O místo učitele v mateřské škole jsem se začal zajímat v hospodě, kde zpěvák Matěj Ruppert vyprávěl, jak studoval střední pedagogickou školu – a že prý má za sebou stáž ve dvou školkách. "Je to strašně těžká práce!" zvolal. "Mimořádně psychicky a fyzicky náročná! A učitelky mají trestuhodně málo peněz, i když jejich práce je z celého školství nejdůležitější. Dětem toho dají do života nejvíc..."
S těmi penězi je to pravda, zjišťuju – učitelky s vysokoškolským vzděláním berou přesně dvacet tisíc korun hrubého. Prozradila mi to Kristýna, dávná spolužačka ze základní školy, když jsem ji poprosil, jestli by mě nemohla angažovat jako svého pomocníka ve školce na západním okraji Prahy.
"Co kdybych ti tři dny pomáhal?" "Jasně," souhlasila, "děti se na nového pana učitele těší."
I já se těším. Zazvonit prý mám na "Červenou třídu".
PONDĚLÍ: VŘAVA
10:00
Ve třídě máme osmadvacet dětí od tří do šesti let, dnes čtyři chybí. Vejdu dovnitř a první výjev mě vyvádí z míry – tříletý Zdenda v triku metalové skupiny Motörhead pláče a z jazyka mu teče cosi červeného. S Kristýnou se k němu vrhneme: "Co máš v tý puse?!" Uf. Rudou nit. Jak se tam dostala, nezjistíme nikdy.
10:30
Teď nebrečí nikdo, ale stejně je tu hlasitý cvrkot, každé dítě mi chce něco říct: "Já jsem měla k snídani jablíčko!" A: "My s maminkou nosíme obě brýle, takže jsme dvojčata." Nebo: "Já mám oblečení ze štítu, a cokoli na mě kdo vypustí, to se obrátí zas na něj..." Jeden mluví přes druhého, všechno se mi plete, naštěstí vyrážíme na hřiště: "Ještě vyčurat, pořádně umýt ruce a oblékat se."
11:15
Chvíli je relativní klid. Holky si venku hrají na Winx, což prý jsou víly, a kluci buď na zloděje, nebo na mrtvoly ve vybuchlé raketě; případně s míčem... Nabízím jednomu z Tomášů, které máme ve třídě hned čtyři, že ho naučím hlavičkovat, ale najednou to chtějí všichni: "Teď já, teď já!" Komu míč chvíli nehodím, ten kňourá. Raději začneme hrát na honěnou, ale děti o sebe zakopávají a padají, ze všech nejvíc bulí Andrejka. Zastavím, že jí pofoukám koleno, ale ostatní děti nechápou, že je hra přerušena, a vrhají se mi na záda. Andrejka je v úplném pořádku, zjišťuju uprostřed té vřavy. A děvče moji starostlivost oceňuje – od této chvíle se mě nebude chtít pustit.
11:30
Jeden z Tomášů se zeptá: "Víš, jak se jmenuju příjmením? Prdel." Já se zasměju, učitelka Kristýna už méně: "Co by ti na to řekli rodiče?" Tomáš je v ráži: "Že to je hezký!" Kristýna pohrozí, že se na to odpoledne přeptá, ale já už se musím věnovat Vojtíškovi, který mi chce sdělit, že si jednou koupí farmu – prý za ni zaplatí krokodýlem. Vedle sedícímu Jiříčkovi visí nudle od nosu na bradu, chystáme se na oběd.
11:50
Mléčná polévka s vločkami. "Na jídlo máš dneska smůlu," tvrdí mé kolegyně učitelky. Tutéž smůlu jsem měl naposledy roku 1983 ve školce, od té doby jsem mléčnou polévku neviděl.
12:20
Děti jsou v pyžamech a na lehátkách. Zdenda svírá plyšového dinosaura, Lukáš psa huskyho, nějakou hračku má každý. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou všichni vyčuraní. Zdaleka nejsou – průvod ťapká k záchodům... Když se vrátí, přečtu bajku o lišce a vráně a mám ze sebe radost, protože je ticho, poslouchají. Jenže po poslední větě zjistím, že skoro nikdo neusnul, hlavně klukům se nechce. Převalují se, šeptají, zas a znovu chtějí na ten záchod. Doufal jsem, že si v poledním klidu budeme s Kristýnou povídat, ale klidné nemáme ani tři minuty. Třeba teď Šimonek hlásí: "Paní učitelko, Mikuláš na mě vyplazoval jazyk!"
14:15
Selhávám – holky chtějí, abych jim upravil účesy. Snažím se, šoupnu do vlasů gumičku, ale mají sofistikovanější požadavky, chtěly by nějakou parádu... Neumím. Valerie se rozhodne, že tedy učeše ona mě; chvíli cuchá, potom hladí. Jsem dojat a nemůžu popřít, že se právě stala mojí oblíbenkyní. Což bohužel vycítí Andrejka a radost z toho nemá. Ach, ty vztahy!
