Jakou známku byste si dala v předmětu babička?
Dvojku. Nejsem babička, co splňuje všechny předpoklady, jak by měly babičky fungovat.
Jak podle vás funguje babička na výbornou?
Je babičkou na plný úvazek, jakou známe z dob Boženy Němcové. O vnoučata pečuje neustále, což se o mně rozhodně říct nedá, protože mám dost svých aktivit. Myslím, že takové typy už ani moc nefungují. Je jich málo.
Z vašeho tónu hlasu se dá vyčíst, že není třeba litovat. Chápu vás správně?
Soňa Kodetová (64)* Narodila se 8. 4. 1945 v Bratislavě. |
Od vás se po smrti manžela očekávalo, že jen mírně přehodíte výhybky a místo péče o něj se budete starat o vnoučata. To se nestalo. Začala jste studovat. Proč jste se vydala tímto směrem?
Já jsem tahle očekávání skutečně nenaplnila. Když zemřel manžel, řekla jsem si, že se někam musím vrhnout a něco dělat. Doma bych nevydržela. Ale výhybku jsem nepřehodila až tak zásadně. Už když děti dospěly, začala jsem se věnovat i jiným věcem. Dvacet let působím tady u nás v Točné v komunální politice. Po revoluci jsem zde zakládala Občanské fórum a pět let dělala oblastní manažerku ODS. Po smrti manžela jsem měla pocit, že mně pouze komunální politika nestačí, tak jsem šla ještě studovat.
O vašem manželství se ví, že Jiří Kodet vás potřeboval mít skoro pořád doma. Musela jste si u něj prosadit svoji politickou kariéru?
On skutečně trpěl, když jsem se vzdálila z domova na delší dobu než hodinu. Řešila jsem to proto tak, že jsem si plánovala akce na dobu, kdy hrál v divadle a nebyl doma. To mu pak moje nepřítomnost nevadila. Mé odchody z domu toleroval jen v předvolebních kampaních. Chtěl, aby ODS vyhrála, a nevadilo mu, když jsem se víc věnovala politice.
Proč na vás byl tak strašlivě upnutý?
Přesně to nedovedu vysvětlit, ale u něj to byla opravdová fixace. Chtěl mít pohromadě svoji rodinu. Možná za tím stálo určité trauma z dětství. Jeho rodiče se rozvedli, později emigroval nevlastní otec a on pendloval mezi mámou a tátou, který založil novou rodinu. Rodina se mu vlastně dvakrát rozpadla a nikde to pořádně nefungovalo. Pak se oženil, měl dceru, ale zase mu to nevyšlo, rozvedl se. Když si vybudoval rodinu se mnou, byl šťastný. On byl tradicionalista, který chtěl mít všechno pod kontrolou. Měl rád, když byly všechny knížky na svém místě, křesla stála tam, kde měla stát.
Jak jste tohle mohla vydržet! Nelezlo vám takové chování na nervy?
Nelezlo, já mám taky ráda, když jsou věci na své místě. Pak se cítím dobře. On nebyl puntičkář, který chodí v rukavičkách a honí vás, že je někde prach. Nelpěl na tom, aby bylo perfektně vyluxováno. Naopak. Vždycky jsme měli psy a nikdo se u nás nezouvá. U něj byl podstatný pocit útulného domova, potřeboval vidět, že je všechno na svém místě. Když to tak bylo, byl klidný.
Svatba s Jiřím Kodetem
Manžel byl pověstný svými výbuchy vzteku. Hádali jste se spolu, nebo jste v zájmu klidu v rodině raději ustupovala?
Hádali jsme se, a strašně! Já jsem nebyla ta, která by mu všechno odkývala, submisivní a podřízená. Hádali jsme se do krve, často o úplných nesmyslech.
Uměla jste svého muže poslat "k šípku"?
Samozřejmě. Nenechala jsem si všechno líbit. Kolikrát v rozčilení sednul do auta s tím, že odjíždí, když jsem na něj ošklivá. Já byla hrdá a ještě jsem ho v odjezdu podpořila. Ale za hodinu byl zpátky.
Dovedl se omluvit?
