Motto letošního sletu zní Slet spojuje! Gondíkovi to vzali doslova, že?
Ano, my jsme se spojili celá rodina. Tatínek už při minulém sletu přivedl na jeviště Národního divadla ochotnické herce. Letos to zopakuje, tentokrát s Jiráskovou Lucernou, kterou předvede Divadlo pod Petřínem ze Sokola Kampa společně s dalšími sokolskými umělci. S představením mu pomáhal můj bratr Dalibor a jeho syn, tedy můj synovec, dělá zvukaře. Dokonce to půjde přímým přenosem na České televizi! A Daliborova kapela bude hrát v čele sokolského průvodu, který celou akci zahájí. Já s dcerou Nelou budeme cvičit.
Takže vy jste doma samí sokolští bratři a sestry.
Tatínek hrál spoustu let v ochotnickém souboru, a když jsme se přestěhovali do Pyšel, vyzvali ho, aby obnovil divadlo v místním Sokole. Pamatuju si, jak začaly do schránky chodit obálky nadepsané Bratr Bohumil. Říkala jsme mu: Hele, píše ti strejda! No a teď je vlastně můj otec mým bratrem a já jsem sestra své dcery… A připravujeme se na slet.
Uvidíme vás v pražském Edenu v nějakých prima trenýrkách?
Budu mít legíny, protože choreografie na písničku Ewy Farné Leporelo pro dorostenky a mladší ženy má téma jóga.
Promiňte, ale nejste poněkud mimo svoji kategorii?
Ale já chtěla cvičit za ženy a muže! Na sletu jsem byla už několikrát. Vždycky když tam vidím ty dědoušky, jak sotva dojdou, pomalu odcvičí na Káju Gotta… Mě to tak dojímá, i si popláču. Proto jsem minule řekla Jirkovi (herec Jiří Langmajer, pozn. red.): Příště jdeme taky! Jenže celé se to připravuje dva roky dopředu a Jirka hodně točí. U nás na vesnici není dost sokolských mužů a žen a do Prahy se mi kvůli tomu jezdit nechtělo. Dcera mě vyzvala, abych s ní šla do kategorie dorostenek a mladých žen, že se tam dělá stojka a ona potřebuje oporu. No, co vám budu povídat, ten konkurz jsme neudělaly, neudržela jsem ji, jak jsme se obě hrozně smály. Ale jsou tam i jiné sekce a do nich nás zařadili. V té choreografii se toho tolik děje! A hlavně je to hezké vcelku – kouzlo lidských obrazců mě fascinuje.
Nebude pro vás nezvyklé vystupovat skrytá v davu?
Právě že jsem si říkala, jak bude fajn být inkognito součástí celku. Jenže na nácvik mám málo času, i když poctivě koukám na videa. Cvičení není těžké, ale aby se vytvořil obrazec, který vypadá z dálky krásně, různě se přebíhá. Takže já se musím v jednu chvíli dostat z bodu á do bodu bé a tam třeba někdo stojí, takže se začnu vztekat, protože si myslím, že tam mám stát já.
Obávám se, že moje vidina, jak budu jednou z davu a nikdo mě neuvidí, se možná naruší tím, že všichni naopak uvidí, jak se tam motám. Budu ta jedna blbá, co tam bude hledat značku. A to bych hrozně nerada. Jestli tu chybu neudělám, tak díky dceři, která na mě křičí, kam mám jít. Včera jsme přišly domů a její přítel se ptal, jaké to bylo. A já že v pohodě, perfektní, dneska to šlo skvěle. Nela se na mě udiveně podívala: Vždyť jsi byla celou dobu úplně jinde!
Dřív jsem se snažila informace uvádět na pravou míru. Dnes je mi úplně fuk, co kdo kde píše.
Vy jste prostě taková pozitivní. Na instagramovém videu z nácviku jste k sobě nakreslila pro orientaci šipku – to ale nebylo potřeba, protože i v tom záběru z dálky svítí váš úsměv. Na čem jedete, že se pořád smějete?
Já jsem se tak asi narodila. Myslím, že někoho může moje optimistická nálada až rozčilovat. Možná to mám po tatínkovi, on je takový komik. Chodil s Luďkem Sobotou na dopravní průmyslovku a dohodli se, že spolu půjdou na DAMU. Když zemřel dědeček, tatínek nechtěl mamince přidělávat starosti, tak pracoval na dráze a potom na šachtě. A u toho dělal celý život ochotnicky divadlo. Šedesát let!
Kdo si vzpomene na vaše začátky v rádiu, tak ví, že je jednoduché vás rozesmát.
Já jsem se bohužel smála i u zpráv, které vtipné nebyly. Byla jsem mladá a blbá a taky snadný cíl – četla jsem zprávy a najednou třeba vidím, jak za sklem běží nahatý kolega. I moderátory bavilo mě rozesmávat. Některé posluchače to štvalo a psali dopisy.
Dnes by vám to natřeli v internetových diskuzích. Čtete je?
