Občas je používáme všichni. Věty, které často bez rozmyslu vyletí z úst rodičů, mohou pořádně nahlodat sebehodnotu a sebedůvěru dětí.
„U ničeho nevydržíš.“ „Jsi duchem jinde, proč mě nedokážeš vnímat?“ „Nežaluj.“ „Nebreč, nikdo ti nic nedělá.“ „Pohni se. Proč ti to tak trvá?“ „Přemýšlej, než něco řekneš.“ „Všechno děláš na poslední chvíli.“
Jak to, že pro jedno dítě mohou být některé naše hlášky jako zraňující šípy, které se zabodnou na dlouho do duše a nahlodají jeho sebehodnotu, zatímco po dítěti kamarádky sklouznou a často se ještě obrátí ve vtip? A jak to, že dítě od sousedů je v pohodě s rychlou a svižnou výpravou do školy a vám doma všechno stojí a neobjede se bez každodenní hysterie a obviňujících vět, i když obě máte k dětem stejný přístup?
Existují čtyři základní kategorie osobnosti a pro každou z nich jsou zraňující jiná slova.
