Ale i když jsme měly schůzku domluvenou jen pár metrů od jejího domova, kam si odskočila od mateřských povinností, vypadala Sabina tak dobře, že by módní policie nenašla chybu.
Sabino, vy nejste člověk, co má bohaté zkušenosti s plastickou a estetickou chirurgií. Jak jste se k moderování pořadu na toto téma dostala?
Oslovili mě a já se kupodivu dlouho nerozmýšlela. Projekt mě zlákal tím, že se týkal především lidí a jejich osudů. Odjakživa jsem hodně empatická. A v druhé řadě pořadu už nejde jen o efekt, ale dostáváme se pod povrch, do nitra člověka a to mě baví.
Sbližujete se s těmi, které měníte?
Já jsem taková podpora na place. Trávíme spolu čas povídáním i mimo kameru, ale takové ty každodennosti s nimi víc řeší produkční, dobrá duše Jana Křečková, ta je jim nablízku častěji než já. Proto se také bráním říkat, že jde o můj pořad. To je záležitost celého týmu, včetně lékařů a odborníků na krásu.
Proti první řadě se teď setkáváte s lidmi ztrápenými osudem, tak trochu outsidery, že?
Řekla bych, že celá druhá řada je dělaná víc reportážně a hlouběji se zajímá o vnitřek, o psychiku. Proto výběr lidí, kteří si prošli nějakým životním traumatem. Fyzická stránka a její zdokonalení je pro ně něco jako završení jedné a otevření druhé etapy života.
Zřejmě by fyzická proměna měla nastartovat tu psychickou. Daří se to?
Určitě. Vidím to na vlastní oči. Přijde člověk, který sedí shrbený na židli a neodvažuje se s vámi komunikovat, ale po třech měsících před vámi stojí někdo jiný. Chová se sebevědoměji, příměji, daleko lépe komunikuje se světem, nepoddává se tolik svému problému. Něco si dokázal.
Že sebral odvahu a přihlásil se?
Třeba už jen to. Víte, ono to není jen to pozlátko. Než ti lidé dojdou k cíli, často si nedovedou představit, co je čeká. Chtějí to občas i vzdát. Projdou svým bojem, který divák nevidí. Zákrok je jedna věc, ale následné hojení není nic příjemného.
Říkáte, že ti lidé tráví i tři měsíce v péči odborníků, mají kolem sebe štáb, kamery, vás…Co se stane ve chvíli, kdy je vaše "rodina" opustí?
To je přesně moment, kdy i mě zpočátku napadlo, jestli to není tak trochu televizní hyenismus. Ale dneska jsou všechny úspěšné zábavné pořady postaveny na tom, že z člověka něco udělají a pak ho nechají svému osudu. Já se s tím neztotožňuju, ale tak to je. Když o tom přemýšlím, docházím k názoru, že pořady typu SuperStar takto nastartují mladé a často i nejisté lidi, ale pak je velmi tvrdě odhodí zpět do života. My však pracujeme s lidmi zralejšími, s nimiž to už tolik nezamává. Vědí, že se svým životem už musí nakládat sami.
Obrátí ho skutečně k lepšímu?
To je těžký. Pokud nezmění svůj život od základů, nemusí se změnit vůbec nic. Ale oni jsou jednak dobře motivovaní, stoupnou v ceně pro sebe i pro okolí, a jednak to mají usnadněné, neodnáší si jen pozlátko, ale i spoustu nových rad, poznatků, přátel a kontaktů. A to je to nejcennější.
Napadlo vás někdy, že byste nějaký takový zákrok podstoupila?
Často na sobě vidím známky únavy, kruhy pod očima a vrásky, ale paradoxně jsem spokojenější než třeba před deseti lety. Teď nemám čas sama sebe moc pozorovat, protože mezi prací a rodinou už nic moc není. Zatím to zvládám domácí svépomocí, kadeřníkem a občas zajdu na masáž. Na druhou stranu, kdybych se rozhodla, asi bych o tom veřejně nemluvila. Já to považuji za intimní věc a nesvěřovala bych se médiím, že "jdu na prsa". I když těch bych se zrovna bála.
