Když někdo zemře ve věku, ve kterém se běžně neodchází, navíc po dlouhém utrpení, mají lidé tendenci dívat se na jeho dílo a kariéru jiným úhlem pohledu, truchlivějším. Zatímco v devadesátkách jste si mohli říkat, že „Beverláč“ je kapku hloupost, i když jste si nové díly nenechali ujít, anebo jste je jako teenageři naopak sjížděli, po Shannenině smrti byste na ně koukali s lítostivou nostalgií.
„Nechtěla jsem děti jen pro sebe, ale také pro manžela, pro naše manželství. Chtěla jsem naplnit i tuhle část sebe,“ řekla pro časopis People. Dobře věděla, že tohle přání se jí nesplní.
