Ztráta člověka je vždy bolestná. Někdy přichází náhle, jindy je svým způsobem očekávaná, a pokaždé zasáhne. Smutek po odchodu blízkého člověka+ je normální, a stejně tak jsou přirozené rozdíly v jeho vnímání s ohledem na konkrétní okolnosti, životní zkušenosti i roli, kterou daný člověk zastával ve vašem životě.
Zneklidňující pocity
Období smutku přináší pocity, které pozůstalý dříve tak intenzivně neprožíval. Osamocenost, beznaděj, neklid a prázdnota se mísí s bolestí, ale třeba i se vztekem nebo výčitkami.
Člověk si mnohdy připadá jako na horské dráze, jak často se nálada mění. Přidávají se také tělesné projevy jako únava, poruchy spánku, svírání na prsou, problémy s jídlem (málo, nebo moc), někdy ztráta zájmu o cokoliv, jindy horečnatá aktivita. Všechny tyto a další pocity či prožitky jsou běžné. I když se jejich intenzita mění a nezřídka můžou být protichůdné.
Například pečující o dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné se zmítají v náladách, kdy si na jedné straně uvědomují, že smrt byla vysvobozením, na druhé straně se v duchu či nahlas ptají: „Jak jsi mi to jen mohl udělat?!“
Různorodé pocity a myšlenky nechte přicházet a odcházet. Nepopírejte ani se v nich neutápějte. To ale neznamená, že si jednu a tutéž otázku nebudete klást vícekrát. I to je normální.
Je to moje chyba?
„Naše maminka byla dlouho nemocná, měla rakovinu prsu. Nechtěla se přestěhovat ke mně ani k jinému sourozenci. Tak jsme za ní se sestrou a bratrem jezdili na střídačku, pomáhaly také pečovatelky, v posledních několika letech nebyla den sama. Původně si přála zemřít doma, jenže to už pak nešlo, měla neutišitelné bolesti, špatně dýchala. Odvezli jsme ji do hospicu. Střídali jsme se i tam, poslední čtyři dny jsem u mamky přespávala, hladila ji, držela za ruku. Vlastně jsem si přála, aby už odešla a skončilo trápení.
Přáli jsme Ondrovi a věděli, že je to naposledy, vzpomíná matka |
Je to pomalu tři měsíce, co zemřela, a od té doby si pořád něco vyčítám. Jestli jsme se starali opravdu dostatečně, zda jsme s ní neměli jít k lékaři dřív, aby se to podchytilo včas... Nejsem věřící, přesto často koukám na nebe a říkám si, kde teď asi je,“ vypráví čtenářka Libuše (43 let).
Kde maminka naší čtenářky a další zemřelí jsou, nevíme. Spíše si přejeme a tiše doufáme, že po nich zůstaly duše nebo energie. Možná pomáhají jiným lidem, třeba také vám, aniž to tušíte. A k otázce viny? Pozůstalí se mnohdy obviňují, co všechno udělali špatně. Na to je jednoduchá odpověď: Dělali jste to, co jste v daných situacích mohli a připadalo vám to správné. S informacemi, pocity, časem i energií, které jste v tu chvíli měli.
Kdo a co ještě může pomoci1. Netrpte se sami 2. Smutek se dá sdílet 3. Papír snese hodně |
Jak ze smutku pomalu ven
Mnohdy se lidé potřebují ze zármutku vypovídat, mnohokrát, s různými lidmi. Jiní raději zůstávají se smutkem sami. Další pomoc nabízí skupiny pozůstalých, které se scházejí, například při hospicích, kde můžete zjistit, že vaše prožitky jsou normální i že nejste jediní na světě, komu se něco strašného přihodilo. Společenství lidí, kteří sdílejí obdobné, má velkou sílu.