Když jsem se rozváděla, řešila jsem, že to, co se někde píše, není pravda, a že si to jednou přečte dcera. Snažila jsem se informace uvádět na pravou míru. Od té doby se tím už nezabývám. Dnes je mi úplně fuk, co kdo kde píše.
K mikrofonu jste se před čtyřmi lety vrátila, na Českém rozhlase máte populární pořad Blízká setkání. Tam nemáte tendenci se odbourat?
Dnes už jsou v rádiu studia, nevidím ani do režie. Zavřu se tam a zavře se mi i něco v hlavě, dostanu se do takové jakoby přilby. Jsem v ní jen já a host a povídáme si. Dřív jsem z hodinového rozhovoru měla velký stres. Že si musím připravit hodně okruhů. Že ten člověk nebude mluvit. Že se dostaneme k tématu, ve kterém nejsem vzdělaná, a všichni poznají, že jsem hloupá. Tyto strachy mě pustily jednak díky zkušenosti, a taky když jsem zjistila, že host je kolikrát ještě nervóznější než já. Mým úkolem mimo jiné je uklidnit ho, naladit, rozpovídat.
Jsem k sobě hodně kritická, neposlouchám se v rádiu ani na sebe nekoukám v televizi. Vážně nikdy.
Loni jste oslavila padesátku. Nelezlo vám na nervy, že se vás novináři ptali, jak se cítíte? Jakože bum a najednou by to mělo být diametrálně odlišné od devětačtyřicítky.
Neštvalo mě to, protože já ráda říkám, že je mi padesát let. A jestli je to jiné? Pracuju stejně, pořád někde lítám. Život tak rychle protéká a vlastně ani nemám čas, abych si sedla, bilancovala a určila, že musím toto dohnat a tamto si užít.
Je fakt, že díky té vaší energii jako by se u vás stárnutí ani neodehrávalo.
Tak třeba s vráskami je to po padesátce zlom, to zase ano. Kolagen v pleti ubývá snad ze dne na den. To, co do té doby bylo jakžtakž v pohodě, se začalo prohlubovat. Je to fakt sešup. Ale co člověk nadělá, stárnutí je jediná spravedlnost na světě. A máte dvě možnosti: Buď se nechat přešít, vyplnit, anebo se s tím prostě smířit.
Daří se vám takové smiřování?
Vůbec. Mně to úplně normálně vadí. Trpím tím, že jsou všichni hezčí než já. Ale já si to myslím odmala, takže nic nového. Jsem k sobě hodně kritická, ani se neposlouchám v rádiu nebo se na sebe nekoukám v televizi. Vážně nikdy. Osvědčilo se mi nemít doma zrcadla, protože mě dokáže rozhodit i odraz v mikrovlnce. Pak přijdu někam, kde zrcadlo mají, a naráz zjistím, že už vážně nevypadám na třicet, jak jsem si myslela.
Ale padesátka je přece nová třicítka! Což dokazuje fakt, že jste dostala zakázku od velké kosmetické firmy.
Vida, to je pravda. Jde o reklamu na barvu na vlasy od Garnier Color Naturals. Já jsem si první šedivý vlas našla v sedmnácti, po pětadvacítce jsem se začala barvit. Rozčiluje mě, že mi vlasy rostou hrozně rychle a musím na barvu každé tři týdny. Ráda si užívám profesionální opečovávání u kadeřnice, ale za covidu jsem se musela obarvit sama a zjistila jsem, že to je v pohodě. Zvládne to každý a vlasy pak vypadají fakt dobře.
Adéla Gondíková
|
Myslíte, že někdy přiznáte barvu?
Mě by tak bavilo se na barvení vykašlat! Zatím si to ale nedovedu představit. I v divadle pořád ještě trdluju za mladou, takže to musím ještě pár let vydržet. No a pak prostě budu vypadat jako moje máma.
Vlasy nosíte už roky tak nějak podobně, nelákají vás experimenty?
Asi před deseti lety jsem zkusila metodu no shampoo. Tehdy jsem v létě nikam nemusela a vydržela jsem pár týdnů nemýt si vlasy šamponem, jen takovou kašičkou z mouky. A ony se vážně přestaly mastit, byly tvrdší, drsnější. Takže to má svoji logiku. Akorát se v ní nepočítá s tím, že já si musím jednou za tři týdny hlavu obarvit a pak tu barvu smýt. Na akcích mě můžete vídat načesanou, ale v soukromí mám většinou na hlavě takový ten zacuchaný drdol. Jak jsem starší, rozpuštěné vlasy mi prostě vadí.
K domácímu drdolu se poctivě líčíte?
Naopak, obloukem se vracím do mládí, kdy jsem se nemalovala vůbec. Na škole se kamarádka Lucka Benešová divila: Je ti osmnáct a nemáš pudr? To je strašný, s tím musíš něco udělat! Zasvětila mě do světa make-upu a pak jsem se léta líčila opravdu hodně. Dnes si v práci pořád na obličej něco nanáším a jsem ráda, když to sundám. I manželovi se líbím víc nenalíčená. Tedy tvrdí to.
