„Strach má velké oči,“ říkávaly naše babičky. „No jo, ale co když má pravdu?“ ptalo se něco v nás. Zkušenost praví, že většina našich strachů se nikdy nenaplní. Místo nich přijdou situace, kterých jsme se nebáli. Ale upřímně – mnohdy nejsou o moc lepší: má tedy smysl se bát?
Strach má možná velké oči, ale také umí zachránit život. Vědí to dobře všechny mámy (kdysi jsem někde četla, že stát se matkou znamená vstoupit do společenství strachu). Vlastně nás uklidňuje, když u svých dětí v kritickém věku vidíme rozumnou dávku strachu: ok, tak snad kluk nebude skákat na školním výletě ze skály, aby se předvedl před spolužačkami, to je fajn!
Strach sám o sobě není špatný. Špatný je, jen když je přehnaný a paralyzující. Nejste dobrá cyklistka, takže se nenecháte ukecat partou kamarádů na jejich každoroční výpravu na horských kolech. Vždycky si to moc užijí, ale vy víte, že máte mizernou rovnováhu, jízda do kopce vás vyčerpává a na úzkých horských cestách trpíte závratěmi. Váš strach správně říká – nepouštěj se do aktivit, které by tě mohly stát zdraví.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
