Setkáváme se ve chvíli, kdy skončilo jedno z vašich Blízkých setkání a rozhovor s vaším hostem. V jaké pozici se cítíte lépe – v té, která se ptá, nebo v té zpovídané?
Jestli můžu být upřímná, tak bych si to teď s vámi z fleku prohodila. Samozřejmě v tom hraje roli i velké množství rozhovorů, které jsem už za těch třicet let herecké profese dala. Jistě, když jsem stála na začátku a všechno bylo pro mě nové, bylo to jinak. Ale teď už po vlastním poskytování rozhovorů opravdu neprahnu. Co by mi ale velmi chybělo, je možnost povídat si s druhými lidmi. Moc ráda se ptám a dozvídám nové věci. Každý z rozhovorů, které v rozhlase se svými hosty vedu, je pro mě velký zážitek, který mi pak trvá nějakou dobu dožít a zpracovat. Teď jste mě právě v podobném procesu dožívání zastihla.
Máte nějakou metodu na to, jak se svému hostu takříkajíc dostat „pod kůži“?
V rozhlase mám jednu velkou výhodu a tou je, že pořad běží živě. Jasně že je k dohledání i zpětně, ale pořád jde o záznam živého hlasu, někdy je dokonce k dispozici i videozáznam ze studia, a nechybějí tak všechny důležité doprovodné atributy, jako jsou barva hlasu, intonace a v případě videa i gestikulace daného hosta. Zpovídaný člověk se vám úplně jinak otevře, když je v situaci plynulého rozhovoru, který má kontext. Zatímco v případě pouze písemné podoby ho čtenář už čte v jiném čase, v jiné atmosféře, ve svém vlastním rozpoložení… a tohle všechno si jako respondent moc dobře uvědomujete.
Jsem chladná hlava, ale při StarDance cítím obrovský tlak na nervovou soustavu. To poznám vždycky v prosinci. Když hvězdy dotančí a pořad skončí…
