Kolem stolu na zahradě sedí pět kamarádek, které se znají dvacet let, teď se ale kvůli pandemii dlouhé týdny neviděly. „Moniko, ty jsi zhubla!“ „Ale vůbec ne, zadek se mi nevejde do kalhot,“ mávne rukou jmenovaná a otočí se ke kamarádce po pravici: „Tady Beáta vypadá dobře, žádné vrásky, vyžehlený obličej. Narazila jsi na zázračný krém?“ „Vyžehlený obličej? To těžko, vždyť vstávám k dětem třikrát za noc. Kláro, krásný kabát!“ „Ale ne, ten už mám pár let…“
Zdá se vám na té konverzaci něco zvláštního? Je to přepis nedávného hovoru s mými přítelkyněmi, v němž jsem se zaměřila na to, jak přijímáme komplimenty od druhých. Nebyla to tedy žádná sláva. Když jsem ostatní upozornila na své zjištění, musely uznat, že to s komplimenty většinou moc neumí. Až na Hanku, která deset let žila v USA: „Mě by ani nenapadlo na pochvalu reagovat sebekritikou, ale všímám si, že v Česku je to běžné. Když jsem se vrátila ze Států, kde jsou lidé uvolněnější, občas jsem ze zvyku cizí ženě pochválila účes, rtěnku nebo šaty, ale setkávala jsem se spíš s úlekem, překvapením a nedůvěrou než s radostí.“
