Říkají o vás: Kája, nová Dáda. To potěší, nebo spíš naštve?
Nic z toho. Dagmar Patrasovou obdivuju za to, co dokázala, byla krásná, ostatně dodnes vypadá moc dobře. Ale nás dvě, kromě té slovní hříčky, spojuje jen to, že obě děláme něco pro děti. Já to ale dělám úplně jinak, s neporovnatelnou energií, v dnešní době, kdy děti fungují v mnohém odlišně než kdysi. Jsou to prostě dva různé světy. Já Dádu obdivuji, jak daleko se dostala, ale že bych se s ní chtěla ztotožňovat, to určitě ne.
Dagmar Patrasová kdysi nemusela ani moc řešit konkurenci, bylo jí pomálu. Je dnes veliká?
A kde není? Ale neřeším ji, ani se z ní neskládám. Protože já nabízím opravdu něco jiného, nejen oproti Dádě, ale i všem ostatním. Dětská představení mají všeobecně takový divadelní nádech, my ale máme show. S velkými světly, parádním ozvučením, která dodají obrovskou atmosféru, prostě jako velký profi koncert. Za to jsem bojovala, aby to bylo jiné, protože tohle konkurence nedělá. Nějaká je, ale já ji díky tomu nemusím řešit.
Co je pro děti z vašeho programu úplně to nejvíc?
Když skáčeme. Já začnu a za chvíli už pod pódiem skáčou všichni. To tomu dodá tu pravou atmosféru. Nikdy jsem nechtěla, aby děti seděly poslušně na místech a ani nedutaly. Naopak, u nás mají křičet, dupat, mávat, zpívat, křepčit u pódia.
Prostě aby byly součástí hry.
My je obecně do té show hodně vtahujeme. Hecuji je, aby zamávaly, zadupaly, skákaly, to je hodně baví, a vlastně tím potom vytvářejí choreografii jednotlivých písniček společně s námi. Ty písničky znají a na koncertě si je pak tímhle způsobem užijí. A vstupy mezi nimi pak tvoří dialogy mezi mnou a loutkou Bambuláčkem, na to také děti dobře reagují. Bambuláček kolikrát udělá něco, co se správně dělat nemá, tomu se smějí nejvíc. Třeba se šťourá v nose. A co je hodně potěší, jak na vystoupení, tak ve videích na YouTube, když nám někdo škodí. Nebo lépe řečeno, když nás někdo zlobí. Když třeba Bambuláčka straším, že jsem tygr a že ho sežeru. Nebo mi zmaluje obličej, když spím. Nebo přijde nějaká pohádková postava a chce nám udělat něco zlého, Jezinka, že nás unese a tak podobně. To má obrovský úspěch. Nebo když přijdou strašidla, to je vždycky řev.
Přijdou strašidla?
Máme několik děvčat, která s námi vystupují, střídají se, na koncert s námi jedou vždycky dvě. Tancují s námi a hrají různé role. Nemluví, ale jsou oblečené do strašidel, za lamy, mají různé rekvizity, palmy a tak podobně. Jsme ráda, že tam jsou, protože to skvěle doplní. A zase jsme u toho – veškerá konkurence má na pódiu jenom dospělé, i tohle děláme trochu jinak.
Od začátku jste věděla, že to takhle chcete?
Ne, na začátku jsem, jak na to, nevěděla. Jeden mi radil to, druhý tamto, že mám být víc milá, usměvavá, ale já se na nějaké ťuťu ňuňu necítila. Spíš jsem chtěla být taková kámoška, bláznivá kámoška, která s dětmi bude blbnout, ale zároveň je i z pozice dospělého bude mít možnost třeba něco naučit.
A k tomu jste došla sama?
Došli jsme k tomu společně s mým týmem, producentem a lidmi, kteří mi v produkční firmě pomáhají. Ale poslední dva roky to už moc řešit nemusím, už vím, jakým způsobem to mám nebo nemám dělat, učím tanečnice, co mají dělat. A už se také v té roli cítím dobře, ne jako na začátku, kdy mi to moc nesedělo. Tehdy mi do toho mluvil opravdu kde kdo, až jsem sama nevěděla. Ale pak jsem to přestala řešit, s týmem jsme nasadili jasnou linii a já se postupně začala spoléhat sama na sebe.