Proč?
Třeba proto, že moje tělo nepřijme něco, co do něj nepatří. I když dneska už jsou i jiné možnosti materiálu.
Sabina Laurinová s dcerami
Kdy se cítíte nejlépe vy?
Doma, v divadle, na natáčení, v přírodě, u moře, na horách nebo právě na masáži. Hlavně mezi lidmi, kde mi je příjemně, kde mám co dělat, kde mě to baví. Když vím, že to není ztracený čas. A také když nemusím být přečančaná. Nesympatizuji zrovna s touhou po dokonalosti. A to i přesto, že moje profese určitý estetický dojem vyžaduje. Nejštastnější jsem, když přijdu domů, odlíčím se, vezmu si pohodlné tepláky a jsem to já. Musím se smát, když se potkáme se sousedkou na chodbě, obě máme vytahané triko, obě tepláky a obě se omlouváme navzájem za to, jak vypadáme.
Máte dvě dcery a už pět let žijete se svým přítelem, otcem mladší dcerky. Jaká je vaše rodina?
Rodina je jediný ostrůvek mého soukromí, který je jen můj a netoužím do něj nikoho pouštět. Starší dcera už věci vnímá citlivě. Dokáže si je přečíst a maminka na sebe upozorňuje už jen tím, že udělá rozhovor.
Tak to zkusme o vás. Prožíváte hezké období, nebo ho něco kazí?
Řekněme, že jsem ve větší míře naladěna na pozitivní jízdu životem. Ale jsou dny, kdy není posvícení. Ale jsem šťastná za maličkosti.
Například?
Jsem šťastná, že jdeme ven, že jdeme bruslit, že něco prožíváme s rodinou dohromady. Cítím štěstí, když vidím, jak si holky hrajou, nebo když v jednu v noci udělám štrúdl a všichni se ráno vzbudí a já jim ho nakrájím.
vizitka
|
Jaká jste žena? Ta co vaří a pere, nebo moderní a emancipovaná?
Žena, která má ráda rovnocennou komunikaci mezi partnery. Žena, která se stále diví a učí. A žena, kterou baví být domácí hospodyňkou, i když stejně všechno nezvládá. Je to možná i forma odreagování od herecké práce, která je o povídání, přemýšlení, učení. Takže když všichni v noci usnou, já zapnu pračku, myčku, začnu zalévat kytky, vytřu podlahu a mám úžasný pocit, že jsem udělala něco, co je vidět, je to hezký a můžu se sama pochválit.
Překvapila jste sama sebe jako rodinný typ?
Pro mě je rodina hrozně důležitá, především pocit zázemí, pospolitosti. Rodina je pro mě ten bod, ze kterého čerpám. A to je dáno mým dětstvím. Dostala jsem tolik lásky, že mám dneska strach, jestli toho nechci po okolí moc.
Přesto jste soběstačná, na muži nezávislá žena?
Někdy možná až moc. Ani nevím, zda je to pro život dobré. Na jednu stranu muže nezávislost ženy přitahuje, na druhou stranu chtějí mít ženu, co pečuje o ně a jejich domov. Někdy chci každému vyjít vstříc a to dá hodně zabrat.
Kým tedy jste pro svého muže?
Asi spíš kým nejsem. Nejsem rozhodně taktik. Neumím být tou mrkací panenkou. Většinou, když se mi něco nelíbí, mám tendenci to řešit, mluvit o tom... A to muži moc rádi nemají.
Takže spíš role parťáka než křehké květinky?
Jak kdy. Ale určitě nejsem typ ženy, který by nepotřeboval oporu. Mám takové dvě já. Často jsem nucena být tím vůdcem a věci řešit. Mimochodem proto jsem nikdy neměla žádného manažera, sama si říkám, co se mi líbí. Když to situace žádá, dokážu být ten tahoun, ta realistická ženská, jenomže pak tam najednou přeskočí ta výhybka a já se potřebuju schovat, poradit, trochu politovat a pohladit.
