jsem řekla, že zůstanu Pokorná. Juraj souhlasil, ovšem s tím, že i on se bude jmenovat Pokorný. Byla to taková malá vydírací akce, ale asi by necouvnul. Mně to však vůči němu přišlo hloupé.
Proč?
Nechtěla jsem, aby zmizelo jeho jméno, to by byl nesmysl. Navíc Herz je dobré jméno, něco v sobě nese, je jedno z nejhezčích, v němčině znamená srdce.
Máte to ve světě filmařů s příjmením Herz jednodušší?
Naopak. Být manželka režiséra a pohybovat se u filmu, to je neštěstí. Nejsem sama. Třeba Amy Irving, první žena režiséra Stevena Spielberga, byla skvělá herečka, ale kvůli kariéře manžela léta nehrála. Z Mnichova jsem se znala s Danou Vávrovou a ani ona to neměla lehké. Vždycky budete ta druhá. Jednou jsem se třeba dozvěděla, že mě nechtějí obsazovat proto, že nechtějí být pod kontrolou Juraje. Když jsem zase přišla na natáčení jako pomocná režisérka manžela, mysleli si, že tam budu jen na okrasu. Být manželkou je trochu kletba, protože pořád jste jen žena slavného režiséra
Hrajete ještě?
Mojí hlavní prací je film z druhé strany, za kamerou.
Baví vás to víc?
Máte za ní daleko víc možností, držíte film "v ruce", můžete ho ovlivnit. Marlon Brando řekl, že herci jsou hlásnou troubou textu někoho jiného, což je kruté, ale je to tak. Od té doby, co sama trochu píšu, si to uvědomuju ještě víc. Jsem ráda, že tuhle práci můžu dělat, je to napínavé, zároveň ale stresující, protože je to pro mě nová věc. Od začátku roku učím na mezinárodní konzervatoři jevištní pohyb a organizuji různá setkání zajímavých lidí v naší galerii.
Kde se dnes cítíte být doma?
Jednoznačně v Praze, ale samozřejmě pokud delší dobu žijete někde jinde, vždycky vám něco chybí. Třeba teď začíná vonět jaro ve vzduchu a já bych se ráda procházela v Anglické zahradě v Mnichově. Takové pocity mají všichni, co se cítí být světoběžníky.
Dcera se narodila tam, dnes žije v Praze. Kde má domov ona?
Teď tady v Praze, ale když jsme se po revoluci přestěhovali zpátky, měla identifikační krizi. Nevěděla, kdo je. Narodila se v Mnichově, přitom věděla, že není Němka.
Dovede se zdržet dlouho na jednom místě?
Ona je úplně jasný světoběžník. Nedávno chtěla vycestovat a žít v Argentině, nakonec z toho naštěstí bude možná Londýn. Vím, že se neztratí. Němčina je její rodná řeč, stejně jako čeština, navíc mluví perfektně anglicky, domluví se italsky a španělsky.
Jak jste na ni v dětství mluvili?
Manžel německy, já česky. V momentě, kdy začala chodit do školky, byla s dalšími dětmi, Juraj na ni mluvil česky.
Vy jste uměla německy, když jste odcházeli?
Vůbec, jen pár slov, domluvila jsem se anglicky, trochu francouzsky, míchala jsem to. Hned jsem začala chodit do školy, ale začátek nebyl lehký.
Za jak dlouho jste se naučila řeč?
Asi za tři měsíce. Prožila jsem krizi, kdy jsem začínala rozumět, pak zase ani slovu. Najednou se něco stalo, šla jsem po ulici a rozuměla všemu. Byl to úžasný pocit. Myslím, že nejlepší a jediná metoda, jak se naučit řeči, je odjet do té země.
Vzpomenete si na první pocity v cizí zemi?
Bydleli jsme v hotelu a já si šla prohlédnout Mnichov. Přišla jsem do jedné části, kde jsem si řekla, že tam bych chtěla bydlet. V bytě v přízemí se zahrádkou a mít holčičku. Když jsme se po několika dnech vrátili z natáčení z Milána, sekretářka kamaráda producenta nám oznámila, že pro nás má být. Byl to právě ten, který jsem chtěla. První noc jsem leželi na molitanu, pustili vypůjčenou televizi a zrovna dávali Lásky mezi kapkami deště. V tu chvíli jsem věděla, že všechno dobře dopadne.
