Opravdový souzvuk nás nepotkává často. Ale když nás potká, nezapomeneme na něj. První souzvuk mě potkal v roce 1955. Bylo mi pět let a byla jsem v Janských Lázních. Rok předtím jsem dostala dětskou obrnu - očkovat proti ní se začalo bohužel až o pár let později - a tak jsem tady strávila několik měsíců, na které bych nejradši zapomněla.
Mám vlastně jenom dvě hezké vzpomínky. Na můj první souzvuk a na maminku, když za mnou přijela a já ji v tmavé chodbě objala a ona krásně voněla.
Každou noc jsem brečela. Nejenom já. Někdy se ve dveřích pokoje objevila sestra, zvedla ze mě deku, otočila ji, hodila ji zpátky a odešla. Brečela jsem dál, s tím rozdílem, že jsem teď u obličeje měla šňůrky, kterými se povlečení zavazovalo. Šňůrky byly vždycky rozvázané. Přestala jsem brečet a zkoušela jsem je zavázat. A tak jsem se po nocích naučila zavazovat tkaničky. Vlastně to byl od té sestřičky dobrý fígl...
Jednou jsem seděla na chodbě a zavazovala si boty. Sice tím svým zvláštním způsobem, ale drželo to! Kolem mě běhal nějaký kluk s rozvázanými botami. Pak se zastavil a koukal na moji levou nohu, která byla slabší než pravá. Usmál se. Když jsem si boty zavázala, sedl si vedle mě a rukama, které byly pokroucené, ukázal na své rozvázané boty a na mé zvláštně zavázané tkaničky. Usmál se podruhé. Přikývla jsem a taky jsem se usmála. A pak jsem mu boty zavázala. Seděli jsme potom vedle sebe a koukali na své zavázané boty. Měli jsme souzvuk.
Už nikdy mě pak rodiče do lázní nedostali a mně chyběla konfrontace s postiženými, i když jsem si to neuvědomovala. V sedmnácti mě pozval domů na návštěvu kluk o pár let starší než já, měl také obrnu a chodil jako kachna. Jeho mamince jsem se líbila. Myslela si, že to dáme dohromady. Tehdy jsem prožila druhý souzvuk.
Poprvé jsem s někým mluvila o tom, jaké to je, když na nás zdraví civí, vzpomínali jsme na lázně, ukazovali si svoje nohy, smáli jsme se, jak se on snaží donést kafe na tácku, aby ho nerozlil. Nedali jsme to sice dohromady, ale nikdy na tenhle druhý souzvuk nezapomenu. Byl zvláštně očistný. Pomohl mi, abych o pár let později mluvila o svých problémech se zdravými...
Na třetí souzvuk jsem si musela počkat až do roku 2001. Sešla jsem se tehdy se svým nakladatelem (o kterém jsem v té době ještě nevěděla, že se stane mým nakladatelem) a poprvé v životě jsem mluvila o svém psaní s někým, koho to zajímalo, kdo mluvil stejnou řečí a poslouchal mě tři hodiny!
Nelituju, že mé souzvuky jsou zatím jenom tři. Mám je v paměti, jsou krásné, pomáhají mi a nikdy na ně nezapomenu. Ale kdyby se dávaly za souzvuky zlaté medaile, dostal by ji ten, o kterém mi před lety vyprávěla kamarádka.
V září v roce 1998 se psalo v MF DNES na třech stránkách o týraných ženách. Bylo tam všechno. Konkrétní příklady týraných žen, typy násilníků, telefony, kam se může týraná žena obrátit, návody, jak se má chovat, co si má s sebou při odchodu z domova vzít. Všechno tam bylo. Moje kamarádka se s podobným článkem setkala poprvé.
Měsíc jí trvalo, než strávila skutečnost, že její situace není výjimečná. Že takových žen, jako je ona, jsou tisíce. Že to není ona, kdo by se měl stydět za to, že ji její manžel, středoškolský profesor, zamkne na balkoně, protože koupila housky, na kterých nebyla sůl. Že takových kreatur, jako je její manžel, kterého žáci obdivují a kolegové respektují, jsou mezi námi tisíce.
Když tohle všechno strávila, přišla za mnou a vyslovila to poprvé. "Jsem týraná žena." Pak mi ukázala stránky MF DNES, které už byly neustálým čtením skoro nečitelné. "Otevřelo se mi okno z vězení," řekla. Za další měsíc vytočila telefonní číslo ROSY. 602 246 102. Ozvala se jí Zdena Prokopová.
A tehdy, v listopadu 1998, došlo k souzvuku, kterému bych dala zlatou medaili. "Já mám problém… muž mě týrá… fyzicky i psychicky… jsem s ním patnáct let, máme dvě děti a je to čím dál horší…" řekla moje kamarádka do telefonu a celá se třásla. Odpověděl jí příjemný hlas Zdeny. "Jsem moc ráda, že jste nám zavolala… můžete mluvit?" V tu chvíli kamarádka věděla, že zavolala na správné číslo. "Ano, teď můžu. Ale kdyby přišel, tak to položím a zavolám jindy…" Chcete vědět, jak to s mou kamarádkou dopadlo? Prý je Zdena Prokopová anděl. A andělé jsou kolem nás proto, aby nám pomáhali… P. S. A telefonní čísla mají pořád stejná.
|
|
Autorka Irena Fuchsová je kolínská spisovatelka. Napsala (zatím) sedmnáct knih, jejichž tituly shodně začínají slovem Když... Takzvaně civilním povoláním je suflérka neboli nápověda. Po dlouhých letech v kolínském divadle přešla do Prahy a nyní podpírá paměť hercům Činoherního klubu. Je vdaná, má syna a dceru a čtivé internetové stránky