Chtěla jsem být tanečnicí
A úplně na začátku? Byla tam touha stát se zpěvačkou?
Spíš tanečnicí. Tancovala jsem od tří let, chodila do tanečního kroužku. O zpívání jsem se začala zajímat až tak kolem třinácti, jak jsem začala objevovat různé dětské skupiny, třeba 5Angels, tak jsem se začala o zpívání zajímat. A najednou jsem se v tom hrozně viděla, že bych to chtěla zkusit, vystupovat na pódiu, že by mě to asi bavilo.
Takže jste začala jednat?
Přihlásila jsem se na letní hereckou školu, kde jsme se všechno učili. Měli jsme tam hodiny zpěvu, tance a herectví, a tam mě to naplno chytlo. Poprvé jsem tam měla možnost vyzkoušet si mikrofon na pódiu, a to pro mě bylo naprosto něco úžasného. Tehdy jsem si řekla, že tohle bych chtěla dělat.
A dál?
Začala jsem si za tím jít. Doma jsem mamce řekla, že bych chtěla chodit zpívat, ona na to, zda jsem se nezbláznila, protože nikdo v naší rodině se zpěvu nevěnoval a ona sama zpívat vůbec neuměla, z hudebky ve škole nosila dvojky. Divila se, kde bych mohla nějaký ten talent nabrat. Nicméně mi našla učitelku sólového zpěvu, šly jsme k ní na zkoušku a tam mamka nevycházela z úžasu. Ta paní něco zahrála, a já ty tóny dokázala poznat, napodobit. Jak to můžeš slyšet? divila se. Do té doby to naši nebrali moc vážně, ale od té chvíle mě začali ve zpěvu podporovat. To mi bylo čtrnáct patnáct let.
A pak přišel konkurz do AquaBabes?
Pár let na to. Bylo mi devatenáct, dívaly jsme se s babičkou na televizi, a najednou se tam objevila reklama na konkurz. Hned jsem věděla, že tam musím jít. Říkali tam: Splň si sen, staň se členkou skupiny… V tu chvíli jsem si vůbec nepřipouštěla, že by to nevyšlo.
Co jste v té době dělala? Studovala?
V prváku na vejšce. Studovala jsem úplně jiný obor, ekonomiku a management na České zemědělské univerzitě. Na casting jsem jela z koleje, po Praze, kterou jsem tehdy ani moc neznala. Ale jak jsem tam přijela, to prostředí mě hned nadchlo. Fotili jsme se, dělali rozhovory… Měla jsem z toho hrozně dobrý pocit. Když jsem jela zpátky, byla jsem přesvědčená o tom, že mě musejí vzít. A ve chvíli, kdy jsem dojela na kolej, tak mi volali, že jsem se dostala do druhého kola. Byla jsem nadšená.
Karolína Blehová (29)
|
Ani před druhým kolem nepřišly pochyby?
Naopak! Nabyla jsem jistoty, že to mám v kapse. Přestože na ten konkurz přišlo ke stovce holek a brali jich pět. Ve druhém kole nás bylo osm, ale to už bylo jenom o tanci.
Tak to už tu jistotu trochu chápu.
Jo, v tom jsem měla výhodu, že jsem odmala tancovala. Ale řešili tam i změnu vizáže, mně řekli, že by ze mě udělali zrzku, to jsem se radši nevyjadřovala. Chtěli, abychom každá byla jiná, ale mě nakonec nechali na blond, a zrzku odskákala jiná.
Jak dlouho jste v AquaBabes byla?
Byl to vždycky projekt na rok, pak se holky vyměňovaly. Takže rok. A byl to naprosto super rok. Poznala jsem, jak to v téhle branži funguje, nikdo se s námi nemazal, byla to velká škola. Zároveň jsem si to moc užila a utvrdila se v tom, že i přes řadu úskalí chci jít tímhle směrem.
A kdy jste se nasměrovala ke Káje a Bambuláčkovi?
Chvíli jsem učila na letní herecké škole, kam jsme kdysi sama jezdila, rok na to mi zavolal producent Michal Mertl, že hledá holku, která by vystupovala pro děti.