Navíc filtry můžou kdejakou chybičku raz dva smáznout.
Já jsem v tomto taková tupá, ani nevím, kde ty speciální vyhlazovací filtry na telefonu najít. A nijak mi to neschází. Přijde mi zbytečné dělat se hezčí pro sociální sítě, když realita stejně ukáže pravdu. Diváci pak přijdou do divadla a budou se divit: Ježišmarjá, to je úplně jiná paní! Podle mě jsou omlazovací filtry cesta do pekla. Ale rozhodně jsou lepší a horší fotky. Hlavně světlo udělá svoje. A s tím je prostor hrát si ve filmu, v seriálech tolik ne, tam se běží na čas.
Kterého vy moc nemáte. Najít termín pro rozhovor bylo docela náročné.
Musím mít v diáři napsanou i kolonku „učit se na natáčení“. Někdo pak zavolá, jestli se zúčastním charitativní akce a že prosím, prosím. Občas vyměknu, kývnu a pak se učím po nocích. Mám předsevzetí v tom být do budoucna trochu tvrdší. A pomáhá mi právě i ten věk: Už se nebojím říkat pravdu. Teď nemám na mysli takové ty velké pravdy, ale že dokážu říct: Nezlobte se, já nemůžu, prostě to nezvládnu. Hlavně pro blízké bych se dřív rozkrájela, dnes si chráním hranice.
Umíte se vůbec jen tak hodit na gauč?
To zase jo. Vlastně si myslím, že jsem hrozně líná. Určitě v porovnání se svým aktivním okolím. Když vidím, jak manžel hraje, točí a ještě přijde domů a cvičí a něco pro sebe dělá, je to pro mě až stresující. Cítím se pak blbě, protože já to nedělám. Ale hodně chodím se psem. To mě baví a dělá mi to dobře, protože jinak spoustu času prosedím v autě a doma při učení textů. Ale já jdu fakt rychle! Jeden čas jsem zkoušela i běhat, že si rozšířím plíce kvůli muzikálu. První týden to bylo psycho, peklo, nenávist. Začala jsem indiánským během a postupně tu běžeckou část navyšovala. Začalo mě to i trochu bavit. Ale pak jednou nějak pršelo nebo co a už jsem nešla. K běhání se nevrátím, prostě mě to nebaví a bolí to. Chůze je pro mě lepší a teď se psem je to i psina.
Vím o vás, že ráda uklízíte. Šílíte z psích chlupů?
Máme zlatého retrívra a to je chodící sněžítko. Všude se válí bílé chomáče, luxování je součást každého dne. Přijdu domů, začnu vysávat. Přijde Jirka, kouká na mě, že to dělám špatně, vezme mi lux a přejede to po mně. Anebo taky naopak, my totiž máme vysávací mánii oba.
Jak se dělíte o venčení?
Jirka si původně představoval, že se o psa budu starat já s dcerou, když jsme ho tak chtěly, a on ne. První rok to bylo: No tady čůrat nebude, nauč ho to támhle! Proč to dělá, proč mi to škrábe? Tak mu napůl vážně povídám: Hele, buď půjdeme my s Nelou a psem někam do garsonky a ty si tady měj hezký trávník, anebo to budeme muset nějak vyřešit. A ono se to vyřešilo samo. Jak Maybe začala být větší, už tolik neblbla a na Jirku se nalepila.
Cvičitel už na začátku předvídal, že fena bude muže poslouchat líp než nás, protože prý my jsme pro ni určitá konkurence. Jinak já jsem byla ta předpisová psí panička, nabádala jsem ostatní, že musíme používat stejné povely a napomínala je za „nežádoucí chování“. Jirka zvolil úplně jinou metodu – totiž žádnou. Maybe všechno může, dává jí jídlo od stolu, spí s ním v posteli. Nevěřila jsem, když mi říkali, že ti největší odpůrci psů jsou pak největší psí miláčci. A teď to máme doma. Ona ho zbožňuje a on ji. Jirka přijde, Maybe na něj skočí, položí ho na lopatky…
Nežárlíte?
Mně se právě trošku ulevilo, že už nemusím tolik absolvovat vítací rituály typu: Miláčku, já jsem tě tak dlouho neviděla, jaký jsi měl den? Pes to odbyde za mě. Nedávno Jirka odcházel z domu a volá: Pojď se se mnou rozloučit! Dělala jsem něco na počítači, ale naklusala jsem a on zmateně: Teď jsem ale nemyslel tebe.
Je před prázdninami, co chystáte na léto, ať už se psem, manželem nebo divadlem?
Těsně po sokolském sletu máme takovou psí dovolenou, vezmeme Maybe na hory a budeme chodit. Jako štěně lítala víc, teď jí jsou čtyři roky a už si ráda celý den poleží. Tak ji trochu rozhýbeme. Pak pojedeme jako každý rok k moři, vystřídají se nám tam všechny tři dcery i s jejich partnery. A od srpna už začneme zase pracovat.
