„Separační úzkost se projevuje někdy i do dospívání, v batolecím věku je to normální projev strachu z odloučení od rodiče, ve školce jde o častý jev, který souvisí s povahou dítěte, ale také se vztahem rodiče a dítěte, velký problém nastává při nástupu do základní školy,“ vysvětluje psycholog Jan Kulhánek.
Zatímco u nejmenších miminek je nejlepší si je přivinout a poskytnout jim kýžené objetí a blízkost. Právě tyto okamžiky přinesou dítěti potřebnou jistotu a odvahu k dalšímu objevování světa. Jakmile začnou děti lézt a běhat po svých, nastává další období oddělování se od maminky. A stejně jako předtím dítě na nepříjemnou situaci zareaguje pláčem a křikem.
Mnozí rodiče nevědí, co si v takovou chvíli počít. Utěšovat dítě, dokud se neuklidní? Odložit odchod? Nebo snad odejít navzdory slzám dítěte? „Záleží na tom, jak je separační úzkost silná. Někdy se dítě „otrká“ a přizpůsobí, prostě si zvykne. Jindy je dítě k neutišení a prosté odejití, opuštění dítěte způsobuje traumatizaci,“ dodává psycholog z Psychoterapie Anděl s tím, že rodiče nejlépe poznají, jak moc rozrušené jejich dítě je.
Začněte postupně a neprotahujte loučení
Celkově se nedoporučuje loučení příliš protahovat, ideální je děti na odloučení zvykat postupně. Před nástupem do školy nebo školky by mělo dítě trávit co nejvíc času s dalšími lidmi bez vaší přítomnosti - zkuste zapojit babičky, tetičky nebo paní na hlídání.
Rodičovská poradnaPotýkáte se s problémy při výchově? Poraďte se se zkušenou pedagožkou Markétou Klingerovou v poradně zde. Delší dotazy můžete zaslat na ona@idnes.cz s heslem Rodičovská poradna, budou zveřejněny a zodpovězeny.  |
„Pokud o svém dítěti víme, že je úzkostné a bude např. nástup do školky špatně snášet, je lepší odchodovou situaci udělat rychle, dítě ujistit, že si pro něj přijdete a vše neprotahovat. Také je ale dobré zpočátku dítě opouštět na kratší dobu a vždy dodržet to, co mu slíbíme,“ zdůrazňuje Kulhánek.
Do školky tak může zpočátku chodit jen na pár hodin nebo na dopoledne několik dnů v týdnu a s přivykáním počet dnů navyšovat. Rodiče si tak navíc ušetří stres a nepříjemné pocity spojené s tím, že někde nechali své dítě pomalu v hysterickém záchvatu.
Samostatnost dítěte mohou rodiče podpořit také jeho zapojováním do dětských kolektivů. Ideální jsou k tomu dětská hřiště, mateřská centra, nejrůznější kroužky a pohybové aktivity.
Dodržujte sliby a neopouštějte děti bez varování
Je nutné si uvědomit, že separační úzkost je běžný jev, který souvisí s dospíváním dítěte. I když může být trénování odloučení pro děti i rodiče nepříjemné a bolestivé, jeho odkládání není možné navždy. Řešením není ani terapie šokem, která u dítěte může způsobit citové strádání.
Se separační úzkostí se v dětství potýkala i Jana, její maminka to řešila po svém. Když bylo Janě šest, odjela s ní třeba na oběd k babičce. Uprostřed oběda si odskočila na záchod, přitom se nenápadně vypařila z chalupy a odjela zpátky do města.
„Já jsem pak vysedávala na půdě a vyhlížela, kdy se pro mě máma vrátí. A u babičky jsem to nenáviděla,“ vzpomíná dnes pětadvacetiletá Jana, která jinak měla svou babičku velmi ráda. To, co opravdu nenáviděla, byla nejistota. Po matčině návratu se na ni navíc ještě víc „přilepila“, protože nemohla věřit tomu, co říká. Nezmizí zase někde za rohem?
S takovým řešením nesouhlasí ani psycholog Jan Kulhánek: „Je to vůči dítěti velmi znejisťující a připomíná to začátek pohádky o perníkové chaloupce, dítě je opuštěné a velmi znejistěné. Metoda „hození do vody“ moc nefunguje, je lepší dítě trénovat postupně a intervaly opuštění prodlužovat,“ klade psycholog na srdce rodičům .
. |