Tak to zase ano. V našem vztahu jsem to byla spíš já, která neustoupila a neomlouvala se. Mlčela jsem. Jeho omluvy byly zvláštní. Měly úroveň. Ne, že by přišel jako spráskaný pes. Vrátil se a typickým hrdým hlasem s noblesou řekl: "Já jsem to trochu přehnal. To byla hloupost." U někoho by tohle vypadalo jako póza, u něj to byla samozřejmost. Stále zachovával dekorum. Neztratil ho ani při nemoci. Sedli jsme si na půl hodiny ven a mlčeli. Já jsem řekla: "To jsme si hezky popovídali." A on na to: "Viď." Náš vztah byl už tak daleko, že jsme si nemuseli nic říkat, přesto nám bylo dobře.
Pocházíte ze Slovenska. Jak jste se vůbec seznámili?
S rodiči jsme se přestěhovali do Prahy. Po střední škole jsem se živila kreslením titulků k televizním inscenacím. Jednou jsem měla s někým schůzku v Činoherním klubu a potkala Jirku. Hned na mě vyrukoval, koho hledám. Na to jsem mu odpověděla: "Vás teda určitě ne!"
To jste si dovolila dost. Na takové jednání asi nebyl zvyklý, že?
Myslím, že ne. Za čas jsme se úplně náhodou potkali v obchodě na Malé Straně. Dovolila jsem mu, aby mě doprovodil domů, ale dál ho nepozvala. Musím přiznat, že jsem se ho trochu bála. Jirka neměl dobrou pověst, byl považovaný za donchuána, navíc jsem měla vztah, ale přijala jsem jeho pozvání do divadla. Když jsme odcházeli z představení, zrovna bral gáži. Šli jsme na večeři a on ji tam celou nechal. Bylo to asi 800 korun.
Udělalo to na vás dojem?
Spíš naopak. Šel mě opět doprovodit domů a ani tenkrát jsem ho nepozvala dál. To už byl namíchnutý, nečekal to. Ale domluvili jsme si rande a od té chvíle mě nepustil. Už nebyla možnost odejít.
Vlastně jste ho dostala na to, že jste se mu nevrhla kolem krku.
Možná by to fungovalo i jinak, ale já se nechovala tak, jako to dnes často vidíte, že ženy padají mužům do náruče. Vždycky je dobré, když chlap musí o ženskou bojovat. Platilo to tenkrát, platí to i dnes. Myslím, že si dnešní holky komplikují život, když role mění. Muži jsou tím zaskočeni a také se mění. Nejsou galantní. Já sama od mužů zažívám neuvěřitelné věci. Když vcházím do dveří, nepustí mě, na ulici do mě strčí a ani se neomluví. A to už vůbec nemluvím o zdravení. Posledních pár gentlemanů abyste prstíčkem hrabala. Nejhorší je, že se tak chovají nejen mladí, ale i starší muži.
Napadá vás, jak z mužů zase udělat gentlemany?
Možná tak jednají, protože od nich ženy slušné jednání nevyžadují. Měly bychom trvat na tom, aby se chovali jako opravdoví muži.
Myslíte v duchu přísloví chytrému napověz, hloupého kopni a pozdravit muže první?
Rozhodně ne! Měly bychom takové muže úplně ignorovat. Aby se zase naučili zdravit a chovat se slušně. Abychom jim ale nekřivdily, i naše chování se změnilo. Ženy mluví sprostě, chovají se nežensky, podbízejí se mužům.
Vašeho manžela mám za bonvivána, elegána a šarmantního pána...
...tak to jste měla toho elegantního bonvivána vidět ráno na zahradě. (smích)
Jak vypadal?
Jirka byl pyžamář. Když byl doma, den trávil v pyžamu a županu. Nebavilo ho se stále převlékat. V divadle to dělal neustále, proto doma miloval absolutní pohodlí. I na zahradě dělal v županu. Nebyl doma ten typ muže jako třeba Oldřich Nový.
Chtěla jsem se zeptat, zda byste ho označila za muže rodinného typu?
Kdyby neměl mě, tak asi ne. Nebyl by takový. Mezi námi nastala určitá symbióza. Potřeboval někoho, kdo by rodinný život usměrňoval a on v něm byl jenom určitým článkem. Nevím, jestli mi rozumíte, ale představte si klasickou hierarchii - já byla udržovatelka teplého krbu, on byl pán, který nosil kořist.
