Mária KráľovičováNarodila se 7. 6. 1927 v slovenské obci Čáry. Vystudovala bratislavskou konzervatoř. Provdala se za spisovatele, novináře a básníka Mira Procházku, má 2 děti Mira a Janu, deset let je vdovou. Je stálou členkou souboru SND od 1. 1. 1948 Televize ji poprvé proslavila v roce 1957 vůbec první vysílanou inscenací "Dovidenia Luciene", v televizi vytvořila stovky dalších postav, naposledy seriál Přítelkyně, v roce 2006 získala ocenění Oto a dostala se do síně slávy. Neznámější role: Sládkovičova Marína, Shakespearova Ofélie i Julie, Čechovova Raněvská , Vojnicevová, Nina Zarječna, Dostojevského Sára, Maggie (Marylin) v evropské premiéře A. Millera " Po pádu," , Shawova Svata Jana, Iwaskiewitzova George Sandová, Cocteauova Ona v Lidském hlasu i Edith Piaf. Nyní hraje na všech pěti scénách slovenského národního divadla v šesti inscenacích. Ocenění: talent roku v r. 1947, dvě státní ceny, národní umělkyně, Zlatý krokodýl, Řád Ľudovíta Štúra I. tr., Zlatá slučka, Křišťálové křídlo, Medaile prezidenta republiky SR a desítky dalších. |
Jak to děláte, že se udržuje v tak skvělé kondici?
Upřímně? Jednoduše pracuji. Od svých patnácti let, kdy jsem našla první zaměstnání v holičství. Vlastně určitě už mnohem dříve jako děcko. Když jsem si chtěla koupit sešit do školy, musela jsem nasbírat a nasušit bylinky. Pět sešitů za šesták. Jako nestarší z pěti dětí jsem okopávala pole, sekala trávu, vodila koně při orbě, prala prádlo v Myjavě. Vzpomínky jako od Boženy Němcové, ale za mého mládí se tak na Záhoří, odkud pocházím, ještě žilo. Dalších sedmdesát let u divadla jsem neustále mezi lidmi a zároveň součástí tvořivého procesu. To už ani není práce, divadlo je má velká láska a záliba.
Stále aktivně hrajete, pořád vás herectví těší?
Divadlo mě stále nabíjí. Když jsem na scéně, nejsem Kráľovičová, nemám její starosti. Mám své kolegy, své diváky a odpovědnost za odvedenou práci. Právě jsem nastudovala záskok za mladší kolegyni a zároveň debut v operetě. Po premiéře mi děkoval generální ředitel národního divadla se slovy: „Do příští sezony ti koupíme baletní cvičky. V baletu jsi ještě nehrála.“ S představením jezdíme po Slovensku i Čechách a v březnu začnu zkoušet novou hru s režisérem Polákem.
Nikdy jste neměla chuť dělat něco jiného?
Ale vlastně máte pravdu. Původně jsem chtěla být mniškou. Obdivovala jsem, jaké jsou čisťounké a jaké mají krásně naškrobené čepce. Také mě udivovaly nádherné šaty světic. Možná mám geneticky zakódován vztah k módě. Moje maminka, selka z chudého kraje, si na obživu početné rodiny přivydělávala šitím. Koupila si šicí stroj „singrovku“, a protože měla pěkné nohy, jednoho dne si tradiční dlouhou sukni odstřihla pod koleny a od té doby se u nás nosily krátké sukně a maminka v Čárech udávala módní trendy. Kdybych měla možnost zvolit si i jinou profesi, byla bych modní návrhářkou. Vymýšlet šaty mě vždycky bavilo.
Která životní etapa byla nejhezčí?
Svým způsobem byl celý můj život krásný. Určitě ale platí, že kromě dětství je nejkrásnější mládí, zvlášť doba, kdy jsem se po přečtení novinového inzerátu přihlásila na konkurz do divadla a byla jsem přijatá. Komise mě nejprve poslala do divadla v Martine, tehdejšího centra slovenské inteligence. Tam jsem poznala řadu básníků, malířů a myslitelů, o kterých jsem se učila ve škole. Potom ta kouzelná pohádka pokračovala v Bratislavě, kam jsem odešla na konzervatoř a téměř okamžitě jsem byla obsazena do mnohých hlavních rolích v Slovenském národním divadle. Měla jsem štěstí, že jsem patřila ke generaci, která s ohromnou vášní vystoupila z temnot války do nového svobodného života: Chudík, Huba, Machata, Filčík, to všichni byli moji divadelní milenci, co mě nosili na rukách. Také jsem v té době poznala svého celoživotního partnera, narodily se nám dvě vytoužené děti.
Je nějaké období, které byste raději ze vzpomínek vymazala?
Patřím k lidem, kteří se dívají spíše dopředu než dozadu. Jistě jsou smutné chvíle, ale ty k životu patří a člověk si nemůže vybírat jen sladké rozinky z vánočky. Povahou jsem nezlomný optimista a i o lidech si pamatuji hlavně to pěkné. Souhlasím s Edith Piaf: Non, je ne regrette rien. Ne, ničeho nelituji.
