Proč jste se rozváděli a jak probíhal rozvod?
Roman: Já se domnívám, že tady hrál roli další muž. Manželku jsem s tím sice přímo konfrontoval, ale na rovinu k přiznání nikdy nedošlo. Okolo rozchodu bylo více emocí, ale tohle bylo asi nejzásadnější. Každopádně na všem jsme se byli schopni dohodnout, soudní rozhodnutí pro nás vlastně nebylo nijak relevantní. Komunikujeme i dnes naprosto v pohodě. Ke konci vztahu bylo v domě prostě už tak neúnosné dusno, že jsme se museli rozhodnout manželství ukončit.
Jak celou situaci viděly děti?Diana, nejstarší dcera (18): Bylo fajn, nemuset se každý týden balit a měnit „domov“. Vlastně jsme ani nevěřili, že to jde, mít dva domovy. Ale když jsme viděli, jak si rodiče mezi sebou dál musí vyřizovat spoustu věcí, které jsou způsobené jejich přejížděním, byli jsme rádi, když to skončilo. Kromě toho, máma docela těžce nesla odjíždění od nás a svého dlouho budovaného rodinného rodinného hnízda. Teď máme sice dva domovy, ale tím, že jezdíme vždycky všichni tři sourozenci spolu, je to vlastně v pohodě. To, že jsme vždycky obě ségry a brácha dohromady a že rodiče se nehádají, to dělá o dost snesitelnější. |
Blanka: U nás došlo k rozvodu v důsledku kulminace manželské krize. Kulminovalo něco, o čem se nemluvilo. Byla to rána pro nás pro všechny, ale osmnáct let vztahu a všeho, co jsme spolu prožili, se nedá jen tak zapomenout. V různých emočních vlnách byl ale naštěstí vždycky jeden nebo druhý smířlivější, a nakonec jsme se na všem dohodli, i když to bylo těžké.
Češi si při rozvodu nedokážou odpouštět, tvrdí mediátorka |
Proč jste se rozhodli děti nechat bydlet v domě a sami z něj oba odejít?
Blanka: Byl to takový přechod, nechtěli jsme to na ně všechno navalit najednou. Chtěli jsme, aby si zvykly na nový režim a aby to nebyl úplný šok. Chtěli jsme, aby jim zůstala v životě alespoň nějaká jistota. Jejich pokojíček, zahrada, zkrátka domov.
Roman: Mysleli jsme, že to bude fajn, děti se nebudou muset co týden balit, pendlovat mezi námi. Že budou ve svém. Přišlo nám, že by děti neměly trpět kvůli tomu, že my jsme něco nezvládli. Kromě toho jsme ještě neměli úplně vyřešené bydlení každý pro sebe, takže to vlastně ani jinak nešlo. Dvojčatům bylo v té době třináct a starší dceři 15, ale ukázalo se, že ani takhle velké děti neunesou novou roli „správce baráku“.
Jak to myslíte, správce baráku?
Roman: I přesto, že jsme se vlastně byli schopni na všem domluvit, byli jsme už přece jen dva lidé, kteří se rozcházejí. Takže v praxi už nás všechno to, co jsme do té doby v rámci vzájemného soužití nějak tolerovali, nás teď o to víc vytáčelo. Přijedeš najednou vlastně do cizího bince, jinak nakoupené ledničky a věci, který sis před týdnem někde odložil, jsou teď zase úplně jinde a dokola se ptáš dětí: „Kam dala máma tohle?“
A oni buď také nevědí, nebo to prostě nechtějí řešit. Taháš je do problémů, které je nezajímají, ale ty jsi v roli rodiče vlastně už na začátku týdne totálně rozhozený a na děti nepříjemný. Kromě toho nechceš partnerovi pořád volat a řešit dokola další a další - vlastně relativně malicherné - problémy. Ale právě ty malichernosti tě už v této fázi děsně štvou.
Blanka: Roman je bordelář. Já jsem vždycky uklidila a za týden se do toho bordelu zase vrátila. Přišlo mi, že pořád jenom uklízím a vařím. Nebo když se něco rozbilo. Kdo za to může, kdo to zaplatí?
Máma s tátou se rozcházejí. Čtyři zásady, jak před rozvodem ochránit děti |
Jak dlouho jste takhle žili?
Roman: Vlastně jen po dobu rozvodu, pár měsíců. Dovedu si představit, že třeba na rok je to v pohodě. Ale dlouhodobě ne. Děti se během té doby v podstatě staraly o barák a bylo to na ně prostě moc. Zkraje sice byly strašně vděčné, že už alespoň nemusí poslouchat, jak se pořád hádáme, takže to vypadalo, že jim to vyhovuje, ale nakonec se střídavou péčí neměly vůbec problém.
Blanka: Nešlo jenom o barák, ale taky o to, že jsme chtěli, aby i nadále já byla jejich máma a Roman jejich táta. Nechtěli jsme, aby se k tomu rozvodu museli mimo jiné ještě vypořádávat s novými partnery, nebo náhradními tatínky. Naše skvělé, společné děti, nikdy nebudou mít jiného tátu než Romana. Dokonce ani nejsem zastánce toho, aby můj přítel moje děti nějak zvlášť vychovával. Jasně, jsou už velké, něco jiného je, když je dětem pět, šest let. Ale takhle jsme dostali prostor vytvořit nové domovy nastavit pravidla pro „nové partnery“.