Mohl by žít se ženou, která by dělala kariéru?
Rozhodně ne. Mít vedle sebe ambiciózní ženu, tak by vztah nefungoval. A on to věděl. Mohl si vybrat za partnerku některou z kolegyň, ale záměrně to neudělal.
Bylo vám tohle všechno jasné od začátku?
V podstatě ano. Když jsme spolu začali chodit, neměla jsem v úmyslu se vdávat, zakládat rodinu, plánovala jsem si jiný život. Tenkrát to vypadalo, že bych si mohla otevřít butik a navrhovat módu. Jenže když jsem ho poznala, nastal takový souběh okolností, který všechno změnil - okupace, rodiče emigrovali, rozhodnutí, že se s Jiřím odstěhujeme z Prahy do Těptína na chalupu.
Nikdy jste nechtěla jít do práce, mít vlastní peníze, být nezávislá?
To byla jedna z našich prvních hádek. Chtěla, ale manžel tohle vůbec nechápal. Řekl, proč bych měla chodit do práce, když se o mě a o rodinu postará. Navíc kdybych pracovala, vůbec bychom se neviděli. Ráno bych odešla, odpoledne dorazila domů a on už by byl v divadle. Zpětně musím říct, že můj nejsilnější pocit v našem vztahu byl pocit jistoty. Věděla jsem, že se opravdu postará, za každých okolností, že se mám o koho opřít a mohu se na něj spolehnout. Byla jsem pod jeho ochranným deštníkem. Když umřel, najednou jsem zjistila, že se o určité věci musím bát a bojovat o ně.
Čeho se teď bojíte?
Jedině toho, že budu bezmocná a ocitnu se v nějaké léčebně. Děsím se, že bych měla skončit v nějakém takovém zařízení. Děti by mě tam nedaly, ale nevím, co by vymyslely, kdybych byla úplně závislá na jejich pomoci.
Ve stejné situaci jste se ocitla s mužem. Jak jste to vyřešila?
Nedovedla jsem si představit, že bych ho někde nechala, přitom byl půl roku před smrtí ležící a ani před tím to nebylo o moc lepší. Ale existuje spousta cest, jak se i v takové situaci o druhého postarat. Přestavěla jsem koupelnu, najala jsem ošetřovatelky, abych všechno zvládla.
Jenže na to je třeba dost peněz. Může si tohle dovolit člověk s běžným příjmem?
Může, jen je třeba pořádně se zajímat o to, na co všechno máte nárok. Existují instituce, které k vám domů posílají dvakrát denně pečovatelku zadarmo. Musí vám ji napsat obvodní lékař, což je trochu problém, protože ne vždy se jim chce. Oni tím přicházejí o peníze. Máte také nárok na zdravotní pomůcky. Těch možností je řada, ale musíte si je vyhledat.
Otevírá vám jméno Kodetová dveře?
Všude ne, ale většinou ano. Jak říkal můj muž, to je kouzlo uniformy. Oproti ostatním mám výhodu.
Soňa Kodetová s bratrem Jiřího Kodeta Kristiánem
Skoro každé ženě na mateřské po nějaké době klesne sebevědomí. Vy jste byla doma více než dvacet let. Jak vysoké jste ho měla?
Vždycky jsem ho měla slušné, protože jsem se pořád o něco zajímala. Nikdy jsem se nenudila, neměla jsem na to čas. Měla jsem přehled, poslouchala Svobodnou Evropu, navštěvovala nás spousta přátel, četla jsem a především jsem hodně mluvila s manželem. Naše rozhovory byly pro mé sebevědomí dost podstatné. Když se večer vrátil z divadla, rozebírali jsme nejrůznější situace. Občas až tak, že už mě to unavovalo. Nechápu dnešní "zelené vdovy", že nevyužijí své situace. Mohou se vzdělávat, učit jazyky, malovat, pomáhat jako dobrovolnice... Divím se, že někdo je schopný svůj mozkový potenciál nevyužívat a jede jen na půl plynu.
Vy na půl plynu nejedete. Třetí rok studujete vysokou školu. Bolí učení po takové pauze?
