Nejhloupější generace? Podle expertů spíš selhávají učitelé

Mnoho učitelů si stěžuje, že dnešní děti nejsou schopné zapamatovat si zdaleka tolik informací co dřív. Žáci na druhém stupni neumí číst a tomu, co stěží přečtou, nerozumí, nevydrží v klidu, nedokážou se soustředit. Mají pravdu? „Kantoři spíš lamentují, než aby hledali řešení,“ řekl pro Týdeník 5+2 Bob Kartous, expert na vzdělávání.

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Snad každá lidská generace trpěla dojmem, že ta následující je méně šikovná, hůř vychovaná a mnohdy i hloupější. O současných dětech podobné názory šíří i početná skupina pesimistických učitelů. „Dnešní děti nečtou. Romány jsou pro ně zdlouhavé, žijí krátkými videi a instagramovými hashtagy bez diakritiky.“ 

„My, češtináři, budeme do pár let nuceni rezignovat na povinnou četbu. Vždyť už teď jsme rádi, že žáci přečtou ukázky z čítanky.“ Podobné názory zaznívají ve školách nebo v učitelských diskuzích na sociálních sítích. A skutečně nejde o ojedinělou kritiku: „Děti ještě v šestých, sedmých, osmých třídách nečtou, ale spíš blekotají. A navíc vůbec nerozumí tomu, co právě přeblekotaly.“

„Ošklivý“ digitální svět

Na vnímání, bystrost, způsob uvažování dnešních dětí má nepochybně vliv svět digitálních technologií. Už teď se můžeme probírat řadou studií (například té amerického Národního institutu zdravotnictví), upozorňujících na nevratné změny dětského mozku, vystaveného od batolecího věku tabletům a mobilům. Specifická integrace přijímaných informací, zúžení podnětů na ploché vizuální vjemy, nedostatek hmatatelného kontaktu s reálnými stimuly a vliv těchto faktorů na inteligenci ještě zamotá hlavu mnoha odborníkům. Už dnes je ale známo, že děti, které tráví denně víc než dvě hodiny času na obrazovkách chytrých zařízení, dosahují zhoršených výsledků například v jazykových testech. Kritiku vyvažme i pozitivy, „digitální děti“ se výborně orientují v obrazech a grafech, díky určitým typům her mohou trénovat postřeh. Další plusy jistě vyplynou z následných studií. 

„Ruku v ruce s nečtením jde zhoršující se slovní zásoba a schopnost vyjadřovat se a komunikovat. Dnešní děti kvůli tomu také hůř zvládají pravidla pravopisu.“ Nehovoří se jen o čtení. I napříč dalšími obory zaznívají stesky, že si dnešní děti zdaleka nepamatují tolik, co děti před pěti, deseti nebo dvaceti lety. Mluví se o potížích se soustředěním, nepozorností, problematizuje se výskyt kognitivních i jiných poruch, vliv inkluze na úroveň vzdělanosti, nezanedbatelné problémy s chováním. Vyrůstá nám tu hloupější generace dětí?

Odborníci na vzdělávání to tak jednoznačně nevidí. Jen lamentovat nestačí .„Připadá mi to, jako kdyby lékaři kroutili hlavou nad tím, s čím za nimi chodí jejich pacienti, a místo hledání řešení lamentovali,“ bere si slovo expert na vzdělávání Bob Kartous. 

Ředitel Pražského inovačního institutu a autor knihy No Future reaguje na pesimistické názory pedagogů jasně. „Pokud se někteří učitelé domnívají, že dnes děti nejsou schopné zapamatovat si zdaleka to, co dřív, je tu hypotéza, kterou by bylo dobré ověřit. Museli bychom vytěžit současné poznatky z různých vědních oborů, od neurovědy přes psychologii, sociologii až po tu pedagogiku. Buď to tak skutečně je a lidstvo ztrácí kognitivní schopnosti, jako je paměť, což by tedy bylo strašné, nebo nikoliv a vysvětlení je třeba hledat jinde.“

V zeleni jsou chytřejší

Před několika lety se belgičtí odborníci vytasili se zajímavým poznatkem: Vyrůstají-li děti ve městech s dostatkem zeleně, mají vyšší IQ.