Ani na smrt nemocné dítě není jen tělo, říká šéfka dětského hospice |
„Tatínek zemřel v loni v létě, náhle, autonehoda. Vlastně až po jeho smrti jsme zjistili, jak moc nemocné měl srdce a že vlastně žil na dluh. Teď to možná bude znít nepatřičně, ale mně po několika měsících nejvíce pomohlo vědomí, že to tak asi mělo být. A že i on by se jistě více trápil, kdyby nejdřív odešlo některé jeho dítě nebo vnuk. Jak ale rychle umřel, nestihla jsem mu hodně věcí říct, probrat dávná nedorozumění, připomenout, co pro mě znamenal. Tak jsem mu začala psát esemesky, které jsem ale posílala sobě. Moje maminka si zase psala deník a brácha, který se o taťkovi nechtěl moc bavit, se pustil do kreslení. On, který s kresbou ,zamrzl‘ někdy v šesti letech, malování mu vážně nikdy nešlo,“ usmívá se Žaneta (38 let).
Každý si zkrátka hledá svou cestu. Mnozí také navštěvují místa, kam chodíval zemřelý nebo kde spolu trávili čas, ptají se ho, co by udělal v různých situacích, prohlíží si jeho fotky, schovávají věci na památku.
Potřeba být s ním v určitém spojení je velká a normální. V tomto období pomáhá, když pozůstalí na sebe nejsou přísní. Je lepší žít od jednoho dne ke druhému, nemít velké plány, úřední věci vyřizovat postupně, prostě nespěchat.
Pomoc zvenčí
Ne vždy se však nejbližší lidé dokážou vzájemně podpořit a pochopení najdou spíše mimo rodinu. Možná se vám osobně nic nestalo, ale chcete pomoci kamarádce nebo třeba kolegyni. Cítíte se bezradné, jak na to?
Hlavně nedělejte „mrtvého brouka“. Ostych hraje velkou roli, ale tomu druhému neprospěje. Pokud to nedokážete vyslovit, napište mu SMS nebo mail. Možná budete překvapené, že právě na totočeká. A nabídněte takovou pomoc, jakou zvládnete. Někdo zastoupí vrbu, jiný přidá povzbuzení, další pozůstalého doprovodí na úřady nebo vezme na výlet.
Pomoc může vypadat i tak, že dotyčnému uvaříte něco dobrého, přinesete květinu nebo jakoukoliv jinou drobnost, která ho potěší nebo mu uleví. Ale mnohdy mu prospěje už jen to, že se o něj zajímáte a nehodnotíte ho. Nekomentujete jeho pocity, spíše nastavíte rameno, na kterém se může vyplakat.
Rodičům, kteří přežili svoje děti, nikdy neříkejte: Bude líp |
Co byste naopak říkat neměli? Zdánlivě motivační věty typu: „Musíš se vzchopit, nejsi sám, komu se to stalo.“ (Jenže jak se vzchopit, když se cítíte nejhůř v životě?) NEBO „To bude dobrý, uvidíš!“ (Ale kdy?), případně „Máš před sebou kus života. Přece ho nechceš probrečet.“ (Je snad špatně, že pláču?).
Nicméně se může stát, že ani dobře míněné snahy nepřináší výsledky a pozůstalý se stále trápí. Pak je namístě oslovit odbornou pomoc a upřímně, není ani důvod moc otálet. V rámci hospiců, ale i jinde existují poradny pro pozůstalé. Další pomoc nabízí psychoterapeuti či psychologové, někteří se na zármutek po úmrtí specializují. Navíc odborníci dokážou rozpoznat, kdy se dotyčný normálně trápí, nebo trpí posttraumatickou stresovou poruchou či je zármutkem skutečně paralyzovaný. To je stav, který se označuje jako komplikované truchlení (třeba od úmrtí uběhl rok, přitom bolest ze ztráty nemizí a člověk nedokáže normálně fungovat).
Cesta ze zármutku je různě dlouhá a náročná, nicméně i přesto stále svítí slunce a kvetou kytky. Nakonec přijde den, kdy to znovu objevíte. A ještě z toho budete mít radost.
