Vizitka
|
"Chtěla jsem zkusit, jestli utáhnu přímý přenos," říká v rozhovoru pro pondělní magazín Ona Dnes pediatrička. Lékařské profese se však kvůli televizi vzdát nechce.
Kolik vážilo nejmenší dítě, které jste držela v dlaních?
Úplně nejmenší mělo 470 gramů. Byl to chlapeček, který se narodil okolo čtyřiadvacátého týdne těhotenství. Dnes je z něj velký kluk a je naprosto v pořádku. Měla jsem pak v rukou i menší děti, ale to nikdy nedopadlo dobře.
Jaký je to pocit, chovat tak malé dítě?
Ono se to špatně popisuje. Moji známí si představují, že předčasně narozené děti vypadají ještě jako embrya, a bývají překvapení, když jim říkám, že takhle staré dítě má hlavičku, nožičky, vlásky. Byl to krásný pocit, zároveň je to ale malé stvoření, které je strašně křehké. Cítíte obrovský respekt.
Bála jste se, že mu můžete něco udělat?
Určitě. Hlavně na začátku, když nemáte žádnou praxi, se to opravdu může stát. Stačí málo. Když třeba na dítě položíte nějaký nástroj, byť sebelehčí, má okamžitě otlak. Musíte si opravdu dávat pozor, kam co odkládáte, jak mu nalepíte náplast, jakou použijete.
Co jste prožívala, když vám poprvé před očima zemřelo dítě?
Bylo to strašné. Nejde o to, že to bylo poprvé, strašné je to vždycky. Já jsem měla první zážitek se smrtí čtrnáct dní po nástupu do práce. Dítě se narodilo mrtvé, už na sobě mělo posmrtné skvrny, přesto jsem se snažila je za každou cenu oživit. Byla jsem nešťastná z toho, jestli jsem něco neudělala špatně, jestli by zkušenější lékař reagoval jinak, ale pitva prokázala, že dítě bylo mrtvé už při narození.
Cítíte v takových chvílích bezmoc?
Pro mě je nejhorší ten pocit, když se snažíte dítě zachránit, děláte všechno možné, ale najednou vám jeho život vyprchává mezi prsty. Vy to chcete zvrátit, jenže stejně víte, že to dopadne špatně. Není nic horšího, než stát nad postýlkou s mrtvým dítětem. Nikdo, kdo to nezažil, si to nedokáže představit. V ten okamžik zestárnete o deset let.