Na začátku to byl velký problém. Do školy jsem se vrátila po pětačtyřiceti letech. Musela jsem si zvolit nějaký systém učení. Inspirovala jsem se u manžela. On kdysi sice říkal, že texty se učí zbabělci a zkouší netalentovaní, ale to v posledních letech ani u něj nebyla pravda. Chodil po zahradě a učil se texty z nahrávek. Já to první dva roky dělala podobně. Všechny otázky jsem si nahrávala a pouštěla si je, kde to šlo. Teď už mi stačí si text číst. Mozek si zvykne. Nic jiného mu taky nezbývá.
Už máte titul bakalář?
Zatím jsem obhájila písemnou část bakalářské práce a teď se připravuji na státnice.
Proč jste šla vůbec studovat?
Po smrti muže jsem přemýšlela, jak dál, co budu dělat, čím vyplním prázdnotu, co nastala. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat, tak jsem si splnila svůj sen z mládí, který jsem kvůli různým okolnostem neuskutečnila. Nestuduji školu kvůli diplomu ani kvůli uplatnění, ale pro svůj osobní pocit.
Po smrti muže vám ochranný deštník dělají děti. Obě bydlí hned vedle vás. Nikdy se netoužily úplně osamostatnit?
Bára odešla v sedmnácti. Studovala, hrála v divadle a sem k nám byl problém se dostat. Zkusila si žít sama, ale zase se vrátila. Když se narodila její první dcera Lily, už bydlela u nás. Teď se vzhledem k rozrůstající rodině odstěhovala. A syn vlastně nikdy neodešel. Občas vyjel do světa, ale nikdy nebyl odstěhovaný.
Bára hraje, ví se o ní, ale co dělá váš syn?
On nechce, abych o něm moc mluvila. Když nastoupil na obchodní akademii, těšila jsem se, že bude mimo kumšt. Jenže ve druhém ročníku s kluky založili rockovou kapelu a dnes se věnuje hudbě.
A zajišťuje mu váš "mama hotel" servis se vším všudy?
Vůbec ne. On to hlavně nechce. Převzal starost o dům a zahradu a myslím, že na rozdíl od puberty to dělá rád. Když jsem mu tenkrát řekla, aby posekal zahradu, udělal to s očima v sloup. Před časem odjel do Indie a mailem se ujišťoval, jestli sekám zahradu, a ještě mi dával instrukce, že nejlepší je to na druhý stupeň, protože první seče moc krátce. (smích)
Nepřipadáte si občas jako dítě pod dozorem svých dětí?
Když muž umřel, občas jsem někam zašla sama. Děti z toho byly úplně zaskočené. Jednou jsem takhle přišla hodně pozdě a raději šla potmě, aby náhodou neviděly, v kolik jsem se vrátila.
Moc pěkná historka. Šedesátiletá žena se bojí přijít pozdě v noci domů, aby to neschytala od svých dospělých dětí.
Teď už je to přešlo, zvykly si, ale chvíli to tak opravdu fungovalo. Vyjmenovávaly, co všechno se mi může cestou domů v noci v autobusu stát. A já si přitom představila dobu, kdy jim bylo sedmnáct a říkala jsem jim stejné věty.
Platí tedy, že životní role se v určitém věku otáčejí?
U nás se role opravdu obrátily. Je to roztomilý koloběh života. Děti mi například pomáhají s placením školného na vysoké.
Jednoduše přijdete a řeknete: "Báro, Honzo, potřebuju peníze na školu"?
A proč ne? Já jsem jim dala možnost studovat, vyjet do ciziny, tak jsem řekla, že by mi to měli splatit. Studuji na soukromé škole. Jeden semestr stojí pětadvacet tisíc, za rok je to padesát tisíc. Zaplatili mi jich několik, hodně mi pomáhá i Bářin partner Pavel Šporcl. Syn mě nabádal, jestli jsem si nemohla vybrat jinou školu, ale nemohla. Na státní vysokou už se kvůli věku nedostanu. Občas tedy trochu protestují. Mám pocit, že se jim to na jednu stranu líbí a na druhou z toho mají divný pocit. Ono u nás pořád není zvykem, že se žena v šedesáti osamostatní a žije si svůj život.
