„Učebnice by neměly jen hromadit vědomosti, ale měly by to být knihy obecné, které objasňují vše potřebné pravdivě a s lehkostí. Svět v obrazech mi dal zabrat, protože tato učebnice pro děti měla být plná názorných obrázků. Trvalo tedy dlouho, než jsem našel nejen vhodného tiskaře, ale také dřevorytce, který mé náčrty převedl do snadno tisknutelných obrázků.“
Tak se vyjadřuje Učitel národů v knize S Komenským do komiksu. S jejím vydáním Klára Smolíková neměla takové obtíže jako Jan Amos Komenský se svým Světem v obrazech.
Klára Smolíkováspisovatelka, scenáristka komiksových příběhů, publicistka a lektorka (52)
|
„Uvědomoval si, jak skvělým vynálezem knihtisk je. Zároveň ale věřil v sílu obrazu, velmi propagoval názornost. Jenomže tisk obrázků byl tehdy mnohem složitější než sazba textu. Do sazebnice se musely vkládat malé grafické destičky a dost to komplikovalo práci. A tak dlouho hledal tiskaře, který by mu jeho obrázkovou encyklopedii Orbis pictus vytiskl,“ poodhaluje Klára Smolíková méně známé informace z Komenského života, které zjišťovala v průběhu příprav výstavy Komenský v komiksu.
Na výstavní projekt pak navázala knihou S Komenským do komiksu, ve které parta spolužáků při plnění úkolů postupně skládá příběh Učitele národů a zároveň hledá cestu v únikové hře nazvané Cesta z labyrintu. Každý splněný úkol odhaluje část jeho života.
„Dozvídáme se například, že Komenský byl především kněz a vzdělávání pro něj bylo součástí širší snahy člověka vést a kultivovat. Přírodu vnímal jako boží stvoření, což se poněkud míjelo s pohledem nastupujícího osvícenství. A v neposlední řadě věřil proroctvím. Tím si na mnoho let poškodil pověst renomovaného učence,“ dodává Klára Smolíková.
Jana Amose Komenského celý život provázelo taky stěhování – domov měnil kvůli studiu, práci i náboženskému pronásledování. Pobýval například v Německu, Anglii, Polsku, Švédsku nebo Nizozemsku.
Zajímavé je, že díky komiksu se zhruba 350 let po své smrti dostal i do Brazílie. „Výstava, která jeho příběh ukazuje na jednotlivých panelech, už byla k vidění na desítkách míst, v muzeích, knihovnách a školách u nás i v zahraničí. V portugalském překladu doputovala dokonce až do Brazílie,“ usmívá se spisovatelka.
Rozečtou se i puberťáci
Komenský kladl velký důraz na schopnost číst a na srozumitelnost učebnic. Čtení pokládal za jednu ze základních dovedností. Zmiňovaná kniha Svět v obrazech je považována za první široce používanou obrázkovou učebnici pro děti. Pro začínající dětské čtenáře představují ilustrace důležitou oporu.
Klára Smolíková se dětské tvorbě věnuje už přes dvacet let a mnohé z jejích knih jsou komiksy nebo obsahují komiksové pasáže. Jak tento formát vnímá ve srovnání s dětskou beletrií psanou souvislým textem?
„Komiksu u nás ublížily dva totalitní režimy, nejprve nacistická okupace a později komunisté,“ odpovídá mi. „Přestože od té doby naštěstí uplynula spousta let, pořád ho řada lidí vnímá jako horší literaturu. Přitom obrázkové vyprávění provází lidstvo odnepaměti. Důležité je taky říct, že komiks je svébytný umělecký žánr. Scénář se píše jinak než próza, protože autor musí od začátku myslet v obrazech. Nikdy z něj taky neuděláte audioknihu. K podpoře čtenářství je ale skvělý, protože vyžaduje soustředění na propojení textu a obrazu. Děti, které ještě neumějí číst, můžou sledovat obrázkové vyprávění. Povídají si o něm s rodiči a rozšiřují si tak slovní zásobu. Navíc pomáhá i starším dětem rozečíst se. Rozvíjí tedy nejen čtenářskou, ale i vizuální gramotnost,“ vysvětluje a dodává, že nám samozřejmě nikdo nezaručí, že po komiksech se děti hned vrhnou na obsáhlé romány.