• Souvislost mezi inteligencí a životním prostředím není tak záhadná: zelené plochy, příroda, stromy, trávníky apod. rovná se možnost hrát si venku, pěstovat sociální kontakty, méně akustického smogu, nižší hladiny stresových hormonů.
• Rozdíl při nárůstu zeleně v místě bydliště například o tři procenta se údajně projeví při měření IQ v nárůstu o téměř tři body. Logicky je zásadní hlavně pro děti, jejichž inteligence se pohybuje spíše na spodní hranici inteligenčního spektra

Například v motivaci učit se to, co škola požaduje. Bob Kartous mluví o celkovém množství informací, které si současné děti pamatují, schopnost využívat externích paměťových zdrojů a tedy nepotřebnost si pamatovat to, co mohu rychle najít v digitálním prostoru. „Aniž bych chtěl vynášet jakékoliv soudy, pravděpodobnost, že se během jedné generace snížila kognitivní dispozice lidstva, je naprosto mizivá.“

Od učitelů, kteří pociťují nesnáze, by čekal, že budou hledat způsob, jak diagnostikovat problém, předkládat hypotézy. Nikoli jen lamentovat.

Pocity versus fakta

Nelichotivé názory na „hloupnoucí, čtenářsky nemotorné děti“ nesdílí ani psycholog společnosti Mensa ČR Vladimír Marček. „Pokud dítě čte později, nemusí hned jít o nižší inteligenci. Může to mít mnoho příčin – například poruchy učení, pozornosti, problémy v rodině a podobně,“ uvádí. Pokud čte špatně celá třída, nebo hůře než třída třeba před dvaceti lety, nemusí podle psychologa jít o nižší inteligenci celého ročníku. Mohli bychom za tím najít další důvody, například jiné osnovy, slabšího učitele…

„Navíc pocity některých učitelů neříkají nic spolehlivého o celé populaci. Třeba když někdo učí tu samou látku třicet let, může už ztrácet trpělivost nebo mít pocit, že je všechno naprostá samozřejmost,“ uvažuje Vladimír Marček a zmiňuje srovnávací studie vzdělání a srovnávací testy inteligence PISA, které OECD provádí od roku 2000. 

Prestiž učitelů v Česku. Pomohla, nebo uškodila éra koronaviru?

V nich se ukazuje, že někde výkon dětí roste, jinde klesá – v zásadě ovšem zůstává stejný. I z dlouhodobých porovnání společnosti Kalibro vychází, že souhrnné výsledky dětí se za posledních 20 let nemění. Ovšem ukazuje se, že zhruba 10 až 15 procent dětí má problémy se základní gramotností – s porozuměním obsahu textu a podobně, což je trochu znepokojivé. Deset procent ovšem nemůžeme zobecňovat na celou skupinu dětí.

Jiná doba, jiné dovednosti

Ani Tomáš Blumenstein, místopředseda společnosti Mensa ČR, si nemyslí, že by to s inteligencí či bystrostí dnešních dětí bylo horší než dřív. „Současné děti nejsou hloupější než dříve. Ony především vyrůstají v jiné době a do jiné doby než naše generace,“ uvažuje Blumenstein.

„Ještě před dvaceti pěti lety měla škola takřka monopol na informace a na vzdělání. Dnes jsou děti vystaveny informacím z mnoha různých zdrojů a v obrovském množství. Dříve bylo nutné vše znát nazpaměť, dnes si jakákoli fakta dohledáte do minuty,“ podotýká. Podle odborníka na tyto změny bohužel náš vzdělávací systém vůbec nezareagoval.

