Odešel a já jsem na všechno sama, stýská si Barbora po smrti partnera

Ztráta životního partnera patří společně s rozvodem mezi nejstresovější situace, které nás mohou v životě potkat. Nejde jen o to, že přijdete o někoho, s kým vám bylo dobře, ale také může být ohrožena celá vaše další existence. To je i příběh paní Barbory.

Příběh Barbory Nedokážu být bez něj

Nedávno mi zemřel partner a musím přiznat, že jsem se z toho ještě pořádně nevzpamatovala. Bylo to náhlé a nečekané, žili jsme spolu tolik let a on fungoval zároveň i jako moje vrba a nejlepší kamarád. Navíc byl naprosto zdravý, nic mu nebylo, jenže pak najednou bum, znenadání zkolaboval.

Ten den jsem s ním byla doma, hned jsem volala záchranku, ale tak jsem panikařila, že si vůbec nepamatuju, co mi po telefonu říkali. Měla jsme mu pomoct, ale já nevěděla jak, byla jsem úplně mimo. Dodnes si vyčítám, že kdybych něco udělala, zareagovala správně, možná by se ještě povedlo ho zachránit a on by tu teď se mnou byl.

Hitparáda faktorů stresu

Američtí psychologové v 60. letech minulého století vypracovali poměrně nadčasový žebříček nejstresovějších životních situací. Mezi nejvíc stresující události patří smrt partnera a rozvod. Na top příčkách je také svatba, ztráta zaměstnání nebo odchod do důchodu. Umístily se ale překvapivě i Vánoce a společné rodinné dovolené, diety či změny v pracovní náplni.

Ale není a pro mě tím umřelo i veškeré šťastné období. Bez něj to jaksi nemá smysl. Každý den mluvím s jeho fotkou a snažím se tvářit, že tady je, to abych se vůbec vykopala vstát z postele, ale potom mě dožene realita. Zběsile mi buší srdce a mám pocit, že mi nejspíš pukne.

Doktorka mi předepsala nějaké prášky na uklidnění, ale moc nezabírají. Prý se s tím musím vyrovnat, stejně jako všichni ti, kterým někdo zemřel. A že mi časem bude líp. No, zatím není. A přiznám se, že tomu ani nevěřím.

Aby toho nebylo málo, zažívám menší zemětřesení i v práci. Reálně hrozí, že o ni přijdu, protože firmě, kde pracuju, se moc nedaří. Pro mě by ztráta zaměstnání představovala naprostou katastrofu. Už teď, když jsem sama, špatně vycházím s penězi, ale nemít příjem vůbec, to by znamenalo, že zůstanu jenom o chlebu a vodě.

Teoreticky bych měla už nenápadně hledat nové zaměstnání a obíhat pohovory, jenže právě tohle teď absolutně nedokážu. Jen si na to vzpomenu, udělá se mi fyzicky nevolno. Pak si uvědomím, že jsem na vše sama, a je mi tak nedobře, že si musím jít lehnout.

Prospím teď extrémní množství času, což je sice skvělé, ve spánku mě nic netrápí, ale probuzení bývá většinou jako facka. Nebaví mě to, vůbec. Vlastně už mě nic nebaví, chtěla bych jen vrátit čas.

Co by měla Barbora dělat? Hlasujte v anketě na další straně.