Nárok na místo ve školce pro dvouleté děti je další snahou státu, jak zařídit, aby matky malých dětí zůstávaly doma kratší dobu než tři roky. Podle socioložky Dany Hamplové ze Sociologického ústavu Akademie věd je to však marná snaha.
„Sociální politika státu nemá na spokojenost matek až tak velký vliv. Nenašla jsem jediný faktor, který by hrál podstatnější roli,“ uvedla Dana Hamplová v rozhovoru pro deník MF DNES. V celkových číslech jsou dokonce ženy ze zemí, kde se vracejí do práce rychle, méně spokojené.
Proč jste se rozhodla zkoumat, jestli jsou zaměstnané matky šťastnější?
Obecně se zabývám tím, jak jsou lidé šťastní a spokojení. A když jsem sledovala diskusi, která se vede kolem dvouletých dětí a toho, jestli mají, nebo nemají mít nárok na místo ve školce, říkala jsem si, že by mě zajímalo, co na to říkají empirické výzkumy u matek takto malých dětí. A ke svému překvapení jsem zjistila, že se touto věcí nikdo nezabýval. Nejen v Čechách, ale ani jinde. Našla jsem studie, které srovnávaly matky pracující a nepracující, ale ne u takto malých dětí. Tak jsem se podívala na data.
Jaká data?
Vycházela jsem z Evropského sociálního výzkumu, pro který se sbírají data ze 26 zemí. Analýz jsem udělala hned několik, paralelně vedle sebe. Srovnávala jsem nejen jednotlivé země, ale i různé podskupiny, „typy“ matek. Například vzdělané ženy, které pracují v kancelářích, s ženami, které pracují v továrně na směny.
Dana Hamplová
|
A k čemu jste došla?
Že ženy, které pracují, nejsou v průměru šťastnější nebo spokojenější než ženy, které jsou s dětmi v tomto věku doma. Samozřejmě, jde o průměrná čísla. Zajímavé přitom je, že nastavení sociálního systému nemá na celkovou zaměstnanost žádný vliv. Dívala jsem se na to, jak ji ovlivňují například různé typy danění, na to, jaké typy rodin zvýhodňuje, na nastavení systému předškolní péče. Předpokládala jsem, že právě to budou faktory, které budou ženy tlačit buď na pracovní trh, nebo domů, ale ukázalo se, že to zaměstnanost ani spokojenost neovlivňuje. Sledovala jsem to i podle různých podskupin „matek“, například podle posledního zaměstnání. U žen ve vyšších pozicích, které mívají také větší svobodu organizovat si pracovní čas, jsem předpokládala vyšší motivaci i spokojenost. Ale ani to se nepotvrdilo, je mezi nimi řada žen, které by mohly dále pracovat i s malým dítětem, ale zůstat doma pro ně představuje vyšší hodnotu. Dokonce se ukázalo, že v severských zemích a ve Francii, což jsou takové vlajkové lodi harmonizace rodinného a pracovního života, pociťují ženy největší konflikt. Nejvíc si stěžují, že se jim těžko práce a rodina slučují.
Čím to je?
Dá se to vysvětlit tím, že jsou na štědrou sociální politiku už zvyklé, tedy čistě subjektivním pocitem. Ale je tu i jiné možné vysvětlení, a to je zásadnější. V těchto zemích je zaměstnanost u matek považována za normu, pracují i ty ženy, které by se v jiných zemích do zaměstnání tak rychle nevracely. Ty pak posouvají celková čísla spíš negativním směrem. Tam, kde je zaměstnanost matek nižší, pracují jen ty ženy, které jsou motivované, pracovat chtějí a mají k tomu dobré podmínky. Proto si také méně stěžují.
Jak to tedy udělat, aby se matky cítily spokojeněji?
Dát jim možnost volby, netlačit je jedním směrem. I v rámci stejných sociálních skupin jsou lidé s různými cíli a hodnotami, a to by sociální politika měla respektovat.
Kam patří česká sociální politika? Je opravdu štědrá k matkám, které zůstávají doma?
To je jasná charakteristika českého sociálního systému. Podporuje v raném věku dítěte domácí péči, zatímco jinde podporují spíše péči institucionální.
Opravdu jste nenašla jediný parametr v nastavení sociálního systému, který by ovlivňoval, jestli se zaměstnané matky malých dětí budou cítit spokojené?
Diskuse o sociální politice jsou obvykle velmi ekonomizující v tom smyslu, že si představují člověka jako racionální bytost. Představa je, že když správně nastavíme sociální systém, lidé se podle něj racionálně zařídí a změní podle něj své hodnoty. Ale ono je to složitější. Představa, že když změníme sociální systém, lidi se přizpůsobí a změní i systém hodnot, mi připadá naivní.
A není i české přesvědčení, že matka má být do tří let doma s dítětem, výsledkem takové změny sociálního systému? Jak dlouhou má u nás historii?
Vlastně docela dlouhou. Zhruba tříletý přelom tu byl už v 19. století, není to nic úplně nového. Samozřejmě pak je tu komunistická minulost. V 50. letech byl tlak na to, aby se matky vracely do práce prakticky okamžitě, ale reakcí nebyla emancipace žen. Začala demografická krize a přestaly se rodit děti. Když si komunisté v 70. letech potřebovali lidi koupit, nabídli propopulační opatření, která byla formulována už na konci 60. let včetně prodloužené doby rodičovské dovolené, která se pak v 80. letech ještě prodlužovala. Reflektovalo to u nás zakotvenou představu o tom, že individuální výchova je důležitá. My dnes často poukazujeme jako k ideálu na Skandinávii. Jenže ta je v mnoha ohledech mnohem více kolektivistická. Vychází to i z tradice protestantské sociální kontroly, společenské sounáležitosti, která není tak úplně přenositelná do podmínek střední Evropy.