V jakém jazyce se vám dnes zdají sny?
Moc se mi v nich nemluví, ale záleží hodně na tom, co čtu, na co se dívám. Když koukám na německou televizi a čtu v němčině, začínají mi i při běžné řeči lézt německá slovíčka do češtiny. Není mi to příjemné, ale někdy se to stane. Zjistila jsem, že když lidé emigrují, neznají řeč a jsou nuceni ze dne na den v ní fungovat, tak se to stává. Proto tu vznikl trochu odpor k emigrantům. Ale nikdo z nás to nedělá schválně, je to v mozku. Fakt, že je člověk doma, cítí se být chráněný, způsobí, že mluví rychleji, než přemýšlí, a cizí slovíčka mu skáčou do řeči. Nikdy ne opačně. Lidem, kteří vyrůstali v několika jazyčné rodině, jako třeba můj strýček Pavel Tigrid nebo Juraj, těm se to v životě nepletlo.
Kde jste se s manželem seznámila?
Při natáčení filmu.
A hned jste spolu začali chodit?
Vůbec ne, půl tři čtvrtě roku jsme spolu jen pracovali.
Byl to váš první vztah?
Žila jsem s přítelem sedm let a ještě před tím asi dva roky s prvním klukem.
Kolik jim bylo let?
Tomáš byl o dva roky starší, Honza o půl roku mladší.
Pak jste se provdala za muže o šestadvacet let staršího. Byl to rozdíl?
Ne, bude to znít jako fráze, ale Juraj je absolutně mladý duchem.
Neříkejte, že nenastaly okamžiky, kdy jste si řekla, že má jiný pohled na svět než vy?
Nebudete věřit, ale ne. Ten bod, kdy jsem zjistila, že každý stárneme jiným směrem, přišel až nedávno. Zjistila jsem, že já chci někam běžet, zatímco on chce svůj klid.
Co vás na něm přitahovalo?
On je osobnost, je to chytrý, vzdělaný, zábavný člověk.
Sdíleli stejné nadšení i vaši rodiče?
Juraj měl špatnou pověst. Maminka se z toho zhroutila, zhubla patnáct kilo, za která nakonec byla ráda, táta předstíral dva měsíce chřipku. Ale nedalo se nic dělat.
Té manželovy pověsti jste se nebála? Vždyť byl vyhlášený sukničkář.
Ne, on se pak ode mě nikam nehnul, nebyl důvod ho z něčeho podezřívat.
Souhlasila jste hned s emigrací?
Juraj chtěl odejít, já jsem se rozhodla pro život s ním a respektovala jeho přání.
Změnil se pak manžel po vašem boku?
Určitě, stal se z něj puritán.
Dovedla byste žít s mužem, který by takový nebyl?
Ne, nechtěla bych se dělit. Nikdy se nedělím. Ten vztah by pak byl narušený, jsem jinak nastavená. Pro mě věrnost znamená příliš mnoho.
Jak jste to měli doma zařízené? Pomáhal vám slavný režisér s domácností?
Určitě, Juraj třeba vařil. Teď sice v novém vztahu vařím já, ale Karel dělá jiné věci. Umyje okna, vytře podlahu, umí vše opravit i postavit.
Moderní muži, byť, pánové prominou, v letech. Musela jste je v tomto směru "vychovat"?
Ne, uměli to sami. Juraj odešel z domova poměrně brzo, nejdříve byl na škole v Bratislavě, pak v Praze. Byl zvyklý se o sebe starat, zároveň byl šíleně hubený, protože jídlo mu nic neříkalo. Asi v pětadvaceti začal vařit. U nás to byl on, kdo zařizoval věci na úřadech, chodil nakupovat, mě to strašně nebaví.
Ubírá pomoc mužův domácnosti na mužství?
Naopak si myslím, že jim přidává. S machem, který tvrdí, že žena má být doma v kuchyni, s tím bych žít nemohla.
