Když vám bylo patnáct, mohla jste mít doma mejdan?
To víte, že jo. Sice mě máma doma hlídala, i na chatě nás zdálky pozorovala, ale šlo to.
A co otec?
Když byl mejdan, nebyl doma. Ne, vážně, s tátou jsme měli vždycky báječný vztah. I když byl hodně pracovně zaneprázdněný, se všemi průšvihy jsem chodila za ním, protože jsem věděla, že se bude zlobit méně než máma.
Co říkali kamarádi, když se ocitli v premiérově domě? Byli z toho vyjukaní?
Možná poprvé, ale snad ani to ne. Bydleli jsme v Dejvicích ve vile z třicátých let, byla krásná, ale jako „sídlo“ nepůsobila.
Jak se na vás ostatní děti dívaly?
Víte, víc záleží na tom, jaký jste. Samozřejmě, asi doma slyšely, že ona je... Ale nemyslím, že jsem v sobě měla něco, čeho by se bály. Když jsem chodila na střední školu, vydobyly jsme si v sedmnácti se čtyřmi kamarádkami, že budeme dělat uklízečky na mezinárodním táboře v Soběšíně u Sázavy, kam jezdili tenkrát kromě Čechů třeba mladí Japonci, Švédové a jiní a opravdu to tam žilo. Měsíc jsem tam převlíkala postele a nebylo na tom nic divného.
Kamarádila jste se i s lidmi, kteří se socialismem nesouhlasili?
Měla jsem spolužáky, kteří s tím nesouhlasili. Potkávala jsem i lidi, kteří přišli o pas nebo nemohli studovat. A ani mně se v té době spousta věcí nelíbila. Ale nevzpomínám si, že by se mě někdo stranil a dával najevo, že se mnou nebude mluvit. Na právnické fakultě jsem chodila do kruhu s Jiřím Pehe, což byl posléze poradce prezidenta Havla. A různí lidé s různými názory chodili i na semináře, které jsem vedla.
Jak vznikla fáma, že Štrougal má něco s Helenou Vondráčkovou?
Helenu znám léta, můj muž s ní v dobách Mladého světa dělal rozhovory, takže jsme se často potkávaly a občas jsme si s úsměvem vyprávěly, jak se ta fáma aktuálně posunula dál. Táta se s Helenou snad nikdy osobně nepotkal, vzniklo to opravdu jenom z faktu, že v jeden moment jsem měla přibližně stejně dlouhé světlé vlasy a stejné červené auto jako ona a s tátou jsme podnikali dlouhé výlety Prahou.
V jižních Čechách, kde máte chatu, se říkalo, že tam létáte helikoptérou.
Ano, jednou, kdy přesně, to už nevím, táta odněkud letěl. Snad od vojáků. A protože helikoptéra mířila do Prahy a chata byla na trase, nechal se vysadit na nedaleké louce. Jenže z toho byla taková aféra, že už to pak nikdy neudělal.
Přemýšlela jste někdy o tom, že by vás mohli kvůli otci odposlouchávat?
Přemýšlela, ale až daleko později. Myslím, že to reálné bylo, ale až v posledních čtyřech pěti letech jeho kariéry.
Proč až tak pozdě?
Tehdy vyvrcholil boj o ekonomické reformy.
A jak jste s obavou z odposlechů žila?
Myslela jsem třeba na to, abych některé věci neříkala v uzavřeném prostoru.
TATI, PROČ JSI NÁM TO NEŘEKL?
Dnes máte módní salon. Jak jste se dostala k práci návrhářky?
To vzniklo ještě v době, kdy jsem učila jako asistentka na vysoké škole, někdy kolem roku 1985. Učila jsem ráda, ale nebavila mě vědecká práce. Začínala jsem se oblečení věnovat jako samouk, autodidakt. Byla to vášeň, zajímavý svět a taky radost, když moje věci začali nosit jiní. Navrhovala jsem kostýmy pro filmy Vladimíra Drhy, třeba Muka obraznosti. Spolupracovala jsem i s režisérem Jiřím Svobodou a moc si toho vážím. V roce 1988 už bylo možné vyřídit si živnostenský list. A v roce 1991 jsme s Danielou Flejšarovou založily firmu a vytvořily si ateliér.
Mezitím jste si vzala novináře Jiřího Janouška. Jak reagoval, když se dozvěděl, že jste dcerou premiéra?
Věděl to od prvního okamžiku. K tomu mám úsměvnou situaci. Když jsem se k němu po svatbě nastěhovala, bydlel na Smíchově v Kobrově ulici. Byl to krásný mezonetový byt ve stylu art deco, který vybudoval ve 30. letech jeho milionářský dědeček. Vlastníma rukama jsem tenkrát omlátila velkou koupelnu a nechala ji vykachličkovat. A když jsme ji zrekonstruovali, řekli nám, že dům zbourají.
Kvůli stavbě Strahovského tunelu.
Když jsem se to dozvěděla, říkám tátovi: Tati, proč jsi nám o tom neřekl? Úplně ho minulo, že trasa, kterou zvolili, zboří celou ulici, kde bydlíme.
Jak to vypadalo, když se váš budoucí manžel poprvé sešel s vaším otcem?
Jirka trval na tom, že požádá o ruku ve starém stylu. Táta z toho byl víc nervózní než já, několikrát mu do toho skočil, ať už se posadí. Ale ještě předtím chvíli trvalo, než vůbec došlo k pozvání. Táta mi muže rozmlouval. Musím říct, že jsem jinak na jeho názor hodně dala. Zásadně jsem se vzepřela vlastně jen dvakrát – když po mně chtěl, abych šla na medicínu, a pak volbou svého muže. Dopadlo to tak, že spolu na kánoi jezdili Lužnici.
Mezi lidmi se neslo, že nad ním držel váš otec ochrannou ruku. Že díky tomu mohl například vydat knížku o Janu Werichovi.
To určitě ne. Do toho se táta nepletl.
Plést se do toho nemusel, ale stačilo, že lidé ve vedoucích funkcích nakladatelství k němu mohli mít respekt.
To mohli, ale spoustě věcí to stejně nezabránilo. Táta pomáhal třeba sportovcům, tenistům – a Navrátilová s Lendlem stejně emigrovali. Ale hlavně nezapomeňte, že manžel tehdy pracoval v Mladém světě, kde šéfovala svérázná šéfredaktorka. Kryla víc autorů, kteří díky ní mohli občas psát o věcech na hraně.