14:45
Ke svačině chleba s pomazánkovým máslem a mrkví, potom začínají chodit rodiče. Kristýna si s každým aspoň chvíli popovídá. Kdyby mohla, nabídne jim kávu a řekne: "Klidně se u nás posaďte a počkejte, až si dítě dohraje..." Chybí jí dospělý kolektiv, jak už to u těchto učitelek bývá. Většinu dne propovídají s předškoláky, což často ovlivňuje jejich vyjadřování. "Zdá se mi," připouští Kristýna, "že mám při diskusích s dospělými horší slovní zásobu, protože ve školce stačí k domluvě pár slov."
16:00
Děti po sobě uklidily hračky. Zbylo nám jich tu posledních šest, které teď odvedeme do vedlejší třídy. Školka je otevřená od půl sedmé ráno do pěti odpoledne, ale my máme pro dnešek padla. Přezouvám se s dobrým pocitem – děti jsou roztomilé a nejspíš si mě i oblíbily... "Ale zajímavé bylo," poznamená Kristýna, "jak tě celý den pošťuchovaly. Něco takového si na ženskou nedovolí."
ÚTERÝ: KARNEVAL
7:45
Hned ve dveřích čeká Tomáš. "Já se musím omluvit," pípne, "jak jsem ti včera řekl, že se jmenuju Tomáš Prdel. Protože se tak ve skutečnosti nejmenuju..." Chudák – ten je tak milej!
8:15
Čtvrt na devět, největší frmol, brána školky se zavírá. V šatně se děti převlékají do kostýmů, čeká je karneval. Naparují se: "Ahoj, já jsem motýlek!" "A já zas bamblblí! Cože, ty nevíš, co to je bamblblí? Přece robot, který se mění v auto..." Dále tu máme několik princezen, pirátů, Spider-Manů, čarodějů, no a Vašík je indián s válečnými barvami v obličeji: "Klidně můžu trochu zapíchnout nějaké zvíře!" vyhrožuje.
11:00
Končí maškarní rej – tancovačka pirátů s vílami, černokněžníků s motýly... Prasklo při ní několik nafukovacích míčků, vypilo se dětské šampaňské, všechno dopadlo dle představ, snad jen já měl špatný převlek. Uvázal jsem si kolem hlavy arabský šátek a řekl, že jsem velbloudář, což mladší děti znejistilo; dumají, kam asi utekl můj velbloud... Ale teď už je zaměstnají buchty, které ráno přinesl kdosi z rodičů. Jediný Lukášek je nemůže – drží bezlepkovou dietu, takže mu máma dává denně jídlo z domova. Což v dnešních školkách není nic výjimečného.
11:20
Jsme na zahradě. Když mě děti povalí na zem, je to ještě oboustranná legrace, ale pak na mě sypou hlínu, sajrajt, a nějaký hlásek dokonce křičí, že prý jsem mrtev. Anebo mrkev? Ono jim není moc rozumět... Nejhoršího z malých agresorů chytnu za nohy a nosím po zahradě hlavou dolů, ale hned to chtějí všichni. Tak popadnu druhého, pátého, osmého... Dál nemůžu, totální vyčerpání. A navíc to byl nesmysl, jak mi později vysvětlí Kristýna: na zahradě nejsme proto, abychom s dětmi řádili. Tady se spíš mají naučit hrám mezi sebou, bez dospělých.
11:40
Moje oblíbená Valerie se přitulí a začne vyprávět, že bydlí jenom s maminkou a chtěla by nějakého tatínka. Není sama – dětí, které nežijí v rodinách s tatínkem, je v téhle školce mnohem víc. Právě pro ně by byli mužští učitelé největším přínosem, ale opravdu jsem tu jen já a kolega školník. Jinak ryze ženský kolektiv.
12:00
K obědu je vynikající kuřecí roláda s bramborovou kaší. Jdu si přidat, včerejšek zapomenut.
13:00
Chvíli nevím, co se děje. Probudil jsem se v křesle, v klíně knížku. Ostuda, říkám si – četl jsem jim pohádku o Kocourkovských, kterak si stavěli školu, ale ke konci se mi písmena obludně zvětšila a pravděpodobně jsem příběh nedokončil; rozhodně si nepamatuju pointu. Usnul jsem. Na rozdíl od poloviny dětí, pochopitelně. Takový Mikuláš si unuděně cucá prsty na nohou.
13:30
Přece jen si šeptem povídáme s Kristýnou. Ptám se třeba na ty peníze – dvacetitisícový plat. Ona si nestěžuje, dokonce vypráví o výhodách, které učitelky mají. Ve školce jsou jenom šest hodin denně, na druhou stranu bez přestávek. Další výhodou je dvouměsíční dovolená přes léto, po které ovšem následuje deset čistě pracovních měsíců: "V květnu je člověk psychicky vyřízený a červen by nejraději zrušil." K výši platu řekne Kristýna jen následující: "Je škoda, že chybí finanční motivace. Těch dvacet tisíc totiž dostane učitelka fantastická, stejně jako ta, která na všechno kašle."
