Marian Jelínek
|
Dojde člověk s radostí dál a bude úspěšný, nebo je za tím spíš krev a pot?
Někde jsem četl, že držitelé Nobelových cen dostali dotazník, aby ohodnotili na škále od 1 do 10 určité parametry toho, co je dovedlo k jejich osobnímu úspěchu. Většina respondentů se shodla na tom, že jim jejich práce musí dělat radost. Pokud chce být člověk se sebou opravdu spokojený, bez radosti to nejde, ona je ten správný motor.
Existuje obecné pravidlo, jak jednoduše překonávat životní překážky?
Hledat v nich smysl, respektive najít smysl v jejich překonávání. Pokud za touto bariérou naleznete smysl, který vaše racio a vaše srdce přijme, v tu chvíli nezáleží na velikosti překážky, záleží na velikosti smyslu, který vidíte v jejich překonání. Viktor Frankl uvádí ve svých knihách, že například lidé v koncentračních táborech chtěli přežít už jen proto, že jim chodily dopisy od jejich blízkých. Tento smysl je nastartoval ke zvýšené odolnosti, nevypadávalo jim tolik zubů, nebyli tolik nemocní jako jiní vězni, kteří ve válce svou rodinu ztratili. Dalším příkladem může být studium cizích jazyků. Pokud za danou překážkou, v tomto případě naučit se cizí jazyk, vidím velký smysl, je naše motivace k učení velmi vysoká.
Je pravda, že za cílem vede cesta jen přes překážky?
Cestu za dlouhodobým cílem lze vnímat jako neustálé překonávání a plnění nižších cílů. Já jsem zastánce tzv. asymptotického efektu (asymptota je matematická křivka, která se nikdy nedotkne hranice ideálu). Co to znamená? Když se například sportovec stane mistrem světa, nenechá se uspokojit tím, co získal, ale vnímá to, co „nezískal“. Znamená to, že si je neustále vědom, že po jakémkoliv úspěchu může být ještě lepší. Jedná se o stav jakési spokojené nespokojenosti. Jsem spokojený s tím, čeho jsem doposud dosáhl, ale zároveň si uvědomuji, že mohu být ještě lepší. Kdežto lidé, kteří tento asymptotický efekt nemají, se spokojí s tím, čeho již dosáhli.
Brání nám společenský tlak na dokonalost, přesnost v obyčejné radosti?
Tlak na výkon je velkým fenoménem současné doby. Tento fenomén lze těžko odstranit z našich životů, ale je otázkou, jak na něj vnitřně zareagujeme. Ten, kdo se tím nechá pohltit, se může dostávat do stavů pro něj škodlivých a samotnému výkonu neprospívajících, jako je například velký stres, beznaděj, úzkost, v hraničních případech i deprese. Ten, kdo ho vnímá pozitivně a umí s ním pracovat, může z něj v konečném důsledku i těžit.
Existuje přímá úměra mezi úspěchem, osobní spokojeností a radostí člověka?
Je otázkou, co si pod slovem úspěch představujete. Já pravý úspěch vnímám jako dosažení určitého cíle, který se dotkl našeho racia (ega), ale i srdce (duše) a byl dosažen cestou, na níž byl jedinec seberealizován. Pak taková úměra platí.
Jsou lidé s vyššími příjmy šťastnější?
Štěstí je z určité části založeno na hmotných, racionálních parametrech úspěchu. Ale nelze říci, že vyšší příjem znamená automaticky větší štěstí. Matka Tereza řekla krásnou větu: „Nezáleží na tom, kolik toho děláme, nýbrž na tom, kolik lásky, kolik opravdovosti a kolik víry vkládáme do svého jednání.“ Štěstí je podmíněno emoční vazbou. Jak říká americký psycholog a přírodovědec Matt Killingsworth: „Lidé o něm někdy uvažují jako o něčem vzdáleném, jako o nedostižné výhře, kterou mohou získat až po letech tvrdé dřiny. Spojují si štěstí s konvenčními známkami úspěchu, jako jsou vyšší plat nebo velký dům. Shromažďujeme ale stále více důkazů o tom, že když prožíváme radost už během samotné cesty, úspěch se dostaví s větší pravděpodobností.“
Co všechno tedy ovlivňuje naší životní spokojenost?
Měli bychom z každého dne vytěžit maximum. Až jednou budeme ležet na hřbitově, nevezmeme si s sebou nikoho a nic. Jak jsme na svět přišli sami, tak taky sami odejdeme. Změna nás samých zevnitř nás může přimět nepodléhat materiálním hodnotám, nehledat náhražky vně sebe, ale naopak se pokusit postarat o své vnitřní seberealizační složky. Tento přístup lidstvu obecně velmi chybí, a proto index radosti celosvětově klesá.
Proč jsme se naučili neustále si na něco stěžovat a nedokážeme být jednoduše šťastní?
Protože hledáme štěstí tam, kde není: ve vnějším světě. Štěstí se nachází v nás. Je to jakýsi stav našeho vnitřního prostředí a na podkladě tohoto stavu reagujeme na prostředí vnější.
Společnost nás tlačí k vyšším výkonům, přitom jsme čím dál pohodlnější?
Roste blahobyt, v němž vyrůstáme a žijeme. Díky němu máme daleko větší možnost volby. Bohužel často volíme špatně. Nikdo nám nezakazuje se hýbat, nebo jíst zdravě. Problém je, že je snazší se uvelebit v komfortní zóně blahobytu, než z ní vystupovat. Jedná se podle mého názoru o špatné pochopení blahobytu.
Jak ze „zóny komfortu“ vystoupit?
Myslím si, že by si každý na sebe měl vypracovat určité pracovní desatero, které je schopen splnit. Na podkladě dodržování těchto pravidel vystupuje z komfortní zóny do takzvané zóny učení. Nad tou už je jen zóna stresu. My bychom měli pracovat v zóně učení.
Nerozumím.
Pokud se například jednoho dne rozhodnu, že udělám něco pro svou fyzickou kondici, tak musím vystoupit z komfortní zóny a jdu si na 20 minut zaběhat. V té chvíli se vyskytuji v zóně učení. Pokud však přeženu tréninkovou dávku a bez předchozích zkušeností poběžím třeba půlmaraton, ocitám se v zóně stresu, která je pro růst člověka (v tomto případě pro jeho tělo) škodlivá. Proto je pro nás velmi prospěšné „pohybovat se“ v zóně učení.
