Pro ty, kdo se v tom neorientují: Jaký je rozdíl mezi výletem či túrou a poutí?
Na první pohled to může vypadat podobně – jdete krajinou s batohem. Ale poutní cesta v sobě skrývá záměr. Nejde jen o to někam dojít, ale být na cestě – třeba s určitou otázkou, přáním nebo vděčností. Je to proces, při němž se něco uvnitř vás mění. Často bez plánu, bez cíle. A právě v tom je její síla.
V posledních letech je poutní turistika opět na vzestupu. Čím to, že se k poutím lidé zase vracejí?
Myslím, že v nás roste touha po zpomalení, opravdovosti a kontaktu s něčím větším, než jsme my sami. Důležitý není jen pohyb, ale hlavně smysl, ticho, propojení. I v Česku vnímám, že se lidé čím dál víc otevírají vnitřnímu hledání – byť třeba beze slov. A stezky jako ta svatoludmilská k tomu dávají krásný a důstojný rámec.
Miroslava Janičatová (34)● Narodila se ve Vsetíně. |
Máte zpětnou vazbu od poutníků, kteří se po Stezce svaté Ludmily už vydali?
Oficiální zahájení už proběhlo osmnáctého července v Mělníku při Dni poutníka, slavnostní otevření konce stezky plánujeme na dvacátého září na Svatoludmilské pouti na Tetíně. Celá měří přibližně sto třicet dva kilometrů, ale díky dvěma alternativním okruhům se může ještě o něco protáhnout.
Zvlášť v Praze jsme nechali prostor pro širší poznání svatoludmilských míst, kterých je tam opravdu hodně. Zpětná vazba od poutníků je pro nás velmi povzbuzující – lidé často sdílejí, že je stezka překvapila svou rozmanitostí, klidem a silnou atmosférou. Mnozí ji vnímají jako cestu, která nevede jen krajinou, ale i jejich vlastním nitrem.
Zázračný pramen u Srní přežil i režim. Šumavské Lurdy stále lákají poutníky |
Jak jste se k poutím dostala vy?
Vyrůstala jsem na vesnici a být v každodenním kontaktu s přírodou pro mě bylo naprosto přirozené. Toulání krajinou, vztah k přírodě… To všechno mě formovalo. Takže to, že dnes vedu spolek, který se věnuje poutním cestám a naší historii, není náhoda – je to přirozené pokračování toho, kým jsem vždy byla.
Poutní cesta v sobě skrývá záměr. Nejde jen o to někam dojít, ale být na cestě – třeba s určitou otázkou, přáním nebo vděčností.
Jinak já sama nejsem typický poutník, nikdy jsem třeba nebyla v Santiagu. Ale věřím v to, že když má něco smysl, má cenu to podporovat. A poutní turistika smysl má. Přináší lidem zkušenost, která proměňuje – a to je hodnota, kterou chceme se spolkem Svatá Ludmila rozvíjet.
Sedm druhů chůze, které vám zlepší zdraví i náladu. Která je pro vás ideální? |
Spolek oslaví příští rok přesně deset let od svého vzniku. Budete nějak slavit?
Deset let je krásné a důležité výročí. Není to jen číslo, ale čas, který v sobě nese příběhy řady lidí, míst, akcí, výzev i radostí. Budeme bilancovat – v rozhovorech, ve vzpomínkách, ale i v nových vizích, které se rodí. Příští rok to chceme zviditelnit například představením členů spolku a taky dalším rozvojem poutních stezek, které vznikají pod našima rukama.
Blízký je vám taky tanec. Čím si vás získal?
Spontánní tanec přišel do mého života ve chvíli, kdy jsem ho opravdu potřebovala. Pomohl mi znovu navázat vztah se svým tělem, emocemi i intuicí. Dnes vedu pravidelné lekce – je to prostor, kde se lidé můžou uvolnit, nadechnout.
Vnímám to tak, že tanec a poutě mají mnoho společného. Obojí nás vede k hlubšímu poslechu, obojí probíhá skrze tělo. A oba způsoby – byť každý jinak – nás můžou rychle přenést z hlavy zpět do těla.
Plánujete vyrazit na pěší pouť?
Tento článek vznikl pro časopis Žena a život.
