Moc si vážím toho, že jste za námi na focení a rozhovor přijela až z Přerova. Navzdory všemu, čím si procházíte. K tomu se však ještě dostaneme.
Ale my jsme s manželem rádi, že jsme měli příležitost udělat si výlet do Prahy. Přijeli jsme už včera, prošli jsme se po Kampě, dali si kávu ve Werichově vile, zašli ke Strahovskému klášteru. Večer jsme ještě stihli kino a dnes odpoledne se vracíme.
Tak to je fajn, že máte manžela jako doprovod i řidiče.
Kdepak, řídím já! Manžel k řízení nemá vztah, zato já auta miluju, je to moje vášeň. Ráda jezdím rychle. Dokonce jsem se svezla na Masarykově okruhu v Brně v závodním autě. Rychlostí přes dvě stě dvacet kilometrů v hodině! Ale řízení si užívám i na dálnici. Mám to v krvi po tátovi.
To bych do vás neřekla! Pojďme ale mluvit o vaší tvorbě. Aktuálně vám vyšla novinka Hrbaté duše, před rokem jste vydala Když se trhá nebe. Vznikají tyto krásné názvy knih předem, nebo až během psaní?
Než začnu psát, musím mít název hotový. Někdy ho mám v hlavě dokonce dřív, než sama znám obsah knihy. Je pro mě důležitý, stejně jako jména postav. Jakmile je pojmenuju, začnou žít svým životem.
Lidské charaktery jsou pořád stejné, ale v pohnutých dobách se ještě zvýrazní. V každé vesnici se vždycky našel udavač.
