To, co nás nejvíc vytáčí, představuje obvykle v našem životě problém, třebaže to nikdy otevřeně nepřiznáme. Něco, co nás štve a rozčiluje na sobě samých. Platí to i v daném případě.
„Sebeláska? S tím na mě, holka, nechoď. Na takový zbytečný luxus fakt nemám čas. Musím se starat o děti, domácnost a k tomu pracovat, abych zaplatila všechny půjčky a hypotéku. Často si říkám, že je skoro zázrak, že to vůbec dávám, a modlím se, aby mi to vydrželo aspoň do doby, než kluci dostudují a osamostatní se,“ odpálkovala mě kamarádka Helena při našem posledním setkání a v očích se jí přitom blýskalo jako filmové Xeně na válečné výpravě.
Nechuť k sexu, křeče i mozková mlha. Jak poznáte, že na sebe zapomínáte |
Dovolila jsem si totiž nadhodit téma, proč je v životě důležité dát sebe na první místo. Moc dobře vím, o čem mluvím. Sama jsem to čtyřicet let nedělala, a když jsem to konečně dělat začala, během sekundy jsem prosvištěla červí dírou do jiného vesmíru. Mnohem krásnějšího a plného úžasných možností, o kterých jsem předtím neměla ani páru.
Vzhledem k tomu, že jde o poměrně čerstvou zkušenost, pocit prvotní extáze dosud neodezněl a já se o něj chtěla podělit se svou nejlepší kamarádkou. A třeba ji i trochu inspirovat. Znám ji dvacet let a vím, co všechno musí zvládat. Ale tvrdě jsem narazila. Téma sebelásky s ní ani v nejmenším nerezonovalo. Mírně řečeno…
Tolik jsem se těšila, až jí řeknu, že to opravdu jde – přestat kašlat na své potřeby, začít se mít skutečně ráda a žádat od druhých totéž, co dávám já jim. Jenže ona mě neposlouchala, nebo snad ani poslouchat nechtěla. A já cestou domů přemýšlela o tom, proč tolik lidí, zejména žen, dobrovolně zapomíná samo na sebe.
