Stará škola na Andělu působí jako místo, kde se zastavil čas – babička uvařila kakao a svět byl rázem v pořádku. Kavárna sídlí hned vedle místní pivnice, a o to silnější pocity ve mně vzbuzují světýlka v oknech a porcelánové hrníčky s rozličnými talířky.
„Nádobí jsme nekupovali, lidé nám sami přinesli porcelán, který doma našli. Sety sice nejsou kompletní, ale na chuť to vůbec nemá vliv,“ usmívá se Broňa Hilliová, manažerka kavárny, kde se na věk při pohovoru ptají. Zaměstnancům totiž musí být více než pětapadesát let.
„Pracují u nás pouze lidé, kteří pobírají starobní důchod. Řekla bych, že jejich věkový průměr je zhruba sedmdesát let. Za barem se střídá třináct lidí a další čtyři jsou v kuchyni,“ vypráví Broňa, která stála před dvěma lety u zrodu kavárny a má navíc s prací se seniory v neziskové organizaci Elpida dvacetiletou zkušenost.
„V důchodovém věku je v Česku přes dva miliony lidí, z toho čtvrtina si přivydělává. Víme, že by jich chtělo pracovat daleko víc, pokud by k tomu měli vhodné podmínky. Pořád někdo hledal brigádu, jenže pracovat někde na plný úvazek je pro ně už náročné. U nás chodí do práce jen na dva dny v týdnu, na dopolední nebo odpolední směny. Ale nemyslete si, stát pět hodin na nohou je i tak zápřah,“ říká Broňa, jejíž kavárna je v Česku unikátní.
Nebojí se Instagramu ani flat white
„Dala bych si zázvorový čaj a vyzkouším tenhle kynutý koláček,“ objednávám si na baru, kde mě obsluhuje šestašedesátiletý Petr. Dozvídám se, že už je přes tři roky v důchodu a práci vzal, aby se doma nenudil.
„Líbí se mi, že si můžu určit, kdy půjdu do práce. Dříve jsem pracoval jako číšník, ale pořád se mám co učit, třeba přípravu kávy,“ vypráví mi a Broňa dodává, že cappuccino a flat white byly výzvou pro většinu z nich.
Broňa Hilliová (60)
 |
„Když nastoupili, někteří znali jen turka a výběrová káva jim ani nechutnala. Velmi rychle si na ni ale zvykli. Spolupracujeme taky s Ambiente a jejich hlavní headbarista nám poskytuje školení v přípravě kávy.
Tři měsíce trvá, než to dotáhnou k dokonalosti – a to nemluvím o obrázcích v mléce. Ale lidé jsou otevření učit se nové věci. A turka máme v nabídce taky,“ směje se Broňa a upozorňuje mě, že kromě Petra a ještě jednoho pána nikdo předtím v gastronomii nepracoval.
„Máme tady bývalého projektanta, pána ze stavební firmy a hodně účetních,“ vyjmenovává. Já mezitím pozoruju za barem neuvěřitelně elegantní dámu, která má službu spolu s Petrem. Jmenuje se Mária Slepičková a poslední roky pracovala v rakouské šlechtické rodině pro princeznu Elisabeth Auersperg-Breunner. Ve službách princezny byla moc spokojená, ale děti chtěly, aby se už vrátila do Česka. Bez práce však byla zoufalá – chyběl jí sociální kontakt a každodenní náplň.
„Podobnou motivaci mají skoro všichni zaměstnanci. Jasně, jsou rádi, že si k důchodu přivydělají, ale mnohem důležitější pro ně je, že jsou mezi lidmi a cítí se potřební,“ říká manažerka kavárny a dodává, že řada zaměstnanců pracuje v podniku už od jeho vzniku.
Hurá do penze! Ideální senior neskuhrá a neodpočívá. Proč se lidé těší na důchod |
Projekt tak berou za svůj. „Úplně je to nabíjí. Naše whatsappová skupina nikdy nespí! Jezdí po kavárnách, kontrolují konkurenci, inspirují se. Ale vždycky z toho vyplyne, že u nás je to nejlepší,“ směje se.
Senioři se prý rádi zapojují i do prezentace na sociálních sítích. „Když naše PR manažerka přišla s nápadem natočit video o vaječňáku, skoro se poprali, kdo to bude dělat,“ usmívá se Broňa. Kontroluju výsledek a vypadá to, že se nakonec domluvili – ve videu vystupuje rovnou pět z nich. Vždyť kdo by nechtěl ochutnat, zvlášť když jedna paní zmiňuje, že vejce pocházejí z její farmy!
Zachraňte Starou školu
Vaječný likér zatím nechávám stranou a pouštím se do kynutého koláčku. Musím uznat, že chutná opravdu jako od babičky – a v pekárně jsem si nikdy nekoupila podobný. I ten tvaroh je nějaký jiný! Broňa mě upozorňuje, že pečou podle receptů přímo od kuchařek, nebo je sbírají od dalších babiček.