Komiksu u nás ublížily dva totalitní režimy, nejprve nacistická okupace a později komunisté. Přestože od té doby uplynula spousta let, pořád ho řada lidí vnímá jako horší literaturu.
Jak u nich tedy vzbudit lásku ke knihám? Klára Smolíková se dlouhodobě věnuje metodice dětského čtenářství a ochotně se mnou toto téma probírá: „Jsou dvě cesty. První je poměrně jednoduchá. Pokud děti vyrůstají obklopené knihami, rodiče si čtou a předčítají i jim, chodí s nimi do knihoven a zároveň jim nechávají volnost, aby si vybraly podle vlastního gusta, pravděpodobně si ke knížkám vytvoří vztah. Otázkou je, co s dětmi, které tuto podporu v rodině nemají. Osobně věřím, že podnětné čtenářské prostředí můžeme vytvořit i ve škole. V Kalifornii například funguje program ‚buddy class‘. Každý prvňák v něm má svého staršího spolužáka, který si s ním pravidelně čte. Jiné projekty zase za čas strávený s knížkou odměňují děti příspěvky od sponzorů. Tak můžou vybrat peníze například na nové knížky do školní knihovny. Možností, jak přivést děti ke čtení, je překvapivě mnoho. Čtenářství se ale nerozvíjí jen v mladším školním věku. Rozečíst se můžete v patnácti i v padesáti.“
Velkou roli můžou sehrát školní knihovny i dobře zvolené tituly. „Je důležité vybírat knížky, které odpovídají věku i čtenářským dovednostem dítěte, a nepodcenit rozvoj řeči a slovní zásoby. Pomoct může orientační pravidlo pěti prstů. Dítě otevře knihu uprostřed a za každé neznámé slovo na stránce zvedne prst. Jeden napovídá, že je kniha příliš snadná, dva až tři, že je tak akorát, a pět, že je zatím příliš obtížná. Je to ale jen vodítko, nikoli definitivní soud nad knihou,“ uvádí spisovatelka a znovu upozorňuje, aby rodiče hlavně nechávali děti číst, co je baví: „Na druhém stupni bývají vstupní bránou ke čtení právě komiksy, zejména manga. Ve školních knihovnách by tedy určitě neměly chybět.“
Právě čtenářům od deseti let je určen i její nový sci-fi komiks Kurýr z planety Země. Mně se v tu chvíli vybavuje, jak si moje dcera v sedmi letech vybrala v knihovně knížku podle růžového obalu se třpytkami. Pojednávala o škole štěňátek, která létala a opylovávala květinky. Brak to byl opravdu neúnosný. „Takže i takovou?“ ptám se. „Pokud si ji vybrala, tak i takovou. Vy si taky občas pustíte béčkový film a nechcete, aby někdo hodnotil váš výběr.
Čteme hlavně kvůli emocím a prožitku. A pokud potřebuje zrovna takový prožitek, zkuste to přežít. Když se budete nehezky vyjadřovat o jejím výběru, můžete ztratit její důvěru. A to by byla škoda, protože máte ještě spoustu možností nabídnout jí kvalitní literaturu. Knížkami se někdy až příliš snažíme vychovávat. Nejdůležitější je ale to, že dítě čte.“
Při nástupu do školy bývají děti nadšené. Mají radost, že písmenkům najednou rozumějí. Na konci prvního stupně se to ale začíná lámat a na druhém stupni spolužáci s knížkou v ruce platí za podivíny.
S dětmi musíme hlavně mluvit
Výzkumy České školní inspekce upozorňují na početnou skupinu dětí se slabými čtenářskými dovednostmi i na nízkou oblibu čtení. Ve školním roce 2022/2023 byla nedostačující úroveň čtenářské gramotnosti zjištěna u čtvrtiny páťáků a sedmnácti procent deváťáků. Pouze necelá polovina žáků pátých tříd a třetina deváťáků zároveň uvedla, že jim čtení nedělá problémy a čtou rádi.