Stejně tak většina učitelů. „Pro dnešní děti je zcela zbytečné, aby uměly vyjmenovat všechny láčkovce, nebo kolik obyvatel má Bužumbura. Naopak by se měly více učit informace analyzovat, kriticky hodnotit a dále zpracovávat,“ doplňuje svůj postřeh.

Mluvit o „hloupých dětech“ působí spíš jako projev jakéhosi despektujícího syndromu, který  má jen drobnou výpovědní hodnotu. Jen se tím zařazujeme do dlouhé fronty generací, které vidí ty mladší jako drzejší, frivolnějších mravů, pokleslejší morálky a v podstatě nanicovatější.

„O tempora, o mores, jaká doba, takový mrav, stěžoval si Cicero v prvním století před Kristem,“ glosuje Bob Kartous. „Máme nepochybně tendenci hodnotit období našeho dětství a mládí filtrem růžových brýlí, máme tendenci vytěsňovat negativní a vzpomínat na to dobré, příjemné. Týká se to i školy nebo rodičovské výchovy.“ 

Dodává, že sami sebe hodnotit jako dostatečně vychované a vzdělané je tak trochu v lidské přirozenosti, protože to do značné míry podporuje pocit sebeúcty, sebevědomí. To může podle Kartouse částečně vysvětlovat současné mezigenerační vztahy a názory starších vůči mladším.

Ale tentokrát je opravdu něco jinak. „Oproti dosavadním dějinám vývoje lidské civilizace došlo k radikální proměně zasahující do výchovy a vzdělávání: k otevření digitální dimenze, která mění dostupnost informací a poskytuje úplně nové nástroje prožívání v podobě digitálních obsahů – her, audiovize, komunikačních nástrojů v podobě sociálních sítí. To zcela zásadně mění způsob prožívání dětství a dospívání a z toho pak pramení mnohem větší míra odcizení. Chápaví dospělí se snaží do světa současných dětí a teenagerů proniknout, teprve pak soudit,“ vysvětluje.

Až se z dnešních dětí stanou digitálně gramotní učitelé, kteří jsou ve virtuální realitě jako doma a nevnímají ji jako dílo ďáblovo, možná nebudou soudit děti tak přísně. A možná ty „hloupé děti“ v pozicích vědců vybádají impozantní informace o lidském mozku a přepíší dosavadní bádání tak trochu srandovně měřící inteligenci. Doufejme, že z nich právě ta naše generace nevyjde jako nejhloupější. 

Od antiky hloupneme, tvrdí vědec. Jiní nesouhlasí

• Americký vývojový biolog Gerald Crabtree z kalifornské Stanfordovy univerzity zastává názor, že lidstvo poslední tři tisíce let „hloupne“. V porovnání se současným člověkem měl podle vědce antický Řek více nápadů a lepší paměť. Efektivnější využití mozku bylo prý nutné kvůli přežití, s rozvojem zemědělství prý schopnost využívat mozkovou kapacitu klesá.
• Této teorii odporují poznatky, které přisuzují generacím 20. století stále se zvyšující inteligenci. Tento trend popisuje James Flynn (tzv. Flynnův efekt) – podle něho se během 50 let verbální inteligence zvedla o osmnáct bodů. Za průměr je brána stovka.
• Centrum pro ekonomický výzkum v Oslu ukazuje zastavení Flynnova efektu. Podle studie měli v průměru muži narození kolem roku 1975 IQ o pět bodů vyšší než muži narození kolem roku 1991. Pokles vědci odůvodňují například výchovou, vzděláním a změnou životního stylu. Jeden z řešitelů projektu Ole Rogeberg zdůrazňuje, že nižší hodnoty nutně neznamenají hloupnutí. Uznává, že inteligenci dětí adaptujících se na virtuální realitu a svět digitálních technologií současné testy zatím jen těžko vyhodnotí.