Rovnou jste do toho šla?
Jasně, hned. Vždyť jsem to vždycky chtěla. Vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych do toho nešla.
I tak to byl ale skok do neznámé vody, zpívat pro děti.
Je fakt, že první schůzka byla jen o tom, že hledají holku, která bude zpívat pro děti, ale to bylo všechno. Až potom se začalo vymýšlet jméno, image, písničky…
Tak to jméno by mě zajímalo.
V návrzích byly pohádkové postavy… Nevím, vždycky někdo něco řekl a ostatní prohlásili, že je to blbost. Já jsem třeba navrhovala nějakou princeznu… Ale pak jsme si řekli, že to prostě budu já, že budu Kája. Holka, trochu praštěná, která baví děti.
A písničky? Měla jste ambici si je začít psát?
Vůbec. Občas jsem si to předtím zkusila, když jsem hrála na klávesy, ale nebavilo mě to. Takže takovou ambici jsem neměla. Ale žádné písničky pro mě zároveň připravené neměli. Takže jsem si sedla a začala něco vymýšlet. Poslala jsem to producentovi s tím, ať se na to podívá, a on mi najednou poslal zpátky hotovou písničku. To jsem žasla. Tak jsem napsala další. Takhle vznikly Hop hop tanyny!, Bublina nebo Méďa (později velké hity, které Káju u dětí proslavily, pozn. aut.).
To vám muselo dodat elán.
Dodalo. A sebevědomí, že to zvládnu, protože ve škole jsem v češtině nebo ve slohu nijak nevybočovala, na gymplu mě zase učitelka neměla ráda a dávala mi z psaných textů trojky. A tím mi to i dost znechutila.
Vzpomenete si na první vystoupení?
Jo. To bylo strašný. To jsem ještě měla jiný kostým, teprve se to celé formovalo, ještě jsem tápala. Měla jsem růžové šaty s hodně bambulemi, byla jsem sama, neměla jsem Bambuláčka. Byla to charitativní akce Srdce dětem na Staroměstském náměstí, někdy kolem Vánoc. Před pódiem byly spíše než děti hloučky bezdomovců, takže když jsem se z pódia ptala, kdo se těší na Vánoce, mávali právě oni, že se těší. To jsem si opravdu nebyla sama sebou jistá. Byla jsem úplně vykolejená. Když mi představovali Standu Hložka, ani jsem ho nepoznala. Byl to dost specifický zážitek. A mimo jiné mi ukázal, že zatím moc nevím, co bych na tom jevišti měla dělat.
Kdo vám pomohl?
Sehnali mi člověka z branže, který dělal pro děti, dělal i s Dádou Patrasovou, že mi pomůže.
To byl Dalibor Kubečka, který Dádě vodil žížalu a Kosáky?
Ano. Začali jsme se scházet, radil mi, jakým způsobem na to mám jít, vymýšleli jsme program, zkoušeli ho, a pak z toho jednoho dne vypadlo, že bude vystupovat se mnou jako Bambuláček. Vzniklo to nějak tak, že by bylo fajn, kdyby Kája měla nějakého kámoše, a tím, že Dalibor vodil žížalu a Kosáky u Dády, tak se to přímo nabízelo.
Odhaduji, že kromě pocitu větší jistoty vám to i rozšířilo možnosti, co na jeviště dělat.
Přesně tak. Předtím to bylo tak, že jsem tam mluvila sama, maximálně s publikem. Dnes je to tak, že Bambuláček je ten zlobivější, a já, ač jsem také taková bláznivá a kamarádská, tak pořád jsem v té pozici dospěláka, který může reagovat na to, když on něco vyvede, povídat si s ním o tom. A jeho prostřednictvím tak mohu dětem i něco předávat, něco je naučit – tím, že mu rozmluvím třeba nějakou neplechu nebo reaguji na jeho špatné chování.
Nebyl to šok, mít před sebou najedou ty stovky nebo tisíce dětí?
