Žijete dnes život, po jakém spousta žen touží, ale nemají odvahu. Nebála jste se udělat tolik změn?
Moji vrstevníci mi říkali, že jsem se zbláznila – zahodit v padesáti jistoty, manžela, peníze! Ale já jsem zavřela oči a skočila. Víte, jak se říká, že když v životě něco hodně chcete, celý vesmír se spojí, aby vám pomohl? Tak já dnes už vím, že pomůže. Ale strach jsem měla, ne že ne. Bylo to moje třetí manželství a už jsem si říkala, že jsem divná, když nefunguje, dávala jsem si to za vinu. Moc jsem se snažila: Dům jako klícka, dítě jako ze žurnálu, vařila jsem, zavařovala… Jednou k nám přišla moje kamarádka a říká: „Ale ty máš vyhaslé oči, nejsi to ty.“ To byl první signál. Pak přišel den, který popisuju ve své první knize. Stála jsem před zrcadlem a opravdu jsem v něm viděla tu vyhaslou Blanku a vylekalo mě to. Věděla jsem, že takto už nemůžu žít. Že i své dceři dávám do života špatné vzorce. Rozhodla jsem se, že to zkusím změnit, rozvedu se a s dcerou se odstěhujeme.
Jaké největší obavy jste tehdy musela zahodit?
Že budu samoživitelka, bez muže, bez zázemí, že na všechno zůstanu sama. Plat v rádiu mi na pronájem a uživení sotva stačil, tak jsem si chodila přivydělávat do pizzerie. Asi to nebyla nejlepší vizitka moderátorky veřejnoprávního média, ale já to neřešila, pro mě bylo důležité, abych uživila sebe a své dítě. Dcera se ale nakonec rozhodla vrátit k otci a do domu, kde vyrůstala. Zůstala jsem sama a rozhodnutí odjet do Itálie na sebe nenechalo dlouho čekat.
Ital vám nesní nic ohřívaného, všechno musí být z čerstvých surovin a za jídlo utratí opravdu asi největší část své výplaty.
