Vzpomínky v šuplíku
Pořád si živě vybavuju, s jakým dychtivým očekáváním a rozechvělým těšením jsem prožívala těch pár minut po obědě, těsně před poledním klidem, kdy vedoucí na letním táboře začal vyvolávat jména a rozdávat táborovou korespondenci.
To nadšení, když mezi nimi zaznělo i to moje a já si mohla běžet pro dopis od mámy (někdy s vloženou papírovou desetikorunou) nebo pro pohled od babičky s obrázkem roztomilého jezevčíka.
Jak si víc vážit sám sebe? Žijte tady a teď, odpusťte si a urovnejte vztahy |
O několik let později – už s jiným třepotáním v břiše – jsem četla dopisy a milostné vzkazy od svého muže, který mě ze svých cest alespoň na dálku hladil slovy.
Nevyhodila jsem ani jeden. Stále je mám schované v krabici od bot, zastrčené úplně vzadu ve skříni, jako hmatatelnou připomínku našeho vztahu. A když si chci oživit v paměti, jaké to mezi námi bývalo, v záchvatu nostalgie se k nim vracím. E-maily smažete, ale některé dopisy si schováte na celý život.