Tak ono to nebylo ze dne na den. Na začátku tam bylo dětí pár, které mě vůbec neznaly. A až postupně se přidávaly další a další. A to je samozřejmě jiné, když mluvím pro pět dětí, a když pro pět set. Za ty čtyři roky, co jako Kája vystupuju, jsem měla čas si na to postupně zvykat. Proto ty plné sály už dneska nejsou nic, co by mě překvapilo. Jasně, občas mě děti něčím vyvedou z míry, ale zároveň už jsem ve fázi, že se tak snadno vyvést nenechám. A když se to stane, tak už vím, jak zareagovat, třeba to přetočím na Bambuláčka, od toho plyšáka případná výtka směrem k dětem nemusí vyznít tak, jak by to třeba vyznělo ode mě.
Co vás třeba vyvede z míry?
My máme nějaký daný program. Jenže pak je třeba pod pódiem nějaké dítě, které na mě něco do kolečka křičí. Třeba, že chce zazpívat nějakou konkrétní písničku. Nebo nám soustavně ruší dialogy s Bambuláčkem. Jenže – když odpovím jednomu, tak spustíte lavinu. Právě na takové věci postupně přijdete. Ze začátku jsem v tom byla naivní – dítě na mě něco zavolalo, já mu odpověděla, a najednou se všichni začali překřikovat s otázkami. Dneska se třeba snažím zareagovat až ve chvíli, kdy vím, že nám to nezkazí program.
Máte nějakou vizi, kam Káju chcete vést dál?
Nad tím dneska vlastně ani nemám čas přemýšlet, v tom vyčerpávajícím programu koncertů, natáčení videí a podobně. Jedu na sto procent a nemám čas o budoucnosti uvažovat. Na jednu stranu bych byla ráda, kdyby se to posouvalo dál, měli jsme ještě víc lidí, kteří nás budou znát, ale dneska, tak jak to je, je to dostačující a mně to těší. Šla jsem si za svým a dobře to dopadlo. A to není vůbec automatické, že to klapne…
Jaká chvíle vás při téhle práci ještě pořád vždycky dojme?
To skandování dětí na začátku naší show. Jak děti skandují „Kájo, Kájo, Kájo…“, tak cítím v zákulisí extázi. Cítím, že tam na mě čekají, to je nejvíc nabíjející. Ale i chvíle, když během show reagují, když přinesou obrázek, tak to mě vždycky potěší, i když těch obrázků mám, obrazně řečeno, milion.
Děti umějí člověka lehce dohnat až k slzám. Stalo se to i vám?
No, já se málem nedávno rozbrečela, když se na můj koncert přišla podívat babička, které je devadesát. Měla v poslední době hodně úrazů, zlomila si krček, zápěstí, dlouho se z toho dostávala. Už když přijela do toho prázdného sálu, tak mě to dojímalo. Padlo na mě, že jí je, kolik jí je, nebude tady věčně… Od začátku mě ve všem podporovala, od chvíle, kdy jsme se kdysi spolu dívaly na televizi a běžela tam ta reklama na konkurz na Aquababes…
A co po těch letech říkají rodiče?
Myslím, že jsou rádi, že jsou pyšní. Ale už si asi zvykli, berou to automaticky. Potěší, když se někdo z okruhu jejich známých na mě zeptá nebo mě chválí. A jsou rádi, že jsem dodělala školu, abych měla nějaká zadní vrátka. Podporují mě, jezdí na koncerty. Zažila jsem, že s mnoha dětmi rodiče jejich aktivity neprožívají, ti moji jsou toho všeho součástí. Toho si vážím, není to samozřejmost.
Myslíte, že ta zadní vrátka někdy otevřete?
Nevím, uvidíme, co život přinese. Ono by to nebo tak jednoduché, protože školu jsem sice dodělala, ale v praxi jsem nikdy nebyla. A ta bude určitě dost jiná než ta škola. A také je otázka, zda by mě to vůbec bavilo. To, co dělám teď, mě baví moc, protože je to hodně kreativní, mohu si to vymýšlet a vést sama – napadne mě nějaká blbost, uvedu ji v život a ona pak výborně funguje. To je zázrak. Už bych ani nechtěla, aby to za mě vymýšlel někdo jiný, psal mi scénky a scénáře. Jsem producentovi a týmu vděčná, kam mě pomohli dovést, ale už to umím sama.