Z čeho vychází český pohled na to, jak má vypadat péče o dítě?
V protestantské tradici je velký důraz na komunitu, v křesťanské na rodinu. A Češi jsou tradiční katolickou společností, i když to tak dnes nevidíme. Pro luteránskou a kalvínskou společnost byla důležitá sociální kontrola. Tak například v Nizozemsku nemají záclony a říkalo se, že je to proto, aby bylo pod kontrolou, co se děje za zavřenými dveřmi. To v katolických oblastech nikdy nebylo, rodina byla důležitější. Už jen to, že manželství je v katolickém náboženství svátost, zatímco v protestantském občanská smlouva, vypovídá o různých úhlech pohledu.
Myslíte, že to může vysvětlit různý pohled například v případě bratrů Michalákových, které norská sociálka odebrala z rodiny kvůli podezření ze zneužívání, a přestože se nepotvrdilo, rodičům je nevrátila?
My vycházíme z toho, že rodiče, i když nejsou dokonalí, mají k dítěti nejblíž. Že přirozená vazba je natolik silná, že pokud nejde o extrém, je pro dítě nejlepší zůstat v rodině. Když se takové případy medializují, je tu vždy obrovský společenský tlak, aby se dítě vrátilo do rodiny. Ve Skandinávii, a to, co řeknu, je kontroverzní, je zvlášť mezi vzdělanými lidmi, kteří pracují i v sociálních službách, silné přesvědčení o tom, že sociální vazby jsou konstrukt a že je vlastně jedno, jestli dítě vyrůstá s vlastním rodičem. Že tuto sociální roli může plnit i někdo jiný. U nás je naopak velmi silně zakořeněný názor, že biologickou vazbu a zejména vztah mezi matkou a dítětem nahradit nelze.
Říkala jste, že ideální je dát lidem na výběr. Český sociální systém sice stále nejvíc počítá s tříletou rodičovskou dovolenou, ale dává mnohem více možností než ještě třeba před patnácti lety. Vícerychlostní rodičovská, možnost si při rodičovské přivydělat. Ovlivnilo to nějak zaměstnanost českých matek?
Podívejme se například na možnost neomezeného přivýdělku. Základní myšlenka byla, že lidé budou moct využít peníze na to, aby si najali chůvu, a budou se rychleji vracet do práce. Systém dal ženám flexibilitu, ale ony ji nijak masově nevyužily, zůstaly doma. Mám kolegu, Američana, který nechápe, proč si všichni myslí, že se má rodičovská využít k tomu, aby rodič zůstal doma s dítětem. Češky obecně nemají problém najmout si někoho na úklid, ale najmout si chůvu, svěřit dítě někomu cizímu, to není u nás obvyklé. Ještě tak ho dát do instituce, kde na to má učitelka kvalifikaci. Populace jednoduše na snahy autorů zákonů nereaguje vždy tak, jak si představovali.
Dvouleté děti do školek nepatří, nejsme zdravotnice, míní ředitelky |
Zareagují ženy podle očekávání na to, že budou mít nárok na místo ve školce pro dvouleté dítě a budou se rychleji vracet do práce? Zatím je řada lidí proti tomu vůbec jim tuto možnost dát.
Ta reakce je vlastně překvapivá, čekala bych ještě větší odpor už proti povinné předškolní docházce, protože tam lidé flexibilitu ztratili. Dítě musí chodit do školky pravidelně.
Pokud jde o návrh povinně přijímat do školek dvouleté děti, řada lidí si myslí, že tak malé děti tam nepatří.
Možná je v tom i strach z toho, že by to do budoucna mohlo vést k radikálnějším změnám, že sociální systém bude ženy k návratu do práce nutit. Negativně je vnímán také tlak Evropské unie a dalších mezinárodních organizací, které naši dlouhou rodinnou dovolenou nemají rády.
Zabýval se někdo tím, co víc prospívá dětem? Jaký je rozdíl mezi tím, když vyrůstají v Česku a jsou doma do tří let, a třeba v Norsku?
Na to legitimně odpovědět nelze, museli bychom vzít v úvahu obrovskou řadu faktorů. Mohu jen říct, že české populaci vyhovuje delší rodičovská a že je to dlouhodobý trend. Politika zaměstnanosti má na chování rodičů minimální vliv, a to platí nejen u nás. Když mluvíme o připravované změně v předškolní péči u nás, s tím, že lidé nereagují úplně podle očekávání, mají zkušenost například i v Norsku. Změnili systém péče o malé děti, ale zaměstnanost se nezvýšila, jen se posunul důraz z neformální na institucionální péči. Lidé se chovají racionálně, využívají ekonomických výhod, ale ne vždy způsobem, jak si to zákonodárce představoval. Tak jako u nás s možností neomezeného přivýdělku, kdy se předpokládalo, že se ženy budou vracet do práce po dvou letech a peníze z rodičovské použijí na chůvu. Využívají to jen ojediněle.