Každopádně poctivá práce i kvalitní suroviny jsou na výsledku znát. Broňa mě láká ještě na ořechové rohlíčky a doporučuje taky pudink, na který sem prý chodí hlavně maminky s dětmi.
Zákazníci se za poslední dobu hodně proměnili. Zatímco na začátku přicházeli hlavně klienti Elpidy po různých kurzech, které se konají o patro výš, dnes už chodí i mladí lidé. Může za to kampaň za záchranu Staré školy.
Kavárna Stará škola zaměstnává pouze seniory
Ještě na jaře loňského roku totiž hrozilo, že kavárnu zavřou. Stejně jako v případě většiny podniků byl její provoz první rok ztrátový. „Jakožto nezisková organizace si ale nemůžeme dovolit z vlastních zdrojů dotovat něco, co je ve ztrátě. Další rok bychom už neutáhli. Senioři nepatří mezi oficiálně znevýhodněné a státem podporované skupiny, takže nemůžeme čerpat žádné dotace,“ vysvětluje Broňa Hilliová.
„Nakonec jsme se rozhodli vypsat sbírku. Ta měla obrovský úspěch – kampaň se stala virální hlavně mezi mladými lidmi. Nejenom že jsme potřebné peníze vybrali během týdne, navíc to byla skvělá reklama. Začalo chodit daleko víc lidí a tržby se nám zvýšily o pětapadesát procent. Takže teď už máme rozpočet zdravý, a pokud se nám podaří klientelu udržet, nemusíme se dalšího fungování obávat,“ vysvětluje manažerka.
„Na naše kurzy a akce chodí skoro jenom ženy. My už dokonce s kolegy děláme výzkum, kde ti muži jsou! Chtěli bychom je motivovat, aby i oni žili aktivnější život.“
Pro rozvoj kavárny dělají úplně všechno. Nedávno dokonce začali podávat snídaně a v budoucnu by chtěli otevřít i v sobotu. „Každá změna je ale v tomhle věku náročná, protože ruku v ruce s ní se mění i délka pracovní doby. Například kvůli snídaním teď musejí zaměstnanci chodit do práce o půl hodiny dřív.“
Žádné odbory ale zatím nevznikají a Stará škola momentálně hlásí plné a spokojené kapacity. „Občas se ale objeví nějaké zdravotní komplikace a za měsíc může být všechno jinak,“ snaží se Broňa povzbudit případné kandidáty. Protože co si budeme povídat, nejbližší podobná kavárna je až ve Vídni.
Čemu se můžeme naučit od seniorů? Pokoře, kritickému myšlení i intimitě |
Důchod jako příležitost
Stará škola přitom není první sociální projekt Elpidy. V roce 2014 rozjela taky Ponožky od babičky. V současnosti pletou téměř dvě stovky žen z celého Česka a sortiment rozšířili i o šátky a vesty.
„V příštím roce bychom navíc chtěli otevřít vzdělávací institut, kde bychom školili další lidi, jak se seniory pracovat. Za více než dvacet let fungování Elpidy s tím už máme opravdu bohaté zkušenosti.
Pořádáme řadu kurzů a aktivit pro seniory – velký zájem je například o pohybové nebo jazykové kurzy. Senioři totiž cestují víc než dřív, řada z nich má taky děti v zahraničí a chce se domluvit se svými vnoučaty. A to už je velká motivace. Kromě toho máme i pěvecký sbor, se kterým už druhým rokem vystoupíme na Colours of Ostrava!
V Elpidě chceme ukazovat stáří v trochu jiném světle. Není to jen období nemocí a ekonomické závislosti. Vezměte si, že dneska už můžete žít v důchodu i dvacet let zdravý a aktivní život. Stáří je naopak etapa, kdy můžete zkoušet nové věci, na které jste dřív neměli čas,“ říká Broňa.
Přiznává ale, že jedna věc se jim stále nedaří – motivovat muže. „V devadesáti pěti procentech chodí na naše kurzy a akce ženy. S kolegy už dokonce provádíme výzkum, kde ti muži jsou! Všimněte si, že i na různých výletech většinou potkáte spíše skupiny starších žen. A nás by hrozně zajímalo, jak muže motivovat, aby žili aktivnější život i ve stáří,“ dodává Broňa a chlubí se, že ve Staré škole čtyři muži pracují. „To je skutečně obrovský úspěch.“
Elpida taky provozuje krizovou linku, na kterou se můžou bezplatně obrátit senioři i lidé, kteří o ně pečují. Ročně ji využije přes dvacet tisíc lidí a řada z nich má příznaky deprese. Úzkosti často pramení za samoty – která se ve Staré škole rozpouští v karamelovém latte.
Článek vznikl pro časopis Žena a život.