16:00
Vojtíšek slaví páté narozeniny, rozdal bonbony. Teď pro něj přišla máma, jenže on brečí, že domů nechce. Maminky je mi líto, ale Vojtovi se moc nedivím, mně by se ze školky taky nechtělo. Od chvíle, kdy se děti zvedly z lehátek, si až doteď jenom hrály; každých deset minut jinou hru. Od opičí dráhy po malování, všechno bylo.
STŘEDA: LÁSKA
8:30
Vítej, středo! Děti stojí v kroužku a recitují každodenní báseň, začínající takto: "Dobrý den, dobrý den, hrajeme si celý den. Dobré jitro, dobré jitro, ptáče z hnízda už vylítlo..."
10:00
Muž ve školce = exotV českých školkách muži pracují jen výjimečně, ačkoli děti by je přivítaly s nadšením. Důvodů je několik. Kromě nepříliš atraktivního platu taky pocit jakési nepatřičnosti; každý muž věnující se s láskou malým dětem vzbuzuje u části společnosti podezření: není to náhodou nějaký deviant? |
Vylítli jsme do nedaleké obory a je to tady zase. Děti v mém okolí jsou rozjívené, šlapou po sobě, kňučí. Šimonek v jednu chvíli zařve, jako by si zlomil páteř, ale než stačím zblednout, vyletí do vzduchu a chechtá se. Napadne mě – ale co kdyby nevstal? Vždyť za něj zodpovídáme... Kristýna kývne: "Je to tak, z taktického hlediska by bylo nejlepší nedělat nic moc divokého, ale já nechci, aby děti věčně jen někde seděly, chci jim dát i volnost." Zatím měla štěstí – za celou kariéru jen tři zlomeniny po klasických pádech na hřišti. "Ale párkrát to bylo jen tak tak," vzpomíná. "Šla jsem třeba s dětmi na procházku a najednou vidím, jak se v díře mezi plotem a chodníkem vynoří hlava vlčáka, který chce kousnout do nohy jednu z holčiček... Stát se může kdykoli cokoli."
11:00
Adrianka v oboře vypráví: "Umřel nám pejsek, Blekynka, a mně se po ní stýská. Koukám na nebíčko – a nevidím ho tam." Načež se mi zadívá do očí, "prosím, můžu k tobě, nahoru?" Vezmu ji tedy do náruče a pomalu opouštíme oboru, ale najednou se dvacet metrů za námi ozve: "Počkejte..." A já vidím miniaturní postavičku v modré čepici, která nese otep dříví jako na táborák. Zdenda! Tolik jsem se roztesknil s Adriankou, že bych tu málem zapomněl jednoho ze svých svěřenců.
14:30
Odpočaté děti ve třídě tancují, teď zrovna zvláštním stylem. Vsedě vytvoří vláček – jedno se posadí mezi nohy druhému, druhé třetímu, třetí čtvrtému... Zvou mě, ať se přidám – ale nemůžu. Pořád bych myslel na to, že přijde nějaký rodič a uvidí, jak mám jeho dítě mezi nohama; co by si pomyslel? V tomhle je nevýhoda oproti učitelkám – muž si bude od dětí udržovat mírný odstup. Pro jistotu. Aby o něm nezačaly kolovat řeči.
15:30
Vendulka odplouvá ze školky blaženě. Oliver jí právě věnoval obrázek z lásky. "Taky mu zítra nějaký nakreslím," slibuje Vendulka, "i já ho miluju..." A víte co? Mě z nich sice bolí hlava, ale taky je miluju. Když máte kolem sebe partu plus minus pětiletých dětí, nemůžete je nemilovat. Oni ještě nedovedou být špatní.
16:00
"Tak to shrň," vyzývá Kristýna, "bral bys tuhle práci?" Promýšlím minusy i plusy.
Minusy: má vlastní rodina by si musela zvykat na skromný život. Zhoršoval by se mi sluch, nejspíš i nervy. Začal bych mluvit na dospělé jako na děti – všech kolem bych se ptal, jestli jsou pečlivě umytí, vyčuraní. Navíc bych byl v celé školce jediným mužem a kdekdo by si myslel, že jsem zvláštní.
Plusy: dělal bych důležitou práci, při které jsou vidět rychlé pokroky. Kdybych byl dobrý, děti by mě zbožňovaly. Denně bych se s nimi hýbal na čerstvém vzduchu, po šesti hodinách práce odešel domů, měl bych dvouměsíční dovolenou...
Bral bych tu práci? Odpovím Kristýně upřímně: "Ty tři dny mě bavily, i když jsem unavenej. Bral bych ji, ale za dvojnásobek tvého dnešního platu – až tehdy by mi to připadalo fér."