Jaký význam pro spokojený život má partnerský vztah?
Rodinné, partnerské a přátelské vztahy jsou základem života. Milovala jsem vždy moudré muže a poezii. Jeden takový básník Miro Procházka mi byl přisouzen na celý život. Byl mým géniem v moři průměrnosti a nikdy jsem se s ním nenudila. Neomezoval mě v mé práci a naopak mi dával křídla. Říkávám, že jsem měla štěstí, že jsem byla dobře garážovaná.
Dodržujete stále stejný životní styl, anebo se s věkem proměnil?
Teď už mnohem méně pracuji a více čtu. Téměř půl století jsem věrná lázním Piešťany, kde trávím každoročně prázdninový měsíc. Kolegové se mě často ptávali, proč tam jezdím, když nekulhám. No právě proto, abych ten vozík nepotřebovala, říkám. Procestovala jsem velký kus světa a už mě to moc neláká. Možná ale pojedu na jarní EXPO do Milána, kam jsem pozvaná. Bude to i milá vzpomínka na mé EXPO 58 v Bruselu, kde jsem účinkovala s velkým Zdeňkem Štěpánkem pod taktovkou Alfréda Radoka.
Kde ji můžete vidětDíky hostování je známá i v Česku, 7. 2. ji mohou diváci vidět spolu se Zdenou Studenkovou v Divadle Na zábradlí v představení "Leni", které podle životopisu německé režisérky Leni Riefenstahlové nastudovala autorka hry Valeria Schulczová, a v dubnu (17. 4.) v Stavovském divadle v inscenaci Buddenbrookovci Thomase Manna. |
Jakou máte životosprávu dnes?
Kdysi jsem dokázala spát přímo závodně. Dnes už se budím brzy a první, co dělám, je, že vyměním vodu ve vázách a zaleju všechny květiny. Dodnes jich dostávám velké množství a skoro bych si mohla otevřít květinářství. Snídám stále stejně: nejdřív banán. Jeho šlupkou si pak zároveň natřu tvář a ruce. Pak si rozmíchám jogurt s medem, vločkami a ořechy, dám si ovoce a jednu topinku se sýrem nebo šunkou a čaj. Na desátou hodinu jdu pěšky do divadla na zkoušky. Zimní období mi tak úplně nesvědčí, chybí mi slunce, které je můj reflektor, co mě nabíjí. Mám v současné době na repertoáru šest her, omezila jsem televizi, rozhlas a dabing, ale i tak jsem vytížena řadou setkání, vernisáží, jsem rychtářkou Záhoráků, bývám členkou recitačních porot a pochopitelně se chci věnovat vnoučatům a rodině.
Ke správné životosprávě patří pohyb. Co vy a sport?
Celý život chodím na hranici běhu. Neustále někam spěchám a bohužel i ve chvílích, kdy nemusím, takže to vypadá, že stále závodím. V divadle chodím pěšky do pátého patra a občas předběhnu i výtah. Asi jsem si to přinesla z domova. V dětství jsem běhávala pět kilometrů ze školy ve vedlejší vesnici hodně rychle, aby mi sourozenci nesnědli oběd.
Jak moc pro vás byla v životě důležitá péče o vzhled, pleť a tělo?
Žena má povinnost o sebe pečovat, jde o zvyk a důslednost, pak je vše jednoduché. Mám takové krédo: žena musí vypadat dobře i v truhle. Hlavně by se měla sama sobě podobat i po létech. Co by tomu řekli na onom světě mí přátelé, kdyby mě nepoznali? Ale vážně, je to důležité. Nejlepšími pomocníky jsou pohyb, spánek a střídmost v jídle. A kvalitní kosmetika, samozřejmě. Tím myslím i tu banánovou nebo avokádovou slupku, stejně jako různé oleje, klidně i rybí. A jak jsem věrný člověk svou podstatou, tak mám už celá desetiletí ráda stejnou českou značku, na kterou nedám dopustit od dob, kdy moje oblíbená francouzská herečka Jeanne Moreau na natáčení na Barrandově kvůli efektu před kamerou vyžadovala, aby ji líčili výhradně tím tehdy československým make-upem.
Co vás těší, jak a čím si uděláte radost?
Těším se na každé nové ráno. Většinou mě potěší úplné maličkosti a úplně nejvíc, když se divákům nechce odejít z divadla.
Jaké máte v životě ještě sny a přání?
Nebýt na starost, ale pro radost. Myslím tím mít i nadále schopnost raději rozdávat než přijímat.
Kdyby vás někdo požádal o návod na dlouhý a spokojený život ve zdravém těle s fit myslí i duší, co byste poradila?
Jestli chcete být šťastní, tak buďte. Je to jen na vás. Jsem pozitivní, a i když je svět kolem nás plný chaosu a nesmyslných střetů, je stále krásný. Netrapte se vráskami na tváři, mnohem důležitější je nemít vrásky na duši.
