Příběh Alžběty Žiju v pohádce, ale trpím
Píše se mi to těžce, protože teoreticky si nemám na co stěžovat. Sedím teď v krásném domě, z okna vidím přímo na moře. Obývák je tak velký, že by se v něm dalo tančit, v domě je tělocvična, na zahradě bazén. U něj můžu ležet klidně celý den, protože jinak nemám co na práci.
Pro mnohé je tohle splněný sen, ale já to mám spíš jako trest. Ne, že by mě uvěznil partner do nějaké zlaté klece, to vůbec, ale prsty v tom částečně má. Prostě jsem se před pár lety zamilovala do cizince...
Na začátku si všichni kolem mě klepali na čelo. Bláznivá Alžběta konečně zvedla oči od práce a všimla si, že existují i muži. Já do pětatřiceti jen pracovala a většinou mezi samými ženami.
Už na škole jsem začala s podnikáním a pak jsem to v tomhle směru slušně rozjela. Pořídila jsem si malý kosmetický salon a postupně jsem rozšiřovala služby. Bavilo mě to a taky slušně živilo, jen to bylo za cenu toho, že soukromí šlo stranou.
Pak jsem zatoužila spolupracovat s jednou francouzskou kosmetickou značkou. Odletěla jsem do Paříže dořešit detaily a cestou zpět, když jsem skoro půl dne čekala na letišti na opožděný let, jsem potkala jeho. Taky čekal a taky mířil domů, domů do Ameriky.
Vůbec si nevybavuju, jak jsme se dali do řeči, ale najednou to bylo tak intenzivní, že už nešlo přestat. Vyměnili jsme si čísla a další rok jsme si každodenně psali a volali. Dvakrát jsme se během toho setkali, pokaždé v Paříži, kde mě také požádal o ruku.
Manžel je drama queen. Přehání to s emocemi a dělá ostudu, zlobí se Patricie |
Potud to všechno bylo opravdu jako z nějakého románu, protože můj nastávající patřil mezi zajištěné a úspěšné muže bez závazků. Zkrátka splněný sen! Kamarádky mi ho ve skrytu duše záviděly a tvrdily, že v mém případě mělo to čekání smysl.
Asi ano, jenže vdavky byly podmíněny takovou drobností... Žádal po mně, abych se přestěhovala za ním. Jistě, znělo to báječně a taky to dávalo svým způsobem smysl, on přece vydělával mnohem víc a u nás by ve svém oboru neměl šanci prorazit. Kdežto já byla jen holka s kosmetickým studiem, které si můžu otevřít i tam.
Nechala jsem se přesvědčit, že je to jediná možnost, jak můžeme být spolu. S bolavým srdcem jsem prodala salon, který jsem tak dlouho budovala, zabalila si pár kufrů a prostě odjela za svou láskou. Ale nějak jsem s těmi růžovými brýlemi na očích nedomyslela, že ač mě tam můj miláček bude čekat s otevřenou náručí, zbytek Ameriky si ze mě na zadek nesedne.
Teď mám sice po boku skvělého partnera, ale o zbytek zázemí jsem přišla. Jsem jako nějaký vyvrhel a příživník.
Minimálně od jeho rodiny a přátel jsem čekala poněkud vřelejší uvítání. Bohužel to pojali tak, že jsem nějaká chudinka z východní Evropy, které nejde o nic jiného než o zelenou kartu a peníze. Ihned mě začali podezřívat, že svého partnera jen zneužívám k tomu, abych mohla žít v zemi zaslíbené.
Ale já tohle přece neplánovala, netoužila jsem po Americe, nepotřebovala jsem odjet někam, kde se budu mít líp. Naopak – líp mi bylo doma, kde jsem měla svou práci, bratra, sestru a kamarádky.
Teď mám sice po boku skvělého partnera, ale o zbytek zázemí jsem přišla. Jsem jako nějaký vyvrhel a příživník, přitom jsem se opravdu snažila zapadnout. Marně.
S tím, jak se na mě tady všichni dívají, jsem to s pokusy o provozování nového salonu už vzdala. Nefungovalo to, klientelu jsem prostě nenašla. A tak jsem jen doma, kde se jako doma moc necítím.
Když přijde muž z práce, je to úžasné, jsem vděčná za každou minutu s ním, jinak ale cítím zvláštní prázdno. On nás uživí, má mě rád, všechno je v pořádku, jenže to je jen jedna strana mince.
Ta druhá je ta, že sem nepatřím. Nechci přijít o lásku, ale taky nehodlám zahodit vlastní život. Jak se z toho bludného kruhu dostat ven, to bohužel nevím.
Alžběta
Co by měla Alžběta dělat? Hlasujte na další straně.