„Při nástupu do školy bývají děti většinou nadšené. Mají radost, že písmenkům najednou rozumějí. Na konci prvního stupně se to ale začíná lámat a na druhém stupni už spolužáci s knížkou v ruce leckdy platí za podivíny. Hlavně chlapci mívají ke čtení vyloženě odpor,“ popisuje Klára Smolíková. Rozdíl mezi pohlavími potvrzují taky výzkumy. Polovina českých patnáctiletých chlapců považovala četbu za ztrátu času a více než šedesát procent z nich četlo jen tehdy, když muselo. Sama si na svých besedách všímá taky proměny toho, jak náročné knihy děti zvládnou.
Číst si patnáct minut je dnes příliš. Jak se stalo, že máme problém s delšími texty |
„Například knížku, kterou jsem dříve doporučovala od třetí třídy, dnes často nabízím až páťákům. Neznamená to ale, že by se změnil intelekt dětí. Po covidu jsem si na besedách začala výrazněji začala výrazněji všímat, že část z nich obtížněji rozumí textu a hůř u něj udrží pozornost. Podle mě se na tom podepsalo to, že děti trávily mnohem více času online a kvůli izolaci přišly o velkou část běžných sociálních kontaktů. Méně se vídaly i s prarodiči, přitom právě mezigenerační rozhovory můžou slovní zásobu výrazně obohacovat. Musíme především rozvíjet jazyk samotný a mluvit s dětmi. Čtení je až druhý krok,“ upozorňuje Klára Smolíková.
V této souvislosti popisuje jednu z aktivit, kterou zařazuje do komiksových workshopů. „Vybereme figuranty, kteří předvádějí, jak se má komiksová postava tvářit. Emoce jim zadávají přímo děti: ‚Dělej, že jsi naštvaná nebo veselá.‘ Ohromně je to baví, ale hra bohužel končí dříve, než by chtěly, protože je už nenapadají další emoce, které by mohli figuranti předvést. Chybějí jim slova. V běžné komunikaci totiž používáme poměrně omezenou slovní zásobu, zvlášť pokud se pohybujeme stále ve stejné sociální skupině. Jazyk literatury je mnohem bohatší. Ve filmu se postava nějak zatváří a my hned pochopíme, co cítí, aniž bychom to museli pojmenovat. V knize ji však autor musí zachytit slovy. Když děti málo čtou, nemusejí vědět, co si představit pod tím, že se někdo zatvářil potměšile nebo zarmouceně,“ dodává.
Soustředěnému poslechu bych klidně dávala mnohem větší prostor. Vyprávění příběhů je starší než čtení.
Přestože Klára Smolíková ráda tráví i volný čas s knížkou v ruce, říká, že na jednu přečtenou knihu u ní připadá deset poslechnutých audioknih. Pokud bychom se bavily o rozvoji dětí, má poslech mluveného slova podobný účinek jako čtení?
„Všímám si, že mladí lidé daleko více poslouchají. Nejde jen o audioknihy, ale i o nejrůznější podcasty,“ odpovídá mi. „Soustředěnému poslechu bych klidně dávala mnohem větší prostor. Vždyť vyprávění příběhů je starší než čtení. Lidé si jimi dříve krátili třeba dlouhé zimní večery. Objevuje se kritika, že audioknihy nás nenaučí pravopis a vnucují nám určitou interpretaci. Já bych ale řekla, že ani velcí čtenáři si bezchybný pravopis neosvojí bez hodin gramatiky. A dobrá interpretace nám naopak může pomoct porozumět textům, které by pro nás při samostatném čtení byly příliš obtížné. Audioknihám dávám devět z deseti bodů,“ hodnotí je spisovatelka.
Jak říká, možná přijdeme o generaci čtenářů. Ještě pořád to ale může být generace posluchačů.